Off Topic - Výročí filmové premiéry, které se nás netýká

Ono svým způsobem není ani pravým výročím. Zajímavé na tom je ale několik detailů, včetně toho, že se týká 27. října. Roku 1977 měl tehdy premiéru film "Služební román". Že ho neznáte? Není divu. Nebylo to u nás.

Správně česky by se ten film možná měl jmenovat spíš Služební románek. Neboť příběh sám je poněkud banální, na "ženské téma": zahrabaný podřízený se začne ucházet o šéfovou úřadu, která se sice nezahrabala jako šéfová, ale jako žena rozhodně.

 (Alisa Frejndlich)

Každý příběh potřebuje svoji zápletku. A náš hrdina Novoselcov, v hlubinách úřadu ztracený úředníček, naléhavě potřebuje peníze na boty svého mladšího synka. A jelikož má ještě jednoho malého syna, je otec-samoživitel, žije od výplaty k výplatě. Tak dobrá duše úřadu, věrná kamarádka Olja, mu poradí, ať jde za šéfovou a požádá o zvýšení peněz. Všechno by zřejmě u energické šéfové Ludmily skončilo jedním vrzem a vypakováním hrdiny bez úspěchu, ale zrovna se vrací z mnohatelé služební cesty vychytralý světácký spolužák. Vnutí hrdinovi myšlenku, že nejlépe svého cíle dosáhne, když se bude o šéfovou ucházet jako muž.

 (Alisa Frejndlich - Andrej Mjagkov)

Film by se dal zařadit do poněkud nepopulárního žánru lyrické komedie. Což znamená, že příběh se vleče, občas se člověk zasměje autorem připraveným fórům a jak to dopadne, vědí všichni předem.

Jenže režisér Eldar Rjazanov není nadarmo rovněž autorem vůbec nejpopulárnějšího sovětského filmu přeloženého jako "Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel", který nesmí chybět v tamější televizní nabídce Silvestrovsko-novoročních filmů dodnes.

Těžiště Rjazanovova stylu vyprávění je v přesně odpozorovaných detailech a dialozích. V intonacích a hereckém podání: typu nahrávka-smeč, byť v jemném lyrickém provedení drobnokresby (tak trochu to zavání Čechovem a někdy i Gogolem).

Tady máte překlad monologu hrdiny, či spíše antihrdiny filmu Novoselcova, kterým se film Služební román otevírá a zasvěcuje diváky do každodenního života malých úředníků.  

 "Jak všichni víme, práce šlechtí člověka a proto lidé chodí do práce rádi. Já sám chodím do práce jenom právě proto, že šlechtí..."

aby nám vzápětí i představil místo, kde pracuje, totiž Statistický úřad:

"Kdyby nebylo statistiky, neměli bychom ani ponětí jak dobře pracujeme."

K zasmání jsou tato pokrytecká a ironická slova i dnes. Což teprve v 70. letech, kdy většina národa věděla, jak mizerně na tom zem je, zejména s pracovní morálkou - včetně zachycení typického začátku pracovního dne na úřadě. Souběžně hrdina Novoselcov (Andrej Mjagkov) představuje i hlavní aktéry celého příběhu. Na příklad hlavní hrdinku představuje takto:

"Ludmila Prokofjevna Kalugina je ředitelkou našeho Statistického úřadu. Práci, kterou řídí, rozumí. To se také někdy stává."

a vzápětí dodává:

"Přichází do práce dřív než ostatní a odchází později než ostatní. Z toho je jasné, že je, bohužel, svobodná. Říkáme jí „naše mimra“. Samozřejmě, že ne do očí." (Mimra bychom mohli přeložit nějak jako ochechule.)

A tímto a podobným způsobem představí sebe, svoji kamarádku Olju ("Nejraději mám na ní to, že je optimistka. A Zeměkouli, jak známo, pohánějí hlavně optimisté."), sekretářku "mimry" Věročku, a nebo Šuru - něco jako odborovou funkcionářku: "Sympatická, ale bohužel aktivní. Kdysi ji delegovali na společenskou funkci a od té doby se nijak nedaří ji delegovat zpět."

