Pár dní ve Vídni a o zase zážitky není nouze (3)

Ve Vídni jsem byl několikrát. Mám k ní i svůj citový vztah. 1912 se narodil českému krejčímu můj tatínek. A stále tu mám co objevovat. Každá návštěva Vídně ale pro mne má jedno vyvrcholení. Je jím návštěva...

Ne, neprozradím vám to hned na začátku, nebojte se.

Ve Vídni mne totiž během čtyřdenního pobytu čekalo ještě několik překvapení.

Začnu cestováním po Vídni.

Asi v jako každém velkoměstě, i tady je cestování směsicí nejrůznější dopravy. Metro je něco jako páteř. Od něj se rozvětvují linky tramvají a pak i autobusů. Nakonec zčásti na metro navazuje příměstská vlaková doprava, která se třeba pojednou změní v linku metra. 

Co mne fascinovalo byly tramvaje. Nemám ovšem na mysli ty moderní, ale spíše ty starší. Tak trochu mi připomínaly tramvaje mého dětství. Nikoli svým designem. Pražské staré tramvaje byly tradičně bez výjimky hranaté. Ale jinak ty vídeňské staré tramvaje byla historie sama. Sedačky sestavené ještě ze silných dřevěných latí... už vůbec samotný nástup byl originální. Při otevření dveří se pod nimi vysunul nástupní schůdek. Kovový, s otvory jako rohožka. A při zavření se zase zasunul. Mezi námi, letitým používáním tyhle schůdky trochu pružily. Zejména pro starší lidi nebo např. s kufry takový nástup není žádný med.

Jiná věc, která mne překvapila ve vídeňské hromadné dopravě, byly piktogramy.

Na první pohled by člověk na nich neviděl nic zvláštního. "Místo je vyhrazeno těhotným ženám, matkám s dětmi, invalidům a seniorům". Když se na ně zadíváte ale zblízka...

Všimněte si jak jsou "multi-kulti" pojednány.

Je to svým způsobem geniální. Proti takto barevně pojednaným piktogramům nemúže nic namítat ani ten nejzavilejší jinokulturní příslušnk nebo dokonce sluníčkář.

Poslední celý den mého pobytu jsem se chtěl podívat ještě na jednu pamětihodnost. A sice katedrálu sv. Štěpána. Doposud tato katedrála figurovala v mém kulturním "majetku" pouze jako suvenýrová miniatura. Kdysi jsem si ji při návštěvě Vídně koupil.

"Aspoň suvenýr," řekl jsem si tehdy, protože katedrála byla z nějakého důvodu uzavřena veřejnosti. Možná jsem přišel v nesprávnou hodinu... už si to nepamatuji. Ale bral jsem to tehdy ze strany Vídně tak trochu jako křivdu, že mi návštěvu oné katedrály nedopřála.

Nuže, tentokrát mi to vynahradila s plnou parádou.

Úžasné přitom bylo i to, že zrovna probíhala mše.

Na druhou stranu, ona mše zas až taková výjimka nebyla. Dle rozpisu probíhá několikrát denně. Stejně tak nikterak výjimečný nebyl stánek s prodejem církevních předmětů. Očekával jsem trochu zajímavější výběr růženců. Chtěl jsem jeden koupit jako dárek. Nekoupil jsem, žádný mne nezaujal. Ale v dnešní modernizované době zřejmě tradičnější nabídka už nebude.

A od duchovních záležitostí zpět k oněm světským.

Každý den jsme jezdili a přestupovali u jedné lékárny. A protože z mé jarní dovolené ve Španělsku mám jisté přetrvávající zdravotní obtíže, napadlo mne se v oné lékárně poptat. Jistě budou mít jinou nabídku léčiv než u nás. A možná i lepších.

V lékárně jsem se nejprve magistře omluvil:

"Německy moc nemluvím, řeknu jen tedy to co umím a pak se nějak dál domluvíme."

Měla pro mne pochopení a domluvili jsme se celkem bez problémů. Dokonce mi pomohla s výběrem ze dvou léčivých přípravků a nakonec i doporučila zakoupit větší balení. S odstupem času mohu říci, že mi doporučila dobře.

Při placení mi padl pohled na jmenovku paní magistry.

"Promiňte, já jsem z Čech A vy máte... vy máte jméno jako... jako..."

V duchu jsem si nadával, že nejsem schopen si vzpomenout, jak se řekne německy... Řekla to za mne:

"Schreiber - Ano já vím, že v Česku žil spisovatel toho jména. Dokonce mám od něj jednu knihu."

"Těch knih napsal hodně a je u nás i dneska populární. A byl udělán animovaný seriál."

To už jsem marně lovil v paměti, jak se řekně německy mravenec a zavrhl jsem i jméno "Ferdie" a tak jsem mou chatrnou konverzaci raději s díky ukončil.

A vy co znáte Ferdu Mravence už víte:

Inu ano, příjmení paní magistry bylo - Sekora

A mne pak čekala vrcholná tečka mého vídeňského pobytu.

Kdykoli jsem ve Vídni -  zdůrazňuji kdykoli - musím mít Sacherův dort. Ať si na něj zajdu příimo do kavárny Hotelu Sacher nebo si jej třeba jen koupím při transferu na vídeňském letišti... prostě musí být!

Žádný milovník sladkostí si ten pravý vídeňský nenechá ujít.

Nevím jak pro koho, ale pro mne je to prostě král mezi dorty. Právně pro svoji geniální jednoduchost. A rafinovanost. Udělat pravý vídeňský Sacher není jen tak a... a pravý recept je stejně tajný.

Můj známý ovšem na tyto dobroty není. A projevil přání, že zatímco já strávím trochu času v kavárně, on si půjde prohlédnout radnici. Tu ještě neviděl (také on má ve Vídni stále co objevovat), zatímco já ji viděl již několikrát: vždy o vánočních trzích.

Tak se také stalo. A když odešel já jsem zamířil do kavárny.

Tentokrát jsem se rozhodl, že ochutnám punčový zákusek. Proč ne Sacher? Protože jsem měl samozřejmě v plánu, že po kavárně přejdu do prodejny a Sacher si koupím v dřevěné krabičce domů. Což jsem samozřejmě provedl.

Pak dorazil kamarád a tím pomalu končil náš pobyt ve Vídni.

A já se začal těšit na další. Na další pamětihodnosti, které bych rád navštívil. Konečně třeba nějakou galerii nebo muzeum... v budoucnu třeba i představení v Opeře. Proč ne? Rád bych se znovu podíval na místa, kde vyrůstal tatínek...

...a samozřejmě opět navštívil kavárnu Hotelu Sacher.