Který svět není zvláštní? Dnes: Gruzínské nálady

Měl jsem to štěstí, že Gruzie se vždycky kolem mne tak nějak motala a motá. Gruzínský spolužák na filmové škole v Moskvě byl vnuk světově proslulého režiséra. S legendou gruzínské kinematografie jsem měl čest spolupracovat tady v Praze na Barrandově … a k dovršení všeho jsem se do Gruzie podíval vloni na celý měsíc.

Ne, nepasuji se na odborníka na gruzínskou problematiku. Tím spíše nehodlám rozdávat rady o Gruzii a Gruzíncích, tím méně politizovat o stávajícím rusko-gruzínském konfliktu. To přenechám jiným vševědoucím. Spíše se chci s vámi podělit o pár postřehů jak jsem tenhle zvláštní kousek světa poznal – a řekněte mi, který svět není zvláštní? 

První mé nejzasutější vzpomínky na Gruzii patří do dob studií. Studoval jsem koncem 70. let v Moskvě, navíc filmovou školu. A Gruzie v té době měla jednu nejsilnějších kinematografií sovětských republik.

Prvním Gruzíncem v mém životě byl jakýsi student herectví, pochopitelně přezdívaný „Gogi“ jak se říkalo v té době všem Gruzíncům. Měřil dva metry, měl dobromyslně vznětlivou povahu, která se projevovala zejména po lahvi vodky. „A ty měňjá uvažáješ?“ obořil se v tom stavu vždycky na nejbližší oběti, které na studentské koleji potkal. „Uvažáju, uvažáju,“ pípaly vždycky nebožáci a milý Gogi se dál spokojeně motal chodbou, aby si našel další oběť. 

Jaké to je mít slavného otce? I to jsem zažil – zprostředkovaně pochopitelně – díky Gruzii. Mým přímým spolužákem byl vnuk slavného režiséra Michaila Kalatozova, který se proslavil filmem Jeřábi táhnou. Ovšem na jeho vnuka už pohlíželi na obrusivšího se Gruzínce – a není divu, protože byl vlastně druhou generací žijící v Moskvě a to se už svým způsobem blížilo tomu jak se naši čeští potomci žijící v USA, Kanadě nebo Austrálii považují za Čechy. Takže to měl pořádně těžké, nicméně to převálcovával svým mladistvým bouřliváctvím, ale pochopitelně i vědomím že je protekční synek. 

Michail vnuk je dnes významným gruzínským producentem. Paradoxně jsem na informaci o něm zprostředkovaně narazil před pár lety v jedné zahraniční společnosti. Šéf oddělení, poté co zjistil, kde jsem studoval, se zeptal zda znám tohoto Michaila. Po mém ujištění, že to byl dokonce spolužák ze třídy, dotyčný šéf prohlásil – „No a my jsme spolu vyrůstali jako děti na jednom dvorku! Naši rodiče byli sousedi v Moskvě.“ - Pak mi neříkejte, že svět není malý. 

Tak jako my jsme měli novou vlnu 60. let, tak ji také měl tehdejší Sovětský svaz. Jednou z jejích silných součástí byli právě gruzínští režiséři, v čele s Georgijem Danelijou. Už jeho první, čistě gruzínské filmy jsou naplněny úžasnou živočišností – podobně asi jako dneska vnímáme italské či české filmy té doby. Neopakovatelný kolorit, s laskavým úsměvný nadhled nad svými vlastními problémy, mistrovské podání příběhu srozumitelné prakticky všem… Byla to jakási první vlaštovka růžky vystrkujícího mezinárodní srozumitelnosti, která desetiletími přerostla v nelítostnou globalizaci. Ta se s příchodem nové proamerické politiky ve finále nevyhnula ani té dnešní Gruzii. K dovršení všeho do základu vyhořel Národní gruzínský filmový archiv. Můžete v tom spatřovat symbolický trest. Gruzie tak dnes svá nejlepší filmová díla paradoxně získává těžce, nesnadně a draho od sousedních států, včetně Ruska. 

