Pařím v Paříži aneb Zápisky z Paříže 4.

Toto je malé ohlédnutí za týdnem v Paříži (3-10/6 2011), kam jsem se vydal v rámci týdenní dovolené a svých narozenin. Takže: Paříž? – Ano, pařím!

Mapa, vstupenka a CD.

Je pondělí 6. 6. 2011 a my se nacházíme s mým malajským kamarádem Andym v pařížském hotelu. Jsme tu na celý týden. Jsme tu na jeho vyslovené přání a dělám mu v podstatě průvodce Paříží, kterou sám neznám. Je to o to neznámější, že Andy je částečně nevidomý. O to naše putování Paříží bude náročnější. Musím se totiž dívat do čeho, a kam šlapu nejen za sebe, ale i za něj… a nesmím ho ztratit. Sám mne, pokud se ztratí v davu, nenajde.

Dnes toto pravidlo bude platit obzvláště. Jsme v Paříži, ale dnes máme první ze dvou speciálních výletů – do Disnelyandu.

Už v Praze jsme tento výlet plánovali dlouho předem a zakoupili si vouchery. Přes internet jde dneska hodně věcí. Levné to nebylo, to je pravda, ale i toto bylo Andyho vyslovené přání pařížského programu a tak jsme vstupenky v ceně nějakých 1,500Kč na osobu a den zakoupili. Nebyly to ovšem obyčejné vstupenky nýbrž tzv. „hopper“ – česky něco jako „skákačky“. (Mimochodem „grasshopper je luční kobylka.) Disneyland Paris má totiž dvě části a mezi nimi se nelze pohybovat v jednom dni, pokud nemáte právě onu vstupenku „hopper“, jinak jste omezeni např. tím, že můžete v jednom dni pouze do jednoho parku (za předpokladu, že vstupenku máte dvou denní). Víc se jistě dozvíte z webových stránek a případně od cestovních agentur, které pořádají speciální zájezdy například jen do Disneylandu. Co kdo kdy kde a jak si ale najděte sami, i tak je to tentokrát na hranici reklamy.

Disneyland je fenomén. Bez diskuse. Samozřejmě jde o fenomén značně kýčovitý a komercionalizovaný. Na druhou stranu tu pro dospělé možná ožije trochu jejich dětství, pro děti pak trochu jiné zážitky, než jen sledování televizní bedýnky, případně s tímtéž. Jenom puberťáky sem moc nevoďte – pokud tu nejsou se svou milovanou sami ve svou, pak jako součást rodiny se tu budou trochu nudit: adrenalinových atrakcí není zas až tak mnoho. A to ještě nesmějí natrefit na situaci, že bude minimálně jedna třetina atrakcí v rekonstrukci, jako se to „poštěstilo“ nám. 

Malé děti se ovšem ocitnou na ostrově zázraků…

Jenže, na ten ostrov musíte nejdříve dojet. Upřímně řečeno, trochu jsem se toho bál. Příměstský vlak RER má dvojí zakončení a odjet nějak jinak by bylo dost nepříjemné. I tak je to docela štreka. To mi totiž ještě naplno nedošel jednoduchý signalizační systém na stanicích. Takže jsem si řekl:

„Rodiny s dětmi nikam jinak jet nemohou.“

A odvážně jsem spolu s Andym nastoupil.

Po hodině jízdy jsme dojeli na tu správnou konečnou, ale byl jsem trochu překvapený. Zatímco v Tokiu už zhruba kilometr před cílovou stanicí víte, kam jedete a tamější stanice je olepena reklamními transparenty, pařížský Disneyland na reklamě šetří. Pravda, asi to nemá zapotřebí, neboť je to konečná stanice, zatímco ta v Tokiu je jen průchozí.

Teprve když člověk vyjde do vestibulu, má pocit, že přijel někam jinam.

Všude barvotiskový kýč, který lahodí oku nejmenších neb je to „barevné“. Dospělí se mezitím snaží překonat šok, že tady začíná opravdový útok na peněženky, protože mají zkušenost, že každá legrace něco stojí. Na druhou stranu, musím předestřít, že to není zas až tak hrozné… samozřejmě záleží na tom, nakolik krotíte sebe i svoje ratolesti.

Všeho je všude totiž, až oči přecházejí.

Ale začněme tím, čeho si můžete užít zcela zdarma – prostředím a atrakcemi.

