Na fantazii nikdy není pozdě - jde jen o to, jakou.

Proto není pozdě napsat o spisovateli Stanislawu Lemovi, když od jeho narození 12. září uplynulo 92 let. Zemřel v r. 2006, ale svůj smysl pro satiru a analýzu společnosti by bohatě uplatnil i v dnešní době.

Málo komu ze spisovatelů sci-fi z tzv. východního bloku se podařilo opravdu se prosadit mezi světovou špičku. A už vůbec to nebyl literární žánr, který by oficiální místa vyznávala. Autoři žánru sciencie fiction neměli na růžích ustláno. Jak by ne. Socialistického realismu v jejich dílech bylo pomálu. S vizionářskými koncepcemi šťastné budoucnosti (ne nepodobnými Utopii) či paralelou k studené válce oficiální místa rychle skoncovala s coby produktem 50. let a předpovídat socialisticko-komunistickou budoucnost bylo spíše nebezpečné - ideologicky nežádoucí. Co kdyby.

Přesto, a nebo právě proto, byla sci-fi literatura hojně pěstována. Jednak to byl možný tvůrčí únik, jednak to byla možnost skrytými jinotaji "naznačovat" i jiné hodnoty a v neposlední řadě to byl prostor pro satiru na aktuální poměry.

Jedním z mistrů žánru, který nepochybně překročil hranice oddělované "železnou oponou" byl polský spisovatel Stanislaw Lem.

Začínal jako klasický sci-fi vizionář. Psal optimisticko komunistické vize v duchu 50. let kdy Sovětský svaz nepochybně zvítězil nad americkým kapitalismem a nyní se střetává s novými objevy, případně mimozemskými důkazy zhoubnosti režimů obdobných agresivnímu západnímu kapitalismu. Takto to popisuje hned první velký Lemův román z roku 1951 "Astronauti". Byl pochopitelně zfilmován. A u nás se o 20 let později dokonce dočkal milé dramatizace.

 Jeden z dalších románů 50. let - K mrakům Magellanovým - údajně sloužil jako předloha k snad nejznámějšímu českému sci-fi filmu Ikarie XB 1. Jiné zdroje to popírají. Ať tak nebo tak, inspirace Lemovou knihou zde zčásti je. A Ikarie XB 1 je dodnes mimořádným snímkem. Má mimo jiné unikum, že jako první science fiction film popisoval život posádky za letu. Pochopitelně se dočkal i ve své době zahraničních ocenění. Bez zajímavosti není ani to, že se autor scénáře Pavel Juráček (jeden z emigrovavších tvůrců nové vlny) za tento film styděl, neboť jej považoval za příliš pro-komunistický. Tuhle nelichotivou nálepku spolehlivě odlepil z filmu čas a zůstal jen vynikající film a inspirace Lemem se také nezapře.

Ale už přelomem desetiletí a posunem v poměrech od stalinismu k rozvíjejícímu se socialismu Stanislaw Lem zvolil metodu úniku. V r. 1961 vydává první knihu ze série o cestovateli Ilionu Tichém - Deník nalezený ve vaně. Postupně od roku 1957, kdy byla uveřejněna první povídka cyklu, vzniká série povídek nejprve s prvky čistého fantazírování, smyšlenek... a styl bývá přirovnáván k tzv. prášilovskému stylu. S postupným uvolňováním společenských poměrů dochází k posunu směrem k satiře - a nezapomeňme, že tyto změny, u nás zastavené rokem 1968, v Polsku začaly až v polovině 70. let. Vrcholným dílem z tohoto období je bezesporu povídka Futurologický kongres (u nás ve stejnojmenném sborníku). Autor už ovšem přesahje hranice fantaskního vyprávění a uchyluje se k ironii, sarkasmu a jinotaji. Podstatou povídky je jako vždy cesta Iliona Tichého, který na své kosmické cestě

"...najde dokonale šťastnou společnost, prosperující hmotně i duchovně. Postupně však odkrývá vrstvy pravdy. Nejprve zjistí, že základem "štěstí", které obyvatelům planety záviděl, jsou halucinogeny. Ukáže se, že technická civilizace neexistuje, že přepychové automobily jsou jen vidinou. Tichý však přijde na hlubší pravdu: Většina obyvatel jsou roboti... a ještě hlubší pravda je ta, že ani tito roboti neexistují, skutečná je jen nezměrná bída a sníh, který ji zasypává..."

Cituji z článku na Neviditelném psu. Autorem je nedostižný Ondřej Neff a doporučuji článek k přečtení celý.

