Korfu 5., 6. a 7. 8. - aneb tři v jednom

Poslední dny mého devátého pobytu na řeckém ostrově Korfu, byly opravdu odpočinkové. Už nemám pocit, že jsem tady po prvé, nýbrž 10 dní. A to bych nebyl já, kdyby vše probíhalo hladce.

Korfu 5. 8.

Dneska nám ze snídaně vypadne veškeré maso - šunka, párky... náhoda.

Jdeme kontrolovat dárky.
S radostí zjišťujeme, že se dostane na každého, koho chceme obdarovat. Dvě – tři maličkosti.

Protože nejsem zvyklý dělat věci na poslední chvíli, vyplňuji na internetu předem "papír" o našem návratu do Česka. Klasická kokotina, vylepšená o to, že si programátoři povymýšleli, jak napsat rodné číslo a telefon. Ale bez napsání ve správném formátu tě to nepustí dál. Jenže ten formát ti to nenapoví, tak musíš několikrát zkoušet jak idiot jak je to správně. Teprve pak to přejde na další stránku a vyplivne QR kód. - I tak mi ještě 3 dny po návratu do ČR přijde dvojí upozornění z Ministerstva, že musím vypnit dotyčný papír. - To je tak, když pravá ruka neví, co dělá levá. Klasika.

Jednu věc musím naší cestovní kanceláři připsat k dobru. A sice, že se sami postarali o náš páteční odvoz na letiště. Původně jsme totiž dostali papír, kam má recepce hotelu zavolat ohledně našeho odjezdu. Takže pražská cestovka to zařídila, což je fajn. To je ovšem za celou dobu jediná věc, díky které jsme měli nějaký signál, že jsme tu s cestovní kanceláří. Jinak si všechno vybavujeme sami nebo v součinnosti s paní Klárou.

Venku je opravdu nesnesitelné vedro. Tak se rozhodujeme, že oběd bude z našich zásob a večer půjdeme ven, až to teda trochu opadne.
Rozhodujeme se, že si dáme meloun, který jsme koupili včera a který se od rána chladí v ledničce.
Mám skvělý nový nůž, který jsem spolu s prkýnkem dostal v rámci reklamní akce. Dochází dnes k tomu, čeho jsem se obával. Říznu se do palce velmi pěkně. Naštěstí mám poněkud zvláštní náplast s léčivým gelem, tak to s tím zalepím. Uvidíme ráno, jak to zabralo.

Díky tomu říznutí se nejdeme ani koupat.

Počasí se zhorší v tom smyslu, že i když je vedro, tak je dusno. Kupodivu spadne i pár kapek, ale ničemu to nepomůže. Dusno stále trvá, až teprve později večer sem tam zavane malý větřík, zatímco moře je trochu víc zvlněné – ale to je všechno.

Jsme v Panoramě na poslední velké večeři.
Přítel trvá na předkrmu jako druhém jídle - chce krevety s pálivou omáčkou. Při objednávce zjišťujeme, že se jedná o hlavní jídlo. Porce stála za to.

Korfu 6. 8.

Náš poslední den na Korfu.

Vzpomínám si, jak tu krásu přírody popisuje Gerald Durrell – že tady je prostě jeden den jako druhý, stále modravý a prosluněný. /samozřejmě necituji přesně/

Víte, jak poznáte, že se blíží váš odjezd a že jste tady už relativně dlouho? Nechutná vám snídaně. Ať si vyberete co si vyberete, pořád se vám zdá, že je to na jedno brdo a nuda.

Po snídani se jdeme projít.

Míjíme především místní řecko-katolický kostelík, za dětským hřištěm.

Povaha mého pořezaného palce mi stále nedovoluje se koupat. Je to pěkně hluboko.

Jdeme se tedy aspoň projít. Moře je dneska trochu načechrané větrem. Když přijdeme blíž, na pláž, vidím to jednoznačně: do vody ani sám přítel ne. Stačí totiž jedna silnější vlna a i když stojíte po kolena nebo po pás ve vodě, tak vás složí. Pak ta návratová vás spláchne do větší hloubky a dál už bych to raději nerozebíral.

