Mluvič zdarma

V rámci akce k jedněm vitamínům pro děti. Připadá mi to jako mimořádně vhodný dárek. My všichni bychom občas potřebovali takové „mluviče.“

Martanci.cz a jine weby

Přiznávám to – jsem poradcem! Ne placeným, ne veřejným – nepůsobím v žádné ctihodné finanční či investiční instituci, natožpak v předmanželské, manželské, po manželské a psychiatrické poradně.
Jsem poradcem soukromým – tak říkajíc rodinným. Tedy přesněji řečeno – sám rodinu nemaje – rodinným známým. A nebudu vám nic nalhávat, jsem poradcem, či spíše rádcem, hojně využívaným. 

Já vím, řeknete si, a pročpak sám nemáš rodinu? No, nemám, no – svým způsobem jsem se oženil s profesí. Měl jsem řadu let přítelkyni Kateřinu (dokud žila), ale nikdy jsme se nevzali.
Proč? Odbudu vás: to víte, my umělci máme jinou morálku :-)
Ale jen o fous vážněji: nejsem typ Jiřího Pomeje a Ivety Bartošové, abych se hned hnal do ženění.  A když se podívám na mou oblíbenou Lucku Bílou (zahrál jsem si v jejím klipu Láska je láska), jak se rozvádí – jedno manželství za druhým – to se raději neožením. 

Na svatební hostině mne nejvíce zajímá polévka s játrovými knedlíčky (kterou zoufale miluju) a svatební svíčková omáčka (jaksepatří lahodná – protože s těmi hospodskými se to zpravidla nedá srovnat, ještě tak s pytlíkovou omáčkou od Vitany). Neříkám, že bych si ji sám třeba neuměl udělat, hutnou a dobrou, ale kdo by se s tím patlal? (Uvařit kořenovou zeleninu, jemně propasírovat... – dejte pokoj! Jenom tohle je práce na půl hodiny!) 

A pak – na svatební hostině se baví všichni, jenom ne ženich s nevěstou. Ti slouží jednak za zdroj závisti a obdivu (podle počtu a typu aut, hostů a svatebních darů) a jednak jako nucení baviči a šašci. Kouli na řetězu ženichovi na nohu, únos nevěsty; na oběd je svážou jedním ubrusem dohromady, dají jednu ruku a jednu lžíci – oba vypadají jak pitomci – a krmte se! Vychutnejte si tu knedlíčkovou polévku a tu svíčkovou, no?! 

A aby toho nebylo málo a svatební čas se nějak naplnil – tancuje se, mezitím se pije, kouří, mluví (žvaní a pomlouvá) a v přestávkách se hrají různé hry. Z těch mám obzvláštní hrůzu. Mimořádně vydařenou hru si vymysleli na svatbě mého synovce. Nevím proč tam byla na zdi jednokřídlová tabule (na pantu jako jedno okno) – asi se tam hrával jinak biliár a tabule sloužila k zapisování... Jisté je, že nějaký „chytrák“ vymyslel hru „Jak se znáte“? Ženich a nevěsta šli každý na jednu stranu tabule a už to jelo:

1. Co má ten druhý nejradši k snídani?
2. Kolik byste chtěli mít dětí?
3. Kam byste chtěli jet nejraději na dovolenou?
4. ...

Tabule se otáčela po každé otázce a při shodě byl jásot, při neshodě mírné brblání z davu, případně rádoby-vtipné pokřiky („To abys na tu dovču na Mallorce udělal banku!“) a tak dále vesele až do bujaré zábavy, než se otočila tabule při otázce:

1. Jakou má druhý partner barvu očí?

A on napsal,že ona má tmavě hnědou a ona – nevěděla!  Nastalo trpné hrobové ticho. A pak se nevěsta dokonale se zkoupala, když ji dav nutil, aby to tedy uhodla a ona nevěděla, že synovec má bledě modro zelené – z rodu po naší prababičce. To ticho se pak prohloubilo dál.

Všichni si totiž uvědomili, že když jsou dva zamilovaní do toho druhého, bezpečně vědí, jaké má ten druhý oči. 