Každý autor chce mít své hrdiny a vedle poněkud fantaskního Iliona Tichého podle mne Stanislaw Lem zatoužil mít i nějakého reálnějšího hrdinu. Stvořil tak postavu, kterou bych označil jako vesmírného kovboje - pilota Pirxe. Dlouhá aktivní spisovatelská činnost umožnila Lemovi provést nás postupně - tak jak vznikaly jednotlivé povídky - celým Pirxovým životem. Od studentských let (povídka Test), přes profesní růst (Terminus) až po v podstatě důchodcovský věk kosmického pilota (Ananké).

Je však jedna povídka, která se souborných vydání Pirxových příběhů nepochopitelně drží stranou. Snad proto, že je součástí sborníku "Pánův hlas". Jmenuje se Přelíčení. A zajímavé je - vedle samotného příběhu a jeho filozofického poslání - na ní to, že byla také zfilmována. Pilot Pirx se zúčastní jako velitel testovacího letu kosmické rakety, v jejíž posádce je robot - nový výrobek, věrně zevnějškem podobný člověku. Jeho identitu však Pirx nezná. Během letu dochází k řadě zvláštních situací, kdy je postupně jasné, že onen neznámý robot hodlá převzít vládu nad lodí, aby dokázal svoji nepostradatelnost a převahu nad chybujícími lidmi.

Film podle této povídky, Zkouška pilota Pirxe, z roku 1978-9 měl mimořádný úspěch, získal mezinárodní ocenění. A důležité je, že se promítal i u nás a naprosto obstál ve srovnání s tehdy promítaným filmem Kozoroh1. Jak umělecké, tak technické - na svou dobu to byl po této stránce precizně provedený film. Snímek Zkouška pilota Pirxe však po skončení autorských práv zmizel na mnoho let v archivech a svým způsobem je v nich dodnes. Přístup tehdejšího režimu byl pochopitelný. Mocipánům se nelíbila paralela s motivem filmu, že by mohli dát vzniknout něčemu, co by chtělo ovládnout lidi a přitom mohlo selhat.

Dalším, velmi "kontroverzním" dílem je snad nejznámější Lemův román Solaris. Příběh kosmonautů, kteří na vesmírné stanici u vzdálené planety zjišťují, že inteligentní oceán této planety má zvláštní schopnost: zhmotňovat osoby, které emotivně nejsilněji utkvěly v lidské mysli. Jakkoli se kosmonauté snaží s těmito projevy bojovat, neboť ta zhmotnění jim nejsou vždy příjemná - cizí inteligence nad nimi vítězí. A lidé? Mohou zvítězit pouze tím, že se vyrovnají se sebou samými.

Román byl dvakrát zfilmován pro kina a zdroje uvádějí, že celkem třikrát - jednou totiž jako TV film. Avšak Solaris je především velké téma pro velké plátno.

Nejznámější je film ruského režiséra Andreje Tarkovského. Z roku 1972. Svůj film Solaris postavil na základní filozofické myšlence - odpovědnosti člověka za své činy a skutky a na svědomí, před kterým neuteče. V totalistickém Sovětském svazu brežněvovské éry to bylo dílo mimořádně odvážné.

Proti němu stojí "remake" režiséra Stevena Soderbergha z roku 2002. Film se stal hlavně americkou love story, kterou ale nezachránil ani George Clooney v hlavní roli. Film kritizoval třeba Roger Ebert. Zatímco jiní film chválili... nicméně se o duchu snímku vyjádřil kriticky i Stanislaw Lem. Zatímco Soderbergh se obhajoval, že nedělal remake, ale svoji verzi Solarisu.

Tarkovského film však mnohem více odpovídá Lemovu záměru a především filozofickému duchu: interakci člověka s něčím, co se může tvářit jako lidské, co nelze zredukovat na lidské koncepce, ideje či představy. Že by charakteristika začleňování komunismu do lidské společnosti..? TO už možná ale za tím vším vidím něco, co tam není.

Není mým cílem tady vypisovat celé Lemovo dílo. Jeho nedožité 92. narozeniny však stojí za to se zamyslet právě nad rolí, kterou Stanislaw Lem a jeho sci-fi příbehy vědomě či podvědomě svým satiricko-filozofickým podtextem sehrály v utváření společnosti na cestě k dnešní demokracii. A Lemova reflexe současné společnosti je něco, co nám tady, bohužel, v dnešní době citelně chybí.