Zatímco mi na stole stydne káva ranní snídaně na klíně mi přede kocour, který se přišel nechat hladit, zachytávám téměř ranní myšlenky, které se náhle objevily na hladině šedé kůry mozkové: že lidi jsou lidi.
Adina Mandlova - Vlasta Burian (a L. Hemmer ve filmu Duchacek to zaridi)http://img.fdb.cz/galerie/n/nb9709f859ce12574c8d9f053bb28ee1a.jp
A přichází mi na mysl ten pojem proto, že jak jsem reagoval na diskusi pod některými mými příspěvky a znovu některé pročítal, padlo mi oko i na foto Jana Wericha z filmu „Až přijde kocour“. A tak nějak jsem se nad tou fotografií zamyslel. A nakonec i nad samotným Janem Werichem (kterého mám jako herce velmi rád, zejména v poválečné tvorbě - už jako vyzrálou osobnost). A ptal jsem se sám sebe: jaký měl ten člověk život? A jaký vlastně byl? Lidsky, charakterově, umělecky..?
- lidsky? – hodný táta i manžel; bezesporu přísný šéf - náročný k sobě i k okolí
- charakterově? - upřímný, ale i tvrdohlavý, cílevědomý, ano i ješitný
- úžasný, ale rozporuplně levicově angažovaný; velký – ale jen v Československu; dále už nebyl ani jen malý, ale prostě – téměř neznámý a prakticky nevýznamný – respektive omezený dosahem a rozsahem svého umění
...a pak jsem si položil otázku jaký to má vlastně smysl „hodnotit“?
Přede mnou se začal utvářet pohled na člověka jen na základě mých znalostí, vědomostí i zkušeností. A já jsem si najednou uvědomil, že to je pohled silně subjektivní. Můj osobní. A hledal jsem, jak a proč jej objektivizovat.
Vyplynulo mi z toho než jediné, co to je dávno známo, ale co bychom si měli neustále uvědomovat. Nikdo není ani jen dobrý ani jen špatný. A co víc, v průběhu života se to mění. A také ne vždy jen jedním směrem. Někdy nás k tomu donutí okolnosti, jindy naše touhy a přání nebo motivace.
A není tak těžké někoho hned odsoudit nebo naopak vyzdvihnout. A my Češi k tomu máme obzvláště sklony: a hlavně rychle! Koho jsme dříve milovali, vynášeli do nebes, toho obratem zatracujeme a nejlépe jej snad i pověsili na šibenici.
Za všechny bych jmenoval příběh herečky Adiny Mandlové. Vyhlášená hvězda černobílých filmů 30. a 40. let. Těsně po válce vězněná, div ne lynčovaná, která posléze raději odešla do emigrace... a jistě vám nemusím připomínat obdobný životní příběh Vlasty Buriana. Dnes si tak můžeme připomenout obdobné případy „po-sametovo-revoluční“ – Jiřinu Bohdalovou nebo nejnověji Milana Kunderu.
A hned křičíme: prokaž svou vinu, ne nevinu!
A údajná udání hned máme za absolutní, a za absolutně prokázané bychom hned nejraději udělili absolutní trest.
My Češi, ne nepodobni jezuitům, bychom hned nejraději pálili Mistrovy knihy, obrazy, noty..! Zakázat, zavřít..!! Ne nepodobni koncilskému sněmu bychom nejraději upálili i samotného Mistra!!!
My Češi zkrátka chceme mít své „bohy“ ideální, dokonalé se vším všudy! Z nás by se i takový Zeus na Olympu určitě zbláznil.
My Češi rádi zapomínáme, že každý je „jenom“ člověk. A každý je spjatý nějakým způsobem s dobou; odněkud vzešel, někde má své kořeny... rodí se, zraje, roste, utváří a mění. A každý tvůrce je cenný. Tím co udělal a co umí a co dává, jaké přináší hodnoty právě dnešní době. Ne tím jaké má své slabosti: lidské, charakterové, politické. A tak je potřeba to vnímat i posuzovat, a ano, možná i soudit.
...řečeno s Janem Werichem: Lidi jsou lidi.
* * *
Foto v perexu: http://images.tribe.net/tribe/upload/photo/306/dc6/306dc642-d2b1-4bf0-9f74-56686a78f335.large-profile.jpg
