Půjdete volit? Volte voliče!

„Tolik knih napsanejch a co číst?!“ ptal se Jan Werich. Ptám se spolu s ním:„Tolik voličů napsanejch a koho volit?"

www.hamelika.cz a www.artbook.cz

Britský spisovatel, humorista P. G. Wodehouse pro změnu reagoval na přání svých čtenářů slovy: 

„Chtěli číst o lordech, tak jsem psal o lordech!“ 

Použil jsem tuto jeho myšlenku, abych si řekl ve shodě s blogery: 

„Chtějí číst o volbách do senátu, tak píšu o volbách do senátu!“ 

...že se Vám zdá, že z těch citátů opisuji nějak moc? Že je to plagiát? Jinými lovy, že kradu myšlenky? Že opisuji? 

Inu, senát vlastně není ničím jiným než takovým opisováním. Zatímco v parlamentu by měl zuřit boj politických stran, podle původních představ o senátu se jedná o boj nezpolitizovaných individualit neochvějně hájících nikoli parlamentních stranických zájmů, ale zájmy samotných občanů. 

Už to samo o sobě je poněkud anti humanistickým (přímo anti antropologickým) zvěrstvem. Ten princip, jakým se definuje principielní rozdíl mezi parlamentem a senátem. Werich-Voskovec-Ježek v divadelní hře Osel a stín měli písničku „Civilizace“ s verši v textu:

„My přec nejsme lidi,
my jsme jenom partaje,
žádnej z nás nevidí
v čem ta chyba je.“ 

Degradace lidí ve voliče, jejich změna v masovost, tedy jakási „masovizace“ (a teď si lamte hlavu lingvisti, jak to pojmenovat), měla být senátem převálcována vyzdvižením naopak lidskosti pod velkým krédem „pojistka demokracie“. 

Žádná pojistka se ovšem nekoná. Diskuse nad tím komu patří oslův stín, ze změní v politické půtky, ve kterých nakonec zabili i toho osla (viz V+W „Osel a stín“). V předvolební diskusi nad tím, pro koho že je tu vlastně senát, pojistku „demogracie“ a zájmy občanů zabili smysl senátu, a zůstalo jediné krédo: na koho to křeslo padne.

A že je to krédo zatraceně ošemetné, zpolitizované (jak jinak v Čechách) a může se zatraceně vymstít... 

P. G. Wodehouse měl za sebou pohnutý život. A dožil se ho zatraceně dlouho: 93 let.

Dlouhej život? Krátkej život... mohl tady být sto let a pořád měl co říct. (To už zase opisuji – tentokrát z předscén Wericha-Horníčka.) 

Ale P. G. Wodehouse si nesl na svých bedrech pořádný kříž. Nikoli ten klerikální, ale, jak se říká, dostihly jej jeho činy. Ač humorista a podle těch co jej znali, to byl laskavý a veselý pán, tedy, ač humorista, měl pěkné máslo na hlavě.
Jeho kredo: „Chtěli číst o lordech, tak jsem psal o lordech!“ se totiž měnilo v průběhu jeho života operativně měnilo v heslo: „Chcete číst o..., tak píši o...“

A přesně tento komerčně antimoralistický přístup jej zavedl tam kam až možná nechtěl a co mu na řadu let zkomplikovalo neochvějně život a nebýt mimořádné laskavosti Osudu a „zásluh“ z jeho předchozí tvorby, to jeho krédo jej mohlo zavést nejen k zákazu tvůrčí činnosti, ale k zákazu života – tedy trestu smrti – vůbec. (A kdyby byl žil v Čechách, měl by to tzv. ložený.)
Naštěstí nebyl obviněn z vlastizrady *).
O P. G. Woodehousových motivacích se stručné biografické výtahy zmiňují spíše omluvně: „Byl naivní, ale ne zrádce.“ 

Faktem je, že ono komerčně antimorální životní heslo přivedlo P. G. Wodehouse k tomu, že za 2. světové války během internace naivně propůjčil svůj talent fašistům. Psal rozhlasové dialogy pro nacistické vysílání do Ameriky. Psal satirické a humoristické scénky, skeče a výpady, *)chtěje demonstrovat pouze snahu o zachování bohorovného klidu...
...a dopomohlo mu k tomu právě to jeho morální tvůrčí krédo: „Chcete číst o..., tak píši o...“

Jaké je morální krédo našich senátorů? Komerčně antimorální? Nekomerčně morální? Těch stávajících? A těch na senátory ve volbách aspirujících? Není z toho nakonec přesně jen ta (dnes snad už odfašizovaná, sic!) Civilizace a la „Osel a stín“? 

„My přec nejsme lidi,
my jsme jenom partaje,
žádnej z nás nevidí
v čem ta chyba je.

Nikdo neví kudy na to,
jeden volá "Zrušte zlato!",
tamten po něm hází bláto.
Ten ví kolik tenhle krade,
staří volaj "Zkroťte mladé!",
ten to řeší cistou rasou,
stát mručí nad prázdnou kasou,
kdo prý šetří, ten má za tři,
Slovani jsou všichni bratři,
národ volá "Chceme práci!",
továrny se nevyplácí,
v dolech se nefárá.

A v taková situaci
zazni fanfára,
že přišel spásonosný posel,
už se věří oslovi,
jen když nás ten osel
hlučně osloví. 

(Voskovec-Werich, „Osel a stín“ nikoli rok 2008, ale 1933)