Náhradní program je poměrně přijatelnější. Sedáme si do plážového baru. A dáváme si koktejly. Má to úžasnou atmosféru, protože sedíme u stolku přímo u moře a pod námi je hned pláž. Toho využívá postarší úchyl u stolku hned za námi, který nekompromisně studuje vyplněné dámské podprsenky shora. Upřímně, je na co se dívat. Nicméně naše přítomnost otráví dotyčného tak, že zaplatí a jde pryč.

Vybíráme si koktejly. Ovšem jsou to koktejly průmyslově vyráběné. Ovocná složka je v podstatě dřeňový základ již předvyrobený v láhvi – vůbec by mě nepřekvapilo kdyby to bylo již spolu s laciným alkoholem: a rumem nebo vodkou. Čili kvalita je spíš mírný podprůměr. Za dva koktejly a jednu láhev vody zaplatíme 17 €.

I tak si to ale užíváme, hlavně to posezení, větřík a vlny na moři.

A užijeme si pak ještě při malé procházce krásu Argirades.

Jdeme si takzvaně spravit chuť naproti do supermarketu, na zmrzlinu. Kupujeme naší oblíbenou ovocnou a já si vzpomenu, že bych měl ještě přivézt jeden dárek.

Kupuji piezo zapalovač, jako náhradní suvenýr.

A pak mne napadne se na Smartwings webu podívat, kde tedy smím mít vlastně zapalovač. Zda v kabině a nebo v zavazadle "dole". Jenže informace na webu si protiřečí.

Nakonec volám infolinku společnosti. Když se konečně proklikám ke slečně operátorce, je mým dotazem překvapena. Z hlavy to pochopitelně neví a tak že prý to najde. Snažím se jí navést na webu, ale ona říká, že se podívá do interních předpisů. A najednou se mi ozve místo slečny opět hudba.
Trochu mě to vyděsí, jestli mě nenápadně neposlala do háje a linka po minutě nespadne. Naštěstí se tak nestane a asi po 2 min. se mi slečna ozve. Takže prý klasický zapalovač si mohu vzít na palubu.

Dáváme si oběd. A to už je 14 hod.

Nebe je ovšem opět takové, že všechno velmi rychle teplá. A máslo taje.

Při jídle, při otevírání šunky, mi ukápne na zem pár kapek šunkové tekutiny z balení. Místní mravenci to vycítí a vytvoří docela zajímavou formaci pro mlsání neočekávaného daru.

A jdeme relaxovat. Neboli spát. Pro mne je to ale svým způsobem narušení aktuálního biorytmu. Dělám totiž odpolední směny a tak pospávání v tuto dobu není příliš žádoucí.

A před spaním nejdůležitější úkol: zabalit kufr!

Korfu 7. 8. (a Praha)

Vstáváme před pátou. Autokar nás nabírá v 5,45. Jdeme přesně a řidič od nás ochotně přebírá kufr a ukládá jej.

Jak tak jedeme, vidím po prvé za tu dobu aspoň srpek Měsíce.

Když přijedeme na letiště, máme ještě minimálně hodinu čas, než se otevře naše přepážka.

Usedáme a v jeden moment mi vystříkne natlakovaná láhev sprite a poleju tím, čí spíše osprchuju, sebe i přítele a udělám pěknou louži.
Nacházím uklízečku a domlouvám se s ní. Pak jí dávám sušenky club, co mi zbyly. Nevím, jestli to úplně pochopila. Následuje klapnutí vika služební popelnice na vozíku s uklízecí sadou, takže je docela možné, že to prostě vyhodila. Nezkoumám to, jdeme do k odbavovací přepážce.

Trochu si utahuju z kontrolujícího policisty. Dělám ze sebe blba, že zda musím skutečně vyndat tablet a iPad. Kulí na mne oči a říká: "That's the rule!"

V letadle jsou moc milí a ochotní, dokonce si popovídám se stewardem a vedoucí stevardkou, v okamžiku když přítele odvedu na toaletu.

K jídlu si kupujeme (doby občerstvení v ceně letenky na krátkých trasách skončily) francouzský quiche (to slovo je tak blbý, že jej české diktování ani nezná) a je to docela dobrý. Jakože tyhle věci jinak moc v lásce nemám.

