Na foto je samozřejmě asi tak 1% - nikdy jsem to nepočítal. V přehršli té literatury se občas najdou malé perly, někdy doslova poklady. A tak jsem se rozhodl se o ně s vámi podělit.
Poklady jsou to samozřejmě jen teoreticky. Prakticky jsou to drobné knihy, které tenkrát vyšly a už nikdy nejvyjdou. Zůstanou zapomenuty v domácích knihovnách, v odlehlých antikvariátech, možná ještě v Národní či nějaké místní knihovně. Nikdo se k nim nikdy nevrátí, možná tak z badatelských důvodů.
Já se k nim občas vracím proto, že mne pobavily tenkrát a pobaví mne i dnes. Je zajímavé sledovat, jak se vyvíjí i můj pohled na tyto knížky, ale to hlavní - jejich zábavnost - zůstává.
Tady je můj dnešní výběr.
Každý máme své knížky z dětství, ke kterým se rádi vracíme. Jednou z nich je od Zdeňka Adly jakási detektivní "opera" z blíže neurčené kapitalistické země třetího světa, Traládie. Poměrně zamotaný příběh krádeže šperku jménem Kleopatra, se světáckým detektivem a la James Bond, bohorovnými policejními úředníky, rozmařilými zbohatlíky a obyčejným mládencem s kytarou... dodnes svěže vyprávěný příběh, s nezbytným tempem a plný skutečně překvapivých zvratů, včetně efektního rozuzlení. I přes svoji nápaditost nemá tato knížka šanci na znovu vydání nebo dokonce na zfilmování. Přitom by za to stála. Leč do Hollywoodu se nedostane, u nás na ni nikdo nedá peníze... a pak: žánrově se tak trochu přibližuje filmovým parodiím Václava Vorlíčka z 60. let. Rád se k této knížce občas vracím. Měl jsem ji kdysi sebou i ve škole v přírodě (odjakživa jsem vášnivě četl) a proto v jejím rohu ten neumělý žákovský podpis.
Sbírka soudniček Františka Janury se mi dostala do rukou náhodou. V rámci přesunu vyřazených knih do rekreační chaty, kde moji rodiče působili jako správci. Žánrově přesné povídky jsou naplněny desítkami typů a charakterů lidských postaviček, se svérázným jazykem i znalostí prostředí... Pro vaši představu, jsou to takové povídky typu Hříšní lidé od Jana Marka, známé v televizním seriálu (Markovy texty jsou ovšem obsahově odlišné a na jiné literární úrovni než Janurovy časopisecké jednorázové črty). Janurovy drobné soudničky jsou především dokonalým dobovým obrázkem atmosféry 50. let. Tedy kdy byla pronásledována šmelina - čili po našem novodoběji "veksláctví", dále rozkrádání národního majetku, podvody a podvůdky i absentérské flákačství... 50. léta jsou to tedy i politicky. Ale odmyslíme-li si toto, ona kouzelná svébytnost jazyka i slabosti charakteru lidí v knížce přetrvávají dodnes.
Když humor, tak humor. Samozřejmě, vedle anekdot jako takových, jsou čtenáři nejvděčnější za veselé historky. Ať již reálné nebo přikrášlené nebo zcela vymyšlené. Vedle politků jsou na tapetě vždy umělci - spisovatelé, herci, zpěváci, malíři... zkrátka ti, na které je nevíc vidět. Františel Filipovský říkával: "my herci nosíme svou občanku na ksichtě". V mé knihovničce je nejedna knížka o hercích. Tím tedy nemám na mysli skutečné memoárové monografie jako třeba Ladislava Peška nebo Jaroslava Marvana. Takže Úsměvy stříbrného plátna, Smích mezi reflektory a nebo monografie humoru Ljuby Hermanové... to jsou namátkou některé z těch zábavných. Tady je jedna malá ukázka, kterou jsem volně převyprávěl:
Věčný Tulák Charlie Chaplin se jednou ke stáru anonymně zúčastnil soutěže ve ztvárnění Chaplinova Tuláka. Když se vrátil domů, byl poněkud zkroušený. "Tak co, tati," ptal se jeho syn Sidney, "umístil jsi se?" - "Ale jo," odvětil zasmušile Chaplin. "Ale už mi to nějak nejde. Byl jsem třetí."
Samozřejmě, nesmí v mé knihovně chybět naprostá klasika: o hercích Národního divadla, od Bohumila Bezoušky, ale o tom někdy příště.
