Na okně seděla kočka

zpíval Jiří Suchý vlastní písňový text na melodii Jiřího Šlitra. Co když ale kočka na okně jednoho dne nesedí?

Kočky do našeho života přicházejí různě. Pak odcházejí. Někdy na věčnost, někdy jinam... a někdy se i vracejí. Tohle je příběh jednoho takového šťastného návratu. A jsem rád, že jsem u toho mohl být se vší parádou a že je to moje zásluha. Osobně totiž věřím, že zachrání-li člověk nejakým způsobem kočičí život, má tím smazaný jeden životní hřích a dobrý skutek k dobru.

Syn mého kamaráda bydlící v jeho bytě a našem domě si přinesl z chaty domů do Prahy téměř ještě kotěcí kočku. Prý, na chatě je koček dost, zatímco u nich doma je po skonu psa smutno a prázdno. Kočka byla (a je) takový šedý mourek. Trochu plachý, trochu divoký... velmi často jsem jej vídal sedávat právě na onom opuštěném okně.

Proč opuštěném? Jednoho dne jsem potkal onoho kamarádova, sotva odrostlého syna posmutnělého:

"Tak nám utekla kočka."

"Jak to?"

"Já nevím, ale je pryč. Ona byla taková plachá, furt se schovávala. Tak jsme si toho 2-3 dny vůbec nevšimli, až když prostě na misce zůstávalo netknuté žrádlo a kočičí záchod-písek byl také nepoužitý," dodal ten 20 letý chlap s téměř klukovskými slzami v očích.

"A jak se dostala ven? Vždyť byla na okně 3 metry nad zemí," divil jsem se.

"No, právě, " dostalo se mi odpovědi. "Ptal jsem se známé a prý to pro kočku není žádná výška. Prostě, je pryč... Asi se jí stýskalo po volnosti."

Vzpomněl jsem si na podobný příběh se svým kocourem Kryštofem. Ten pro změnu hupsnul z okna v přízemí a 3 dny se toulal buhví kde, až jsme ho našli jeden večer zoufale mňoukajícího pod oknem.

Maje na paměti tuhle zkušenost, pomyslel jsem si: "Inu, kočky jsou kočky." A s tím jsme se s oním sousedovým synem rozešli.

Od té doby uplynul měsíc nebo tak nějak. Až včera.

Šel jsem na noční vysílání, zamykal jsem dveře od domu, když tu se nějakých 50 metrů ode mne mihl stín. Kdo má doma nějaké to podobné zvíře, jeho mysl pracuje automaticky. "Kočka," mihlo se mi hlavou. A vzápění mi to sepnulo. "Neni to ta ztracená?" Tady se jinak totiž mnoho volně pobíhajíích koček nevyskytuje.

"Tšii-čšíí..." napůl jsem zašeptal a zašišlal.

Kočka ztuhla, jako když do ní bací hrom, s upřeným pohledem na mě.

"Či Čí," zkusil jsem to důrazněji.

Kočka nabrala opatrný kurs směrem ke mně, skrývajíc se pod pneumatikami zaparkovaných aut.

"Či, čí-í?" nebál jsem se zkusit lákavější tóninu.

Vyběhla z pod kola auta a začala se o mne třít. Pohladit se ale nenechala. To odskočila, ale pak se znovu příblížila a otřela se mi o kalhoty. Předla. Otevřel jsem dveře do domu, ale ona znovu udělala pár kroků, kterými si udržela distanc. Znovu jsem na ni začíčíkoval. Překulila se na chodníku na záda, nastavila bříško a začala se drbat o dlaždičky.

Po té první plaché reakci jsem se jí bál jí dotknout, aby se nevylekala a neutekla.

"Co teď?" mihlo mi hlavou: "Není doma pan syn?" Vytočil jsem číslo.

"No-o?" ozval se mi v mobilu známý, trochu nakřáplý hlas.

"Hele, jsi doma?"

"Jsem."

"Tady před naším domem je nějaká kočka. Mohla by to být ta tvoje."

"Ukaž, já se podívám z okna... - Jo je to ona," slyšel jsem jej vzápětí dvojmo: v mobilu i z okna.

"Tak si pro ni pojď, ale rychle, než uteče."

Za několik málo vteřin, které mi připadaly až neskutečně dlouhé, klaply nahoře dveře.

"Hoď sebou!" zavolal jsem. Ale kočka naštěstí neměla v úmyslu zmizet, jen se znovu třela zády o chodník.

Mládenec byl dole v cuku letu. Poodstoupil jsem, abych nepřekážel jejich komunikaci.

"Jo, je to fakt ona," prohlásil on. "Pane jo, ta je vyhublá. No jo, celý měsíc byla pryč. - Čičino..." Promluvil na kočku a nastavil zkušeně ruku. Přišla k němu ve vteřině, drapsl ji a nesl dovnitř.

"Bezva, " oddychl jsem si. "Tak ahoj," vyrazil jsem na noční tramvaj.

A hlavou mi neochvějně táhla myšlenka, o kterou jsem se s vámi podělil už v úvodu. Totiž, že každý zachráněný kočičí život vám na věčnosti přičtou k dobru. Kočka má prý sice životů devět, ale nikdy nevíte, který zrovna žije. A nikdy nevíte, co vám na věčnosti vlastně všechno sečtou za hříchy. Já věřím, že takový zachráněný kočičí život, jich dokáže odkazat pěknou řádku.

A nebo, že bychom se měli chovat hezky jak k lidem, tak i ke zvířatům?

(Pro mne je to samozřejmost, pokud mne to zvíře zrovna nežere...)

A tady máte na závěr foto z mé dnešní návštěvy šťastného nalezence.