Film jako celek působí laskavě svojí ironizující logikou všedního života. A vlastně nám otevírá oči: vždyť přesně tohle se děje kolem mne a ve mně, jak to že jsem to do té doby nevnímal?! Několika tahy pomyslného štětce vidíme před sebou postavy a typy; stačí pár vět, abychom věděli, co si máme o dotyčné osůbce myslet.

"To je Věročka. Je všetečná, jako všechny ženy, s ženskostí, jako všechny sekretářky. Plat má sice jako sekretářka, ale oblečení zcela zahraniční. Jak se jí to daří, je záhada."

 (Leja Achedžakova - Alisa Frejndlich)

A pak o něco později dokončí tuhle charakterovou miniaturu scénou:

"Kupujete nové boty?" ptá se šéfová Ludmila.

"Zatím je jen zkouším, ještě jsem se nerozhodla. Líbí se vám?" zkoumá sekretářka.

"Moc vyzývavé," ohodnotí to šéfová a odejde se slovy: "Já bych si takové neobula..." 

A jakmile je z doslechu, sekretářka okamžitě prijde k závěru:

"Takže jsou dobrý. Beru je."

Vůbec je příběh složen z miniaturních koláží - a umět je spojit v jeden dějotvorný celek, to je opravdu mistrovství. A tím spíš vše dovést k potřebné zápletce, krizi a rozuzlení. A režisér Eldar Rjazanov se právě v tomto stylu vyprávění filmových příběhů pohybuje jako ryba ve vodě.

Jak už jsem naznačil, dramatickou komplikací je, když onen světák na oslavním večírku při příležitosti jeho nástupu do práce, u něj doma, popíchne hrdinu Novoselcova, aby se začal šéfové dvořit. Povýšení a vyšší výplata jsou prý pak zaručeny.

Pravda, z počátku to dvoření jde ztuha, protože našemu hrdinovi, byť poslušnému světákovy bezcharakterní rady, je proti srsti si takhle zahrávat s city šéfové. Jenže postupně zjišťuje, že mu není proti srsti dobývat srdce šéfové jako ženy. A jak je také známo, vytrvá-li muž-dobyvatel, dosáhne postupně úspěchu i u té nejvíce odmítavé ženy. A zůsobí, že i mimra-ochechule se prostě jednoho dne změní v ženu.

A aby "pohádce" lyrické komedie bylo učiněno zadost, nás hrdina -"babrák" a z hloubi duše čestný člověk - se zamiluje do ní doopravdy. Jenže v tom okamžiku se hrdinka dozví nyní již údajnou příčinu hrdinova dvoření se. A protože je stále žena energická...

Ne, nebojte se, všechno dobře dopadne. I náš hrdina se vzchopí a dokáže, že má v sobě energie dost a dost a že mu nejde o povýšení, nýbrž o lásku. A láska, jak známo, hory přenáší.

Co jsem říkal. Jinak to ani skončit nemohlo! 

Film (mimochodem podle režisérovy a scénáristovy divadelní hry) měl premiéru právě že 27. října 1977 a okamžitě měl obrovský úspěch. Dodnes je v Rusku 19. nejúspěšnějším diváckým filmem. A nevyhnul se mu ani ruský seriál mapující "Tajemství našeho filmu" - zabývající se dobovými reáliemi vzniku a problémů vybraných filmových děl (pouze v ruštině).

Ale rád bych se přenesl zhruba o rok zpět od premiéry filmu.

Psal se rok 1976 a já jsem v září nastoupil do prvního ročníku filmové režie na filmové universitě VGIK v Moskvě. Ano, ano, pro pamětníky - byl to v Rusku, tehdy Sovětském svazu, nejtužší Brežněvovské éry, neboť jak známo, umírající kobyla nejvíc kope. A nás tehdy, filmařský potěr, vzali do filmového studia Mosfilm na exkurzi - a přímo na natáčení filmu Služební román.