Ani už nevím, jak zábava pokračovala, nějak se přes to přešlo – ale byla to první předzvěst toho, že tohle manželství nebude zrovna podařené. Už třeba proto ne, že ona je inženýrka a on – v té době obyčejný automechanik. Seznámili se jako vedoucí na táboře pro turisticky založené děti.
Když se ho ptali, proč si ji bere, prohlásil: „No, my si hlavně máme o čem povídat.“
U ní to bylo jasné – jí už coby nevěstě utíkala léta a potřebovala se vdát. A chtěla dítě. Od té doby jsem synovci v duchu neřekl nikdy jinak než trubec. 

Dneska se jejich manželství potácí mezi ignorací a majetkem, jedinou dceru nechali zmrzačit díky své nevšímavosti, že upadla na kámen a rozsekla si ret (plastika až v plnoletosti – tedy tak za 5 let, ale kdo ji v té době ještě zaplatí?). Další dítě nemají, protože ona nemůže obětovat kariéru finanční šéf manažerky u zahraniční společnosti, zatímco jeho dokopala, aby si udělal aspoň střední průmyslovku – což je mu, jako skladníkovi, obzvláště k užitku.  

Synovci jsem ovšem neradil. A nekecal. Jsem jak ti lékaři:“Promiňte, v rámci nejužší rodiny praxi neprovozuji.“ Možná to byla chyba. Nevím. Pozdě bycha honit. 

Ovšem ostatním přátelům a známým (ta slova podtrhuji) – pokud mne o to požádali! – jsem radil a radím. 

Mimo jiné bych jim poradil: „Kupte si ty vitamíny s mluvičem zdarma.“ Je to takový ten mini megafonek, asi to funguje na principu dvou membrán a na baterku-pecku. Dneska už je miniaturizace všude. Ten megafonek bychom potřebovali občas všichni. Proč? 

Uvědomil jsem si to „proč“ před pár dny na ulici, když jsem viděl tátu se synem.  Namísto aby se bavili o tátovsko-synovských věcech – „táta,“ evidentně ve spěchu, syna důrazně poučoval, jak se má učit. Jindy na něj evidentně neměl čas – byl to takový ten typ klasického uspěchaného byznysmena. V jednom kole, který neměl čas na nic. Hlavně ne na svého syna. Přitom kluk na něm visel psíma očima – doslova vděčný za každé slovo, které mu řekl, protože si na něj našel čas během té chvíle, než spolu od auta dojdou do metra, kde jej předá manželce (šel jsem jim v patách). Jindy zkrátka tenhle „táta“ neměl na syna čas. 

Chtěl jsem je v tu chvíli zastavit tomu klukovi pomoci. A říci tomu „tátovi“, proboha, co to tomu klukovi vykládáte – podívejte se jak by si chtěl s vámi povídat. Povídat. Ne poslouchat vaše buzerování a poučování. A prohodit s vámi slovo třeba o tom, jak se hrál fotbal, co zrovna čte, co viděl u kamaráda... Chce si s vámi POVÍDAT. 

Chtěl jsem jim vlastně pomoci oběma a nevěděl jak. Dneska už to vím: kluk měl dostat ten mini megafon. Aby mohl do něj zavolat: „Proboha táto, nech už těch výkladů a jednoduše mi něco vyprávěj – pojď si prostě jen popovídat.“ 

Nu, nestalo se. Neměl jsem ten megafon, ten „mluvič“. Měl jsem jen tu radu. A mám rady. Pro přátele i známé (podtrhuji).  Ale občas si říkám s ironickým pousmáním sám nad sebou, jen abych nedopadl jako v té anekdotě:          

Dřív jsem měl tisíc rad jak vychovávat děti. Teď mám jedno dítě a žádnou radu.

_{Takové malé post scriptum. Jistý příbuzný mé přítelkyně, žijící v Izraeli, se mne zeptal, zda-li vím, z jakého slova pochází příjmení Faltýn. Pochopitelně jsem to nevěděl. Řekl, že to zjistí. Po čase mi od něj přišel pohled, že Faltýn prý pochází z hebrejského "palatin" a doslova to prý znamená "palácový dvorní rádce". No a pak, že nemám to radění v krvi...}