Mix omeleta z dovolené v Egyptě 4

Možná už někteří čekáte netrpělivě na další pokračování o naší letošní dovolené... tak tady je čtvrtá řádná část. Ale nečekejte nějaký deníček. Spíše to budou postřehy a snad sem tam i zážitky.

Pro dovolenou v Hurghadě jsme se rozhodli po zralé úvaze. Naštěstí zavčasu. Takže 8 dní stálo ještě nějakých 15.000Kč. A s cestovní kanceláří jsme se dohodli, že si přidáme za "stržený peníz" ještě týden. Takže nás 14 dní (13 nocí) vyšlo na 20,000 Kč. Dnes za ty peníze pořídíte pouze těch 8 dní a to ještě kdoví jestli.
Samozřejmě, že jsem dělal různé průzkumy ohlasů předchozích návštěvníků. Jenže, jak známo, všem se člověk nezavděčí a kdybyste měli brát některé ohlasy doslova, nejeli byste ve finále nikam; možná ani k vám na chatu ne.

Nejlepší je zkrátka vybrat si z toho možného to nejlepší pro vás a pak už se vydat na dovolenou. Protože vás nutí letět hned s půlnoci (noční lety jsou pro aerolinky levnější), pak se vám i při přistání nabízejí nejrůznější úchvatné pohledy.

Resort Aladin v Hurghatě patří k těm středního typu a docela se nám tam líbilo. Jedinou drobnou vadou na kráse bylo stravování, ale tomu bude věnována zvláštní kapitola.

Aladin se v arabštině píše "Aladdín" - tedy s dlouhým "í" a tak se i vyslovuje. Proto se anglicky píše Aladeen. Takže se občas stalo, že nám někdo z místních nerozuměl, když jsme se ptali hezky česky na hotel Aladin.

V resortu je jedna socha samotného Aladdína, ale také i jinde jsou malůvky - podle mne - ze známého Disneyovského celovečerního filmu.

Nepátrám po užití autorských práv. Film samotný jsem neviděl, proto nedokážu posoudit věrnost originálu. Díky těm kresbám si ale můžete připadat jako v pohádce. Jednu z takových maleb na zdi (freskami bych to nenazýval) máte zde.

Aladdín tady ovšem sousedí s jiným pohádkovým hrdnou: Alí Baba.

Tady mají dokonce tobogány. Nebyli jsme tam ani jednou, jakkoli jsme měli vstup zdarma. Hlavně synovec se třásl, abychom se tam nevydali. Díky kličkování, ale hlavně, jinak přístupnému příjemnému koupání jinde, ani přítel neměl potřebu si odřít zadek o nějakou kovovou troubu. (Všímavým doporučuji i přistávající letadlo - takto jsme nad resortem zřejmě přistávali i my.)

Tyto dva resorty nejsou jediné na pobřeží. Sousedí jich spolu v zálivu hned několik, dokonce i přes silnici, kde nemají dostup k moři. Takže náš resort nebyl jediný v místě a byla to i zajímavá procházka. A dokonce zde bylo cca 1km vzdálené obchodní centrum Senzo Mall, o kterém vám také povím později. Díky těmto vycházkám, na rozdíl od odloučeného resortu v Marsa Alam, kde jsme byli vloni, obklopeni široko daleko pouze pouští, to bylo zkrátka příjemné.

Vadu na kráse mělo jen úmorné horko a taxikáři, kteří na vás pokřikovali, že vás za dolar svezou kamkoli. Byl to samozřejmě fígl. Lhali o cenách, jako když tiskne. Pokud jste podlehli, pak jste se nestačili divit, za kolik to bylo. Dolar to bylo za 1 km? Dolar to bylo na 1 osobu, když vás bylo víc? Na radu místního jsme si nainstalovali aplikaci Uber. A ten fungoval včetně cen a řidičů naprosto bezchybně.

Taxikáři byli bohužel dost neodbytní. Šli jsme na poprvé pěšky ten 1 kilometr od hotelu k obchodnímu centru Senzo Mall. A jeden taxikář ze všech obtěžujících dokonce vydržel popojíždět asi 100m a neustále na nás něco pokřikoval o "dolaru" a pod. Posléze na nejbližší otočce přeci jen odjel, ale neustále podle mne nás častoval nevybíravými slovy. Pohrozil jsem mu prstem. Původně jsem měl chuť si přejet prstem přes krk, ale to už by asi bylo bývalo moc. Osvědčila se mi na taxikáře nejlepší taktika: nereagovat vůbec. A pokud se za vámi někdo vydal i pěšky, prostě jej ignorovat. Hlavně nereagovat ani na pokřiky typu "ˇPoland? Čeko?" To pak dají všichni pokoj. 