Stáli jsme v ateliéru, zírali do dekorace bytu, který podle mého vkusu vypadal naprosto normálně - zatímco pro mé sovětské spolužáky (a většinu sovětských diváků) to byla známka nedostižného luxusu. Do očí se nám pletly tři mohutně zaboxované zvukové kamery - neboť režisér Rjazanov se specializoval na vícekamerový systém natáčení. Předběhnu: v podstatě to svým způsobem varírovalo natáčení inscenace v televizi. Nenatáčelo se záběr od záběru, ale scéna od scény. Filmařské řemeslo tím sice trpělo, ale byla to jednoznačná výhoda pro herecké výkony.

A náhle moji spolužáci obdivně začali šeptat: "Frejndlich... Frejndlich jde!"

A vešla Alisa Frejndlich. Můj první dojem byl: tohle, že je herečka? Nehezká, ještě ke všemu ráčkuje, moc se hýbat taky neumí... Takhle totiž reagovala i na režisérův výklad natáčené situace. Až teprve později, při shlédnutí fimu, jsem dokázal ocenit její herecké mistrovství: ona byla prostě už v roli. Maximálně soustředěná na svoji postavu. Nereagovala civilně a pak se "vlomila" do role. Nikoliv. Ona už prostě byla tou "mimrou-ochechulí" od samého začátku co přišla do ateliéru a vykukovala z postavy jen kratince skrze reakce na režisérovy poznámky.

 (Alisa Frejndlich - Oleg Basiašvili)

Této scéně jsem byl tedy zčásti přítomen - ovšem bez herce představujícího světáka, Olega Basiašvili. Nás, okukující studenty, pochopitelně Frejndlich nevnímala.

Bylo to mé první "setkání" s touto herečkou, ale ne poslední. Vzpomněl jsem si na ni, když jsem hledal představitelku role přísné vychovatelky pro svůj absolventský film. Rozjel jsem se za ní do jejího mateřského divadla - do dnešního Petrohradu a skutečně jsem byl herečkou po představení přijat. Inu, roli odmítla. Nešlo o roli, možná ani nešlo o filmeček nějakého absolventa filmové režie, ale rozhodně byla natolik vytížena, že jí kvuli tomu nestálo za to jezdit vlakem do Moskvy, natáčet a pak zase zpátky na představení.

U třetího mého "setkání" zůstalo jen u přání. Spřádal jsem plány, jak tuto herečku (spolu s Lejou Achedžakovou, hrající roli sekretářky Věročky) obsadit do nějakého českého koprodukčního filmu, pochopitelně komedie. Protihráčkami z české strany jsem si říkal, že by mohly být Jiřina Bohdalová a Iva Janžurová... Ale, jak říkám, zůstalo jen u dokonce nevysloveného přání (neměl jsem ani námět). A možná to bylo nakonec dobře.

K filmu Služební román se vždycky rád vracím. Pokud chcete - podívejte se na něj rovněž. Jen bych rád upozornil, že na volné tempo filmu je potřeba se naladit. Rohodně to není nic akčního, ale opravdu volně plynoucí příhěh se svými drobnými peripetiemi. Film v ruštině a s anglickými titulky najdete první díl zde a druhý díl zde. Nezapomeňte si je v přehrávacím okně zapnout dole v menu. Film je v HQ kvalitě. Já si 27. října film rozhodně pustit nezapomenu.

A berte, prosím, ten můj dnešní blog něco jako mírně nostalgické zavzpomínání na doby, kdy ve filmu nikdo nikoho neposílal, s prominutím, do prdele, kdy netekla žádnému filmovému kmotrovi z nosu "krev" a kdy se místo zběsilého drcení kostí jen jemně "lámaly" charaktery lidí - kdy to šlo i bez onoho rubého násilí, aby svět byl lepší a lidi měli k době blíž, a ne naopak.

P.S.: Pro milovníky filmu malý bonus. Chyby ve filmu zpracované filmovými fanoušky.