Obrázky ze Švédska II.

Toto je můj jediný výlet do zahraničí (z novinářské exkurze po jaderných elektrárnách), kdy mi nezůstal ani obrázek. Tedy kromě těch obrázků v duši a ty jsou někdy lepší než byť jen jedna jediná fotografie.

http://www.aukro.cz/item472877809_retizek_s_priveskem_hvezdice_p

[Předcházející část.] 

Švédsko pro mne vždycky znamenalo Pipi Dlouhou punčochu, Děti z Bullerbynu a detektiva Kale. Vikinga Vicke. A Volvo. Možná ještě Nobelovu cenu. Nic víc nic míň. Jo a ještě pochopitelně ABBU. Dneska je to pro mne ostrůvek zvaný Ikea - ale ani ne tak jeho „slož-si-sám“ nábytek, jako spíše restaurace se švédskými kuličkami, smetanovou omáčkou a brusinkami. Na vánoce pak zázvorové perníčky a „glogg“ – svařákové alkoholické či nealkoholické víno. Když nic jiného, tak aspoň vím, odkud se v jedné pijácké písničce mohl vzít text:

„Glo, glo, glo,
glo, glo, glo,
glória..!“ 

Teď jsem seděl v příjemně drkotajícím autokaru, hřálo mně v kapse několik desítek německých marek (na tu dobu neuvěřitelné kapesné); na krku mne tížil můj sovětský a tudíž neuvěřitelně těžký fotoaparát Kiev 19, v kapse tlačil diktafon… a spolu se všemi ostatními jsem nasával první informace našeho průvodce. Co kdo kde jak proč. O čem ale hovořil, skoro nevím. Ale nebyl jsem na tom o nic lépe než mí profesionálnější kolegové novináři. Kdepak. Ale nezapomeňte, že to bylo pár roků po sametové revoluci a to vše jelo ještě tak trochu ve starých kolejích. Dneska se dělá novinařina úplně jinak! 

První dojmy mám už z trajektu z Dánska. Procházel jsem se po členité palubě, prohlížel si obrázky a letáky… a mimo jiné jsem zabrousil do free shopu parfumerie. Bylo to mé první setkání s tímto „velkým světem“ a já jsem, vědom si moci kapesného, neodolal a zakoupil celé dva! parfémy. Snad to způsobil neobvyklý tvar lahviček ve tvaru rtů Mae Westové a slavného Dalího obrazu, snad opravdu ona vůně, která se na dlouho stala mou nejoblíbenější a dodnes Salvadora Dalí rád používám i v jeho novějších modifikacích.  

Ten první velký dojem však přišel teprve večer, když jsem přijeli do Stockholmu. Vánoční výzdoba, s osvětlenými stromy a girlandami byla pro nás tehdy něčím neobvyklým a přímo pohádkovým. Do toho se třpytil sníh a to už člověk mohl věřit, že právě odtud odněkud ze severu přijíždí Santa se svým sobím spřežením. S tím jsme se pak měli o chvíli později seznámit o něco „důvěrněji“.
Nějak jsme se ubytovali a hned jsme šli na večeři do prestižní restaurace. Co mne hned překvapilo jako první, že ubrousky, krycí ubrusy i další doplňky, všechno bylo červené. V roce 1993 jsme měli v Čechách na cokoli červeného ještě pořádnou alergii a slabší povahy z nás dostávaly při pohledu na červenou přímo i osypky. Zděšeně jsem si snažil srovnat jak jde tato barva politicky korektně se Švédským královstvím… a teprve po chvíli jsem si uvědomil, že tahle tmavě červená nemá s politikou zhola nic společného, a že naopak příjemně osvěžuje poměrně jednotvárnou sněžnou atmosféru Andersenovy Ledové královny.
Pak už následovalo „setkání“ se sobím spřežením. Hlavním chodem večeře byl totiž steak ze sobího masa. V životě by mne nenapadlo, že se toto zvíře také konzumuje k jídlu. Zakázal jsem si v tu chvíli jakékoli další asociace a zařízl steakový nůž do bifteku.
Chuťově jsem byl samozřejmě překvapený, ale ještě více spíše poněkud lojově vláknitou strukturou masa. Chuťové buňky se zpočátku vzpíraly této podivné konzistenci, ale posléze si přivykly. I tak jsem byl rád, že v průběhu našeho pobytu na danou pochoutku už nedošlo. Holt, nejsem Švéd.

Druhý den nastalo naše putování po vlastech švédských.
Vyrazili jsme vstříc sněžným dálavám a o překvapení nebyla nouze.
Jednou z nich byla technická zastávka typu: „Dámy napravo, páni vlevo!“
Zrovna jsme se nacházeli přes tři hodiny cesty na jakési v podstatě vedlejší silnici a za celou dobu jsme potkali tak sotva dvě tři auta. Napravo-vlevo se ovšem nekonalo, ale zastavili jsme u malého „zapomenutého“ zděného domečku označeného jako WC. 

„No, to teda bude,“ ozývaly se hned hlasy preventivních reptalů a zkušenosti z českých WC při čerpacích stanicích. „Nemohli jsem radši zastavit někde v přírodě?“
Hned první ,kdo otevřel dveře a nahlédl, je zase zavřel.
„Heleďte, a není to něčí soukromé WC? Abychom pak neplatili pokutu,“ ozval se v dotyčném šetřílek.
Byli jsme ujištěni, že je to skutečně veřejné WC a tak jsme jeden po druhém vstupovali s neuvěřitelnou svátostí a cílem ulevit si. WC se blyštělo jako nové. Nikde ani smítko, žádné šlápoty, utržené a jinak poházené papírky či natožpak aby byl na zemi toaletní papír.
Odcházeli jsme s pocitem, že jsme navštívili místní svatyni.
A určitě s pocitem, že takhle čisté WC nemáme průběžně ani u nás doma (ruku na srdce a do svědomí, že?). 

Celý autobus pak ztichle vyrazil k dálavám a všichni byli tiše zaskočeni. Jen pozvolna se znovu rozproudil rozhovor. Blížili jsme se k prvnímu cíli naší cesty. K jaderné elektrárně. 

[Pokračování.]