Rovnou předestřu, že na resortu Aladdín i těch okolních je znát, že se na nich podepsal nedostatek klientů díky covidu. Některé služby jsou omezené, některé části resortů prostě uzavřené nebo jsou v procesu rekonstrukce.

Takový smutný pohled třeba skýtalo dětské hřiště, O tom, že by tam běžel nějaký dětský "animátorský" program, s výjimkou večerní diskotéky jinde, o tom ani zmínka. Rovněž tak fitko nebo venkovní posezení asi bývalo plnější i přes den.

Nevyčítal bych jim to. Klientů prostě bylo málo a ti kteří přijeli... Odlišné kulturní zvyky i povaha rozhodně neodpovídaly charakteru evropských turistů, na něž byly resorty původně zaměřeny. Občas jste díky tomu narazili i na smutné pozůstatky lepších dob a nemám tím na mysli egyptské archeologické objevy. Tady třeba sice vidíte cedulku "OPEN", ale nebyla to pravda a tašky patří sousednímu obchodu. Mizejícímu prodavači, zabalujícímu byznys, ani nestálo za to, otočit cedulku. Odhadem, zavřený byl každý pátý obchod.

Jedno se ale musí nechat: na úslužnosti pracovníků se to nepodepsalo. Byli stále milí, zdvořilí, ochotní vyhovět. A nemuseli jste jim dát ani bakšiš. Nikdy si o něj neřekli, ani na něj nečekali. Když jste jim jej však nabídli, vždy jej přijali velmi rádi a ochotně a rychle mizel v jejich kapsách. Nejvděčnější bakšišovou měnou byly americké jedno dolarovky. Však jsme jich vezli hezkou zásobu.

Šetřivější klienti dávali službám kovové drobné větší - eurocenty apod. Občas pak za vámi přišel někdo, zda byste nemohl směnit za papírové. U nás neměli šanci, euro jsme s sebou neměli. Jednou pak někdo přišel s jedno dolarovkami, že by chtěl větší bankovku. Ale to jsem prozíravě odmítl. Valuty z neověřených zdrojů nikdy nepřijímám; falešných oběživ je všude dost a dost.

 Možná, že k tomu odmítnutí přispěla i tahle příhoda.

V lobby byl stolek, kde nabízeli jízdy do poušti. Ne, že bych o takovou zábavu stál. Ale všiml jsem si, když jsem šel ze zadu kolem, že pod pultem mají balík s arabskými šátky. Prodejce zájezdu samozřejmě hned chtěl zahájit se mnou konverzaci na téma výpůjčky auta, ale já jsem jej překvapil otázkou:

"Kolik byste chtěl za jeden šátek?"

Řekl si o pět dolarů.

Protože jsem šátek chtěl, dostal pět jedno dolarovek. Dal se ovšem sám do konverzace a to neměl dělat. Ptal se mne, odkud jsem, zda umím šátek uvázat atd. V tu chvíli mi přišlo na mysl, že jsem vyhrkl:

"A víte, co dejte mi ještě jeden."

Ani neprotestoval a nesmlouval. Šáhl a dal mi druhý. Pro změnu se zvedl a řekl:

"Víte co, pojďme raději ty dolary prověřit."

Měl jsem je všechny originál ze směnárny, tak mi to bylo jedno. Ale chápal jsem ho. V hotelu měli nejen bankomat, ale byl v podstatě i směnárna. Později mne někdo upozornil, že pokud bych sám měnil na egyptské libry, je lepší měnit najednou dva dolary, protože to tak akorát "vyjde". Zatímco za jeden dolar bankomat nevydává kovové drobné a "nechá si je".

Hotelový bankomat směnil moje dolary bez problému a oba jsme byli spokojeni. Předal jsem jeden každý šátek synovcovi a příteli. Dotyčný prodejce dokonce, když šel kolem nás u křesílek před vchodem do lobby, zastavil se a učil obdarované si šátky uvázat.

Šátky měly malou dohru v podobě toho, že jsem stejný balík pak uviděl v obchodním centru, v hypermarketu. Trochu jsem se rozklepal, o kolik jsem šátky ve skutečnosti přeplatil. Při první návštěvě centra jsem se raději ani neptal. Při druhé jsem neodolal. A cena pět dolarů za oba šátky od prodejce byla slušná. Šátek v hypermarketu stál dva dolary.

Samozřejmě, ne vždy vše pobíhalo úplně ideálně. Největší zmatky, ale i nevraživé pohledy způsobila akce "později přidaný spolubydlící na pokoj". Tím spíše, že se na zmatcích hlavní měrou podepsala pobočka naší cestovky.

Ale, to už je jiný příběh a o něm třeba příště.