Psal se rok 1963. V naší čtvrti se začalo mohutně budovat nové sídliště. A jednou z prvních staveb - světe div se - byla obchodní část sídliště. A v něm: knihkupectví s prodejem gramodesek!
Knihomolem jsem byl odjakživa. To je jedna z vlastností, kromě nadváhy, kterou jsem porokazatelně podědil po mamince. Byla vášnivou čtenářkou a nad knihou dokázala připálit i čaj a nechat vychladnout kamna i tátovu večeři, případně mne nechat se popelit ve žhavých uhlících, které jsem jako capart vyhrabal ven z kamen pohrabáčem.
Hlavní bylo, jak to v té červené knihovně dopadne.
Není proto divu, že v knihkupectví jsem byl jak doma. Maminka velmi ráda chodila do starého, původního. Pamatuji se, že jsem na starém psacím stroji činil své první písemné pokusy. A v nově otevřeném knihkupectví máma, coby zákazník, nemohla chybět.
To už jsem získal i značnou dávku samostatnosti - tenkrát se to nebralo tak přísně. Však už jsem chodil nejen rok do mateřské, ale ten rok jsem přestoupil do 1. třídy ZDŠ.
A proto mne občas i máma vyslala, abych přinesl nějakou s prodavačkami smluvenou knihu, až vyjde. A občas mi dala i kapesné ať si něco koupím.
Mne mimo knih ovšem fascinovaly velké šelakové 78 gramodesky a také pár malých, tzv 45. A protože v té době byl boom hudební tvorby... vycházely hojně především nové singly. Pominu teď moje dětské hity jako Sluníčko, sluníčko nebo Malé kotě. Nevím proč a jak, prostě jsem si zakoupil singl Karla Gotta, údajně snad jeho uplně první, "Písnička pro Martinu". Ten singl vypadal takto (pochopitelně bez oné číslovky 37, pravděpodobně připsané bazarem). Pokud se pamatuji, stál celých 12Kčs.
A tak se kromě knížek začala úspěšně rozrůstat i naše domácí diskotéka. Písnička pro Martinu byla a je pro mne pro vždy ta první. Snad i proto, že se jmenuji Martin.
Oficiální YouTube Licence Supraphon.