První co ale musím ocenit, je dokonalá připravenost pokladních. Nejenže vládnou angličtinou, ale ochotně vysvětlí zákazníkovi, co a jak se vstupenkami může, viz výše. Já jsem se v mém případě ještě dozvěděl, že dnes mohu jít do jedné části atrakce a že druhou část vstupenky mohu vyčerpat kdykoli do jednoho roku. Milé. A jelikož mne užije na každou blbinu, napadá mne, jestli náš čtvrteční plán nemáme ještě změnit a opravdu sem přijet „za rok“.  

Pak tedy člověk vyfasuje na pokladně malinký lístek s magnetickým proužkem a může vyrazit.

Turniketové průchody u nás zatím nemáme. Díky Tokiu jsem ale měl už nacvičený grif, jak používat vstupenky v metru v Paříži a také zde v Disneylandu. Stačí vstupenku/jízdenku vstrčit do otvoru v čelní boční straně turniketu, pak briskně projít a jen tak mimochodem chňapnout po vstupence/jízdence, která vyjela na horní straně turniketu. Ten grif je opravdu potřeba, jinak zdržujete ostatní, možná se pak i turniket zablokuje, když se budete mezi čidly dlouho mrskat… to nevím… ale každopádně např. jízdenky budete potřebovat i při výstupu z metra; my jsme naši vstupenku „hoppera“ pochopitelně potřebovali na další vstup do Disneylandu.

Všude jsou samozřejmě asistenti, ochotní vám pomoci. Někteří vám pomohou se vstupenkou, jiní otevřou širší průchod, když přichází např. rodinka s kočárkem, který se do běžného turniketu nevejde, a nakonec od dalšího asistenta vyfasujete plánek Disneylandu, případně seznam pořádaných show; projdete dvěma arkádami a pak… v uších vám zazní mile kýčovitá znělka, jak ji znáte z filmů: před vámi se otevře pohled přebarevnou hlavní ulicí na vzdálený pohádkový zámek… a tohle foto nesmí chybět v žádném rodinném albu.

Průběžně pak fotíte cokoli, kdekoli a ve finále i kohokoli. Trochu to vypadá, jakoby se všichni lehce zbláznili. Jsem si jist, že by to bylo slušné téma na nějakou diplomovou, možná i doktorskou práci z oboru psychiatrie – fenomén působení Disneylandu na lidskou psychiku.

Dospělí totiž jedním rázem zdětinští. Ponejvíce ti dospělí, kteří jsou ještě bezdětní, případně zadaní nebo nezadaní. (My s Andym v tu chvíli jsme také platnou součástí.)

Krásnou příležitost k tomu mají například, když zavítají do některého z desítek obchodů, rozesetých po celém areálu. Když už rovnou něco nekoupí, pak alespoň vyzkoušejí některé z kostýmních součástí určených pro děti… Tady máte příklad, jak to postihlo nás, a věřte, že jsme nebyli žádnou výjimkou.

Kromě nesčíslné řady obchůdků se suvenýry, stále stejnými, jakkoli zabalenými do jiných domečků, jsem hledal také knihy, kde se prodávala rovněž CD s hudbou z Disneylandu. Věřte nebo nevěřte, na celý Disneyland se zde vyskytují pouze dva, na hlavní třídě. Knihy zkrátka nejsou v módě. A nečekejte nějaká kvanta knih. Spíše to byly omalovánky, pak obrázková knížka pro děti a doslova pár Disney titulů pro děti mladšího školního věku.

Jedinou další odlišností byly tématické obchody se suvenýry u jednotlivých atrakcí. Na příklad jeden obchod byl pouze jako Toy Story, jiný jako Úžasňákovi nebo Příšerky s.r.o. Zde také byla k mání DVD ve francouzské mutaci – pro naši provenienci zcela nepoužitelné, protože ve francouzském obrazovém systému SECAM.

Poslední výjimkou ze standardu byl zámek. Tady to spíše připomínalo obchod se suvenýrovými šperky, smaltem a polodrahokamy a větře mi, že ceny tomu také odpovídaly. Posuďte sami – schválně vám nechám foto v plném zvětšení, abyste viděli i ceny.

Kapitolou sama pro sebe je v Disneylandu jídlo. Je zde několik přiměřeně drahých restaurací a pak několik fastfoodů typu pizzerie a nebo „americký párek“. U posledně jmenovaného jsme nakonec skončili. Restarace bývají rezervovány dlouho dobu předem. 

Také pracovník infocentra, jakkoli se nám snažil najít volný stůl, posléze řekl:

„Lituji, vše je obsazeno. Ale zkuste tam jít jen tak, třeba někdo nepřijde a oni vás vezmou.“

To byla možná dobrá rada, ale ne v 10 hodin ráno, když restaurace otevírala v 11, jak jsme zjistili. A šli na ten americký párek…

Z pochutin pochopitelně nechyběl popcorn. Tady ovšem prodávali buď jen v papírovém boxu nebo jednom druhu plastového kyblíku s Mickey Mousem – ne jako v Tokiu, kde jste mohli obejít několik popcornů a pořídit si docela pěknou sbírku kyblíků – tedy za předpokladu, že se vám chtělo za to dát navýšené peníze.

