Mám hudební deštník

Rád bych od něj slyšel nejrůznější hity typu "Zpívat jako déšť" nebo ještě raději "Je po dešti"... ale kdo ví? Jeho hudební repertoár je pro mne poněkud záhadou...

K tomu "hudebnímu" deštníku jsem přišel tak nějak podivně. Někde jsem nějak získal deštník, který nikdo nechtěl. Byl mi sympatický. Ujal jsem se jej. Ale měl jednu drobnou vadu na kráse: neměl ochraný obal.

A ejhle! Osud mi k němu v brzku přidal i ten obal... právě onen hudební.

A jinak nemuzikální deštník od něj přejal svoji náladu a od té doby si spolu notují.

Jistěže by bylo hezké, kdyby měl deštník v sobě třeba mp3 přehrávač a pod přívalem deště se mi linula právě ona melodie z legendárního muzikálu "Zpívání v dešti." Nemám ovšem dost odvahy na to, abych poskakoval přitom po obrubníku jako Gene Kelly. Nejenže mi k tomu chybí jeho patřičná tělesná a pohybová grácie, ale mohlo by se hravě stát, že bych se díky nějakému přičinlivému občanovi hravě dostal do blázince.

Mnohem optimističtější by byl hit Bedřicha Nikodéma a asi nejznámější text legendárního humoristy Vladimíra Dvořáka. Většina tuto píseň zná spíše v podání Yvetty Simonové. Zřejmě ji převzala do svého repertoáru v době, kdy původní zpěvačka toho deštivého hitu Judita Čeřovská (po rodičích česko-německého původu) zpívala spíše v Německu a u nás tím pádem nebyla příliš umělecky aktivní. Je zajímavé, že původní verze písničky "Je po dešti" se hrála ve stylu, kdy se u nás zuřivě tančil twist. Já osobně dávám přednost té swingovější verzi, kterou Judita Čeřovská nazpívala na desku a kterou použila jako playback v jednom vzpomínkovém televizním vystoupení.

 Vraťme se ale k mému hudebnímu deštníku.

Co mi totiž hraje, je mi vlasně záhadou. Hudební vzdělání nemaje, na kytaru jsem hrával po paměti a jen drnkal akordy... zkrátka a dobře: noty nepřečtu. Co na něm tedy je: nějaká klasika? To bych si jaksi ještě dovolil z přehršle těch not odvodit.

Mohu tedy chodit deštěm a představovat si, že mi deštník zrovna hraje Ódu na radost, jak by člověk od řádného deštěmilovného deštníku očekával. Možná je to něco od Mozarta nebo Offenbachovský kankán. Nebo něco vážnějšího, nostalgičtějšího, třeba Variace na téma Franka Bridge pro housle a orchestr, od Benjamina Brittena.

Nevím. Možná mi to někdo prozradí v diskusi.

A možná o to ani nestojím.

Někdy, než poznat konkrétní suchopárná fakta, je lépe dát prostor bezbřehé fantazii...