Malí andělé z Číny

"The Little Angels Orchestra" jsou dětským čínským hudebním tělesem, které vystoupilo v sobotu 20/7 v kostele sv. Šimona a Judy v Praze. Vážení, za tu úroveň by nemusela stydět ani řada dospělých orchestrů u nás.

Pravdou je, že když mi známí řekli "pojď na koncert," neměl jsem nejmenší tušení, co mne čeká. Koncerty v kostelech mám všeobecně rád. Většinou je mám spojeny s varhany nebo jimi v souhře s jinými nástroji a samozřejmě, někdy i zpěvem.

Protože jsem věděl, že jde o koncertující z Číny, nijak mne nepřekvapila hrstka náctiletých dětí v bílých košilích, obědvajících z plastových krabic na betonovém zábradlí. Trochu tam byli jako malí vrabci na šňůře.

I před kostelem dělali dojem normálních hravých děcek.

O to větší překvapení pro mne to ale bylo když tahle drobotina po chvíli posedávání v předsálí a na sedačkách pro diváky, po občasném honění se po kostele upraveném pro koncertní účely...

...když tahle drobotina suverénně nastoupila na pódium. Dobrá padesátka dětí ve věku odhadem od oněch deseti a více, výjimečně až do patnácti let.

To už jsem začínal být zvědavý a moje profesinální podvědomí začínalo vystrkovat růžky. Jednak jsem se chtěl ve své práci původně specializovat na dětský film - a mít cit pro komunikaci s dětmi, pro dětskou duši - to se nedá naučit, pro to musí mít člověk talent, musí mu to být dáno. Jednak jsem musel být, pochopitelně profesně, honěný v muzice - nikoli jako aktivní hudebník, ale pasivně - abych uměl komunikovat s hudebními skladateli, apod.

Před hudební těleso nastoupil dirigent. Byl to "můj člověk". Bylo vidět, že s dětmi komunikuje naprosto suverénně a plně se jim věnuje. A jako dirigent měl absolutní sluch. Orchestr totiž musel naladit a také se sladit. Stačila dvě-tři fouknutí, během kterých dirigent hravě děcku sluchově poradil jak nástroj příslušně doladit.

Z krátkého oficiálního přivítání jsem neměl nic. Čínsky neumím a překladatelku nebylo bohužel slyšet. Seděli jsme v nikterak zaplněném sále bohužel na na konci.  Takže jsem si musel dodatečně najít na stránkách námětska primátora oficiální představení. Zda tam ovšem byl pan náměstek osobně si nepamatuji, nerad bych mu křivdil.

Škoda, že nikde nebyl program koncertu - takhle jsem se musel spolehnout na své hudební vzdělání poznamenané ovšem již propastí času.

Mládež od samého začátku překvapila naprosto profesionálním a dokonalým hudebním provedením. Na rozdíl od oficiální charakteristiky nešlo o těleso symfonické nýbrž dechové, ale i tak to bylo impozantní.

První dvě skladby byly v duchu moderní čínské hudby - tedy trochu to připomínalo naše 50. léta. Pak následovalo cosi evropského, trochu jako z repertoáru vojenské posádkové hudby... Každou skladbu posluchači odměnili pochopitelně potleskem. Tady je první mobil-video ukázka.

Následovala třívětá klasika ve stylu Vivaldiho. Tady se někteří posluchači trochu "uteskli" a aplaus se ozval po druhé větě, ale nikomu to nevadilo.

A pak mládež zahrála něco dokonce českého - tipoval bych to něco ve stylu Dvořákových Slovanských tanců. Přesněji si to netroufám odhadnout.

Následovala volnější citová skladba, u které jsem marně pátral po původu. Až po chvíli se ke mně soused naklonil a řekl: "To je z filmu Titanic." Jelikož nehoruji podobným oscarovým selankám a proto nehodlám tento film nikdy shlédnout, poznal jsem to naplno až když orchestr přešel k leitmotivu.

Následující uherský tanec by rozproudil krev i rodilému Maďarovi. S takovou technickou brilantností to bylo zahráno.

Pak opět čínská skladba s motivy spíše staro-tradiční hudby. Skvělé bylo i sólo dvou flétnistů.

A následovaly dvě závěrečné skladby - amerického a evropského rázu. A jak můžete posoudit z druhé ukázky, tu americkou skladbu zahráli s neuvěřitelným drivem: 10-15 leté děti!

Během celé hry bylo zajímavé pozorovat i některé malé, leč výrazné hráče a hráčky. V prvé řadě mne zaujala malá drobná klarinetistka. Jestli jí bylo deset, bylo to hodně. Klarinet byl pomalu větší než ona a její styl hry byl proto poněkud kývavý. Jednak aby spolehlivě dosáhla na klapky, jednak aby celou hru udýchala. Na opačné straně dominoval naopak jinoch poněkud korpulentní - i tady byla tuba mnohem větší než on, ale měl na ni potřebnou fyzičku i dech. Mladý tympanista za orchestrem uprostřed patřil k těm odrostlejším a zejména v uherském tanci dokazoval, že je "od rány". Po jeho levici pak byla o něco mladší hráčka na bicí nástroje, která upoutala pozornost přítomných především tím, že si zapomněla rumba koule na druhé straně orchestru. Bylo mi jí až líto, jak se zatvářila zkroušeně, když si pro ně musela doběhnout tam a zpět. Sledoval jsem ji i po tom a její rytmika byla brilantní.

Mládež, či spíše napůl ještě drobotina, vydržela v plném nasazení a bez jediné chyby hrát tři čtvrtě hodiny. Až už jsem se začínal obávat, zda ještě budou všichni stačit s dechem.

Ale zvládli suverénně všechno a potlesk přítomných jim po právu patřil. Z technického hlediska by jim mohlo leckteré naše hudební těleso závidět. Byl to zkrátka neopakovatelný zážitek a doufejme, že toto byla sice první ale nikoli poslední pražská návštěva "Malých andělů".