Přílet bez problémů a dokonce o 20 min. dřív. Kapitán je profík, je to při určitých momentech letu poznat (nepočítaje automat, že?), jen při dosednutí s tím trošku víc praští. Ale to nedokážu posoudit objektivně, protože jsme seděli druhé řadě hned za kabinou a možná to dosednutí předních kol je vždycky takové. Jinak většinou lítám až vzadu.

Při výdeji zavazadel mě pobaví jedna dvojice. Už na Korfu při čekání na odbavení zavazadel je to od pohledu protivný a nafoukaný párek. On mohutný padesátník, důstojný a zahleděný sám do sebe, sonorním hlasem vykládá svoje moudra. Ona je taková ta kočička – zlatokopka dobře o 15 let mladší, ale proč ne. Někdo tyhle týpky o prachy připravit musí.

Maně si při pohledu na ně vybavuji jeden z románů E. S. Gardnera-A.A.Fair. Způsob jakým on třicátých letech popisuje turisty na dovolené, (na jednom ranči) je tak dokonalý, že se za tu dobu nic nezměnilo. Popisuje tam pár, který se dokonale opálil, zhubnul pár kilo, takže se cítí skvěle a mladě… On už se těší jak bude doma v kanceláři vyprávět svým podřízeným jak se na ranči měl… Hlavně je narvaný do místního oděvu, který si nakoupil záměrně jen tak tak, namlouvá si že se v něm cítí skvěle, přitom na košili knoflíky lehce praskají.

Asi víte, co mám na mysli.

Tak tenhle páreček pak vidím při výdej zavazadel v Praze ještě jednou. On ve své naduté důstojnosti kráčí halou, ona vedle něho cupitá jako hodná holčička, ale v ruce táhne kufírek bez jednoho kolečka. K jejich smůle je oddělení s reklamacemi zavřeno a cedule na dveřích odkazuje někam do výstupní haly. Dvojice otráveně naduto-cupitavým způsobem kráčí ven a definitivně mizí z mého života.

Dostáváme náš kufr, jdeme ještě na WC a pak na autobus. Čeká nás celkem hodinová jízda domů. Taxikáři mi prominou, ale živit je nehodlám. A to ani, když nám autobus odjede zpětným odhadem minutu před námi a my pak další 0,5 hod. čekáme na druhý.

Následuje čtyřicetiminutová jízda pohodlně metrem a pak už jen poslední desítky metrů domů.

Cvak, zámek copak klika a kdopak to na nás vykukuje? Samozřejmě naši kocouři. Kufry i batožiny ostatní jdou stranou a následuje nejdůležitější úkol dne, vymazlit naše čtyřnohé miláčky.

A tak končí naše dovolená. Čekám nás pochopitelně ještě vybalování kufru, kontrola zda se nerozbil žádný z dárků a rozdělit dárky tak, jak jsme komu co přivezli.

Na hodnocení je ještě brzo. Zatím se kochejte fotografiemi, které jsem pořídil - a zdaleka nejsou všechny. Počítadlo mobilu mi řeklo, že jsem jich pořídil téměř 1500!

Ovšem, už předevčírem mne napadla jedna věc, o kterou bych se tady s vámi chtěl podělit a tím ukončit celé moje psaní o letošní dovolené.

...

Při tom koupání v moři, mne tak nějak začalo napadat jediné. Zaplaťpámbu, že je málo turistů. Ne, že bych nám to všem nepřál, ale přeji to především přírodě. Bylo doslova znát, že i moře samo odpočívá. Že využívá ten čas k regeneraci. Že prostě po něm nevyjíždějí desítky rybářských lodí, aby nalovili ze stále se zmenšujícího počtu ryb, že se moře může trochu vyčistit od toho lidského odpadu neboli všeho co lidstvo vyrobí a co do moře nepatří. Bohužel k tomu odpadu přibyly roušky. Ale to si jeden nevybere.
Ne, nejsem ekolog, ani ekoterorista a nehodlám tady nikomu dělat kázání.

Jen mi to tak připadá, že i moře má konečně zaslouženou dovolenou.

A rozhodne-li o tom Osud a svatý Spiridon z Korfu, rád se sem ještě podívám.