Danělijovy filmy mám rád. Mimo jiné i proto, že obsazoval Jevgenije Leonova. To byl herec, který dokázal dát každé postavě neuvěřitelný komický rozměr; pokaždé jiný a pokaždé se na něj člověk těšil, co s tou rolí udělá – asi tak jako my se těšíme na Menšíka. Jásal jsem radostí, když mě na Barrandově přidělili coby asistenta režie Georgiji Danělijovi, který dělal v Praze obhlídky pro svůj nový film Kin-Dza-Dza. (Spočítejte si tedy, v kterém roce to asi tak bylo.) Dělat u takového režiséra a ještě k tomu tam měl hrát Leonov..! Pokud ten film znáte, tak všechny ty scény v zelené přírodě se plánovaly natáčet u nás v Průhonickém parku. Škoda, že k tomu nedošlo. Nevím zda hrály roli peníze, kterých produkce zřejmě neměla nazbyt, nebo zda si chtěl stárnoucí režisér prostě udělat výlet se svou mladinkou manželkou do Prahy a nakoupit jí nějaké ty hadříky...  

Měsíc služebně v Gruzii! Kdo by se tam nepodíval, obzvláště za takových okolností? To už jsem tam měl (a mám) jiného kamaráda – Vovu. Rovněž mediálního cestovatel životem.Nejen díky němu jsem poznal Gruzii opravdu zevnitř. Poznal jsem to, jak lidé žijí a smýšlejí a to bylo mnohem cennější, než desítky turistických průvodců ať knižních nebo z agentury. 

Asi nejúžasnější lidskou vlastností Gruzínců je neuvěřitelná laskavá trpělivost. Já nevím, jestli je to tím sluncem, kouzelnými horami nebo jiskrným rubínovým vínem... Ale běda, když se Gruzínec naštve. Zatmí se mu před očima a je zle. I to jsem tam zažil – když pokojské, v hotelu kde jsem bydlel, zabili nožem syna ve rvačce při sporu, do kterého se dostal na nějaké diskotéce.Gruzínci mají neuvěřitelnou národnostní hrdost, ale i národnostní a ekumenickou toleranci. V Tbilisi nebyl problém najít jak křesťanské tak pravoslavné, jak např. arménské, ale čistě gruzínské církevní kostely. K národní hrdosti pochopitelně patří i historie – ať ta nejstarší, ale třeba i Stalin, kde v jeho rodném městečku najdete muzeum. 

Češi jsou v Gruzii váženi a milováni. V době kdy jsem tam byl zrovna vyběhlo na trh česko-gruzínské pivo. Suroviny dodával náš přední výrobce a ty doplnila místní voda (křišťálově horsky čistá a chutná, neboť Tbilisi stojí v horském údolí na sladkovodním jezeru). Nebudete mi věřit, ale když jsem zavřel oči a napil se, věděl jsem přesně, o kterou značku českého piva jde. Protože všechno bylo dokonale stejné, až na tu vodu, která je u nás neopakovatelná.

A další setkání s Českem v Gruzii? Vovova sestra se mi pochlubila bytem kompletně zařízeným českým nábytkem z 80. let, pochopitelně včetně křišťálových lustrů. Pili jsme s českých křišťálových sklenic a stolovalo se na českém nádobí. I takhle člověk může potkat svůj domov. Prošel jsem si toho v Tbilisi hodně. Tržnice, obchodní domy, turistické centrum, i zapadlé uličky, kostely... bavili jsme se o ženách, o víně i o politice.

S bolestí v srdci jsem pozoroval, jak globalizace a chamtivost po penězích devastují gruzínské národní tradice – nadnárodní obchody i korporace... ať si kdo chce co chce říká, je to pořád jen pro bohaté a zbohatlé. Ale ne pro obyčejného gruzínského důchodce, který má 40 dolarů na měsíc. Obyčejný dělník si tam vydělá 300-400 dolarů měsíčně a považuje se za střední třídu. A o moc levněji tam než u nás není, (zatím) s výjimkou bydlení a energií. 

Můj Tbiliský svět se zhruba po 3 týdnech měsíce a půl pobytu smrsknul jen na pár uliček a setkání se známými. To loňské léto, jak si pamatujete, udeřila velká vedra a tak jsem se občas po pracovní době sotva dovlekl do 500m vzdáleného supermarketu, abych to po dalším týdnu zredukoval na 50 metrů vzdálený malý gruzínský koloniál. Nedalo se cestovat, nedalo se dýchat, nedalo se pomalu nic. 

A protože si občas ze svých cest přivezu něco jedinečného, tentokrát jsem si přivezl lahev gruzínského červeného archivního vína. Nevím, kdy ji otevřu. Nevím, kdy přijde ten správný okamžik. Ale jedno vím určitě: budu v té chvíli zase v Gruzii.