„S těma španělskejma rytmama jděte do..!“

...no však víte, kam, ne? Občas si tuhle větu ze Semaforu vybavuji když si vzpomenu na Španělsko a můj výlet tam. Na pozvání. Neznám nic horšího, než být někam pozván jako All Inclusive host.

50lety...M.Faltýn

Asi jsem nevděčník. Nebo blázen. Nebo nemám tu správnou neomalenost a drzost. Slavil jsem 50tiny a tak mne a mého kamaráda jedni naši společní známí ze Španělska pozvali na týden k nim. A že všechno nám hradí. Kromě letenky Praha-Barcelona. Ale jinak vše platí oni: bydlení zdarma, cestování po vnitrozemí, jídlo, pití, zábavu... A ještě se nám budou starat o turistický program. 

Byla to reciproční přátelská služba – oni před tím byli 2x v České republice a my jsme jim dělali poctivé průvodce. Člověk by si řekl, že jsme si tohle pozvání vlastně zasloužili a „napracovali“ předem. 

Budete se mi smát, ale horší pocity jsem už dlouho v životě nezažil. (Jeden-dva ano, ale s těmi se vám svěřovat nebudu.) Nejsem prostě typ příživníka a když někam jedu, buď na to mám a nebo prostě sedím doma na... však víte na čem, ne? 

Byl bych silně nespravedlivý, kdybych řekl, že to nebylo úžasné.  

Krásné plážové letovisko Sitges v červnu; i do moře se už dalo jít. A sluníčko svítilo jako divé. Byl jsem, mimochodem, po prvé v životě na nuda pláži, což by mne před tím nikdy nikdo nedonutil  – inu v 50ti už člověk si už člověk řekne, že může udělat sem tam nějaký ten kompromis i sám se sebou.

Že se Sitges o své návštěvníky stará, svědčí nepřeberný počet hotelů i hotýlků, restaurací, kaváren, obchodů, pláží; uměleckých výstav, koncertů, představení... a dokonce i jednou do roka přímo na chodníku pořádaný festival květin. Sitges žije pro turisty 365 dní v roce.
V četných sitgeských restauracích se vaří průměrně, dobře i velmi dobře, ale nejbáječněji nám chutnalo v malé lidové jídelně na rohu, kde vařili klasickou španělskou kuchyni – tomatová studená polévka gazpacho a tapas – mix drobných porcí jídel převážně mořské kuchyně.
Byl jsem pozván i do řady barů, včetně takového, kde v úzké uličce pultu se třetí skoro neprotáhl; včetně takového kde byla krátká travesti show a včetně takového, který otvíral až ve čtyři ráno, protože chodit do něj dříve nebylo ve „společenské“ módě a přípustné v sitgeských relativně uvolněných mravech. 

Z barů mám jeden zajímavý zážitek – který, kdo něco podobného nezažil, těžko pochopí. Naši hostitelé byli oba Angličané. Na penzi. Paradoxně jsem si rozuměl s jedním z nich, zatímco můj kamarád s tím druhým. Ten "můj" mne dokonce pozval do „svého“ baru. Do „svého“ baru, asi jako v Anglii by mne pozval do „svého“ klubu, kde je členem. Přitom se relativně nic nedělo. Pozval mne na sklenku ginu s tonikem, který jsem si dal, nezávazně jsme pohovořili s majitelkou a dvěma třemi hostitelovými známými – dopili jsme a zase jsme šli.
Ale JAK se to vše odehrávalo! To byl svým způsobem unikátní společenský obřad pocitu, že člověk někam patří, že to patří jen jemu a lidem jemu známým či blízkým, kde pro cizáky není místo. A ti to rychle vycítí, snědí, vypijí objednané co nejrychleji, a jdou si zase honem po svých, protože sem nepatří, zatímco „my“ ano. Byl to povznášejí pocit, být sounáležícím hostem v „anglickém klubu“ – byť to byl španělský bar kdesi v městečku Sitges. 

Barcelona, hlavní město Katalánie, je prostě nádherná a jsem rád, že jsem mohl vidět Gaudího katedrálu, olympijské městečko a překvapivě i zoologickou zahradu. Barcelonská vodní říše je skutečně světem sám pro sebe.

Chrám Sagrada Familia je prostě něco úchvatného. 

Přístav odkud údajně odjížděl Kryštof Kolumbus, aby objevil Ameriku.

A všímal jsem si i jiných věcí. Třeba výstavy kovových soch zkonstruovaných z odpadu, a nebo lidských oživlých soch na hlavním korzu – nadšenců natřených barvami, navlečených v tom horku do bizardních kostýmů...  

Vnímal jsem nejen restaurace, (byli jsme i ve speciální bageterii) ale lidi – ohnivé Španělky i životem unavené krasavice, policisty i řidiče, spokojené rodinky v delfináriu...  Vnímal jsem historickou tržnici, ze které až oči třeštily, jak byla barvitá a zajímavá. O všechno jsem se zajímal. Musel jsem působit sám sobě jako potřeštěnec, když jsem se snažil s mým anglofonně slovanským vzděláním postřehnout rozdíly mezi katalánštinou a klasickou španělštinou.  

A to nebylo zdaleka všechno. Viděli jste někdy černou Pannu Marii? V katalánských horách je klášter Monserrat, zasvěcený přímo jí. Je to úchvatné místo a ještě úchvatnější byla nedělní mše, kterou jsem tam zažil. A byl to jedním z mých vrcholných zážitků ve španělské Katalánii. 

Takže jsem všude procházel, fotil a na všechno se díval, navenek se radoval, ale uvnitř mne hanba fackovala. Přesto že jsou to všechno naprosto neopakovatelně krásné zážitky, moc jsem se z nich neradoval – protože jsem si připadal jak ten kompars zvaný „cannibals“ z počátku americké filmové historie. To byli v době americké krize statisti, kteří ve filmu účinkovali – ovšem nikoli za peníze, aby vlastnili nějaké finanční prostředky, ale jen a pouze za stravu. A tak jsem si všude připadal, proti své vůli, obklopen dobrým přáním, jako ten komparsista hrající „za stravu“. Všechno to bylo úžasné, skvělé, nádherné, a přesto svým způsobem nepatřičné. 

A na závěr přidám ještě jednu sladkohořkou vzpomínku, kterou mám na Španělsko – na den mých 50. narozenin. Na mou počest se konala malá oslava. Naši známí využili této příležitosti, aby se setkali se svými známými... a byla to výlučně pánská jízda. Bylo to skvělé. Báječné jídlo i víno, neustále jsem byl obskakován a také pohoštěn, pozván na aperitiv přímo majitelem restaurace. Vrcholem večeře byl pak samozřejmě narozeninový dort.
Následoval slavnostní přípitek a proslovy... a mně začal tuhnout úsměv na rtech z té slavnosti. Ne proto, že by na ní bylo něco špatně zorganizovaného. Ale proto, že ve mně náhle vzrůstal pocit něčeho podivně nepatřičného, nemístného. A asi 10 vteřin jsem pátral, čeho se ten pocit týká. Ve svých pocitech se naštěstí umím vyznat velmi dobře. A tak jsem se velmi rychle dopátral té hořké kapky pelyňku. Zatímco mně všichni gratulovali k 50. narozeninám a já si myslel „proboha, bůhví kolik už je mi to roků“... tak mi s hrůzou v mysli naprosto jasně docházelo, že všichni moji gratulanti jsou v průměru o 20-25 roků starší, samí penzisti – známí našich známých. A já si v tu chvíli připadal naprosto nepatřičně, nepřístojně, a s prominutím, mladě... 

O Španělsku si zpívám...