Velkou přitažlivost pro děti i dospělé mají atrakce. Zpravidla jde o klasické kolotoče či tobogány zabalené do disneyovského obalu. My jsme se, spíše náhodou než záměrně, svezli kosmickými „plavidly“ pro ToyStory. Hlavním hrdinou byl Buzz a my jsme seděli, otáčeli se a stříleli ze světelných kuželovitých "pistolí" na terče všelijakých potvor, počítalo nám to skóre. Já jsem přitom snažil i trochu fotit, což bez blesku moc nešlo… Nakonec oni vyfotili nás a tak jsme si po skončení jízdy mohli zakoupit naši fotografii „v akci“. Buď jen tak nebo nějak zarámovanou. Rozhodli jsme se pro kávovou termosku.

Řadu atrakcí jsem raději vynechal. Nemám už věk na všechny ty roller coastery nebo dokonce se nechat vystřelit "ze Země na Měsíc". Dnes už si vybírám atrakce pouze mírného charakteru a i ty se v Disneylandu najdou. 

Další atrakcí, kterou jsme využili, byla jízda vláčkem. Díky tomu jsme mohli objet celý park a vystoupit, kde se nám to hodilo. Vše bylo zdarma, stejně jako vstup do atrakcí.

Vrcholnou atrakcí jsou ovšem různá show. My jsme viděli celkem tři. Malé defilé, velké defilé postav a taneční show Mickeyho kouzelná oslava. V prvních dvou jednou alegorické vozy s Disneyovými postavičkami. Hraje to muzikou i všemi barvami, postavičky se mile přiblbe usmívají, mávají na vás  …zajímalo by mne, co si myslí a jak se tváří ti chudáci do těch kostýmů navlečení. Každopádně je to podle mne docela fuška.

Škoda jen, že v Paříži je i to velké defilé (1x za den) poměrně krátké. V Tokiu je o polovinu delší.

Ještě v Tokiu jsem si chtěl koupit CD s hudbou z Disneylandu. Bohužel měli vyprodáno, ale v Paříži se mi to podařilo. Předběhnu události: škoda jen, že obě CD obsahují hudbu z již hodně bývalých programů, pravděpodobně ještě z Orlando, a to, co tady člověk slyší dnes, není příliš podobné tomu na CD.

A pak už zbývá jen poslední závěrečná show „Mickeyho kouzelná oslava“ poslední před zavřením parku. Škoda jen, že tvůrci orientovali show jen jedním směrem, zatímco kruhová scéna je obklopena diváky ze 4 stran. Tomu se odborně říká „nezvládnutý jevištní prostor“ a překvapilo mne, že i tady se dopustili takového prohřešku.

Amplióny nás spolu s hudbou vybízejí, abychom se odebrali domů. Chvíli ještě posedíme, abychom unikli těm největším davům. Mineme pár pokoutních prodejců těsně u nádraží a pak už jedeme na hotel.

Plánujeme si večeři nakoupit v Carrefouru. Ale cestou z metra nám padne do očí sushi restaurace. A protože jsme oba milovníci tohoto pokrmu a ceny jsou na Paříž přijatelné, jdeme tam. Obsluhující číšník vypadá natolik „japonsky“, že mne to zmátne, neb zbytek personálu je čínský. A já s rozeznáváním problémy zdaleka nemívám, natolik se mi vryla tato kultura do podvědomí. Na můj dotaz: „Odkud jste?“ odpovídá, že rovněž z Číny. Anglicky mluví jen trochu, ale francouzsky ho slyším u vedlejších stolů mluvit perfektně. Sushi je tu opravdu po všech stránkách chutné. S Andym se shodujeme, že je lepší než u nás. Jsme tu „klasiky“ poslední hosté, ale odcházíme těsně po zavírací době a necháváme velmi slušné spropitné, což se údajně v asijských restauracích v Paříži nenosí (zatímco v těch francouzských ano někde vám dokonce automaticky přičtou spropitné k účtu).

Spokojeně zamíříme do hotelu.

Na pokoji pozorujeme z okna, jak se zatahuje nebe, létají blesky a dává se do vytrvalého deště. Příští den je ztracený.

Zažili jste někdy ztracený den v Paříži? Nám se to poštěstilo, ale o tom až příště.