Korfu 29. 7.

Třetí den mého letošního pobytu by byl celkem nudný, nebýt malého zážitku, kvůli němuž jsem nespal skoro celou noc. (Po deváté na řeckém ostrově Korfu, Ovšem, po prvé na jihu v regionu Agios Georgios.)

Předesílám: Prakticky všechen text, až na pár úvodních vět, diktuji do mobilu. Má to jednu výhodou, že mé dojmy máte z první ruky. Ovšem samotné diktování musím redigovat, aby to bylo k přečtení a pochopení. Načítání textu se v mobilech nějak zhoršilo a dost často to produkuje nesmysly. Proto se předem omlouvám, pokud mi něco unikne. A rovněž se tak omlouvám za určitou syrovost celého "psaní". Berte to, prosím, jako určitý styl mého vyprávění o letošní dovolené.

Dnešní ranní „panák“ představuje celý vymačkaný citron. Je čerstvý a silný, podle toho se také tvářím. Občas si tento „panák“ dopřeji, neb mi všichni tvrdí, že je to zdravé a je to i prevence proti jistým chorobám.

Snídaně dnes párečky a míchaná vajíčka, těstovinový salát, který je nic moc. Shodneme se na tom s přítelem oba a už si ho nikdy nedáme. Káva a džus.

Po snídani vyrážíme do supermarketu, kde jsme nakupovali včera večer. Napřed zkoumáme různé oblečení a doplňky, potom suvenýry, jako pár řeckých motivů a také mýdlo se suvenýrem pro známé. (Žel, pár ryze "řeckých" historicky tradičních suvenýrů je fotograficky i verbálně nereprodukovatelných.)  I když je tady výběr suvenýrů velký, těch kvalitních je opravdu málo. Většinou je to made in China, loňská výroba.

To se týká i módní doplňků. Například kabelky a la Michael Kors, Louis Vuitton, Gucci apod. jsou samozřejmě všechno kopie z Číny. Na kvalitě je to někdy znát. Cena těchto kopií se pohybuje 50-60€, zatímco originály i desetinásobek a víc. Nakonec v tom supermarketu kupujeme colu a také Campari v hodnotě 21 €. Naše celková úhrada činí 100,93 € – takže nám je děvče na pokladně projevuje náležitou vděčnost.

Mimo jiné opět kupuji maxi-donut a postupně zjišťuji, že tady jej mají nejlepší, protože nejčerstvější.

Z nějakých důvodů už od rána nejde na hotelu internet.

Následuje oběd – dojídáme konečně toasty z domova, zapíjíme to Campari a sodou. Včera jsem koupil tvořítko na led tak se trochu ledu udělalo, ale jen uprostřed, ne na okrajích mrazáku. Nevím, kde se stala chyba. Ten malý mrazák je možná spíš na chlazení.

A, nebo je tu ještě jeden problém: elektřina je v pokoji na visačku od klíčů. V případě, že jdete pryč, klíč z kazety vyndáte a elektřina po pár minutách se na pokoji vypne. Možná jsme byli dostatečně dlouho venku na to,a by se led trochu rozmrazil… a navíc jsem asi nedovřel dvířka mrazáku.

Nejde stále ještě hotelové wifi. Majitelka asi šetří, hodlá zapnout wifi jen večer. Kdykoli se teď pokusím připnout internetu, přepojí mne to na řeckou stránku místního wi-fi providera s tím ať zaplatíme účet, ha ha ha. Více méně mi sama majitelka potvrdí toto podezření, když mi na mé oznámení, že inernet nejde, ona sama odpoví: "Večer půjde."

Konstatuji, že po napití likéru Kumquat samotná CocaCola není zas až tak strašně sladká (ale je).

Po obědě si bereme takzvaně volno a jdeme si zaplavat do místního bazénu. Následuje plavecká lekce pro přítele a jsem rád, že se oba neutopíme. Ale postupně se zlepšuje. Rád konstatuji, že voda je tu naprosto čistá; samozřejmě udržovaná příslušnými tabletami – ale čistotou opravdu jen září.

A to je vlastně celý náš den s výjimkou večera, kdy v podstatě jenom děláme drobnosti.

Rozhodli jsme se, že ochutnáme místní hotelovou večeři. Tedy to, co se nabízí jako hostům pro polopenzi. Docela to jde. Tak uvidíme, jak často si to ještě objednáme, protože se to musí platit den předem.

Samozřejmě při jídle pozoruji ostatní hosty. Někdy je dokonce člověk překvapen, že jde o lidi z Čech nebo Slovenska, protože jinak se tady mluví anglicky.

Z pozorování mi vyplývá pouze jediné: že je smrtelný hřích tahat sebou dospívající potomstvo od 12 let výše – strašně se tu nudí. Ale takový už je zkrátka život.

Mám v živé paměti jak mne také tak jednou, asi v 15, odtáhli pod stan s jakousi tetičkou ze strany švagrové. Potřebovala jenom bavit a nudila se, já jsem byl ten, kdo jí měl dělat zábavný program. Zatímco já si chtěl přečíst asi desítku divadelních her, které jsem si v té době nakoupil. Takže jsem se tetičky stranil. Chtěl jsem hlavně ležet ve stanu, číst si… zatímco tetička chtěla hrát kanastu, povídat, si snad se i vykoupat… Nu, skončilo to jejím konstatováním, že jsem nevychovaný parchant. - Inu, jak říkám: nudit a nutit mládež do zábavy s dospělými, je spíše zločin.

Také ještě ten podvečer dělám fotografii s hrníčkem-dárkem, maxi-donutem, se dvěma knihami a bluetooth s reproduktorem. Je to taková reklamně-relaxační fotka. A docela se podaří.

V noci je celkem horko a zažijeme zvláštní, až opravdu strašidelnou historku. Před druhou hodinou najednou je slyšet škrábání klíče v zámku. Přítel mě probudí: "Něco se děje. Já něco slyším!" (Připomínám, že je částečně nevidomý a v noci úplně.) Naštěstí, jakmile promluví, to štráchání v zámku přestane a je ticho. Nervy ale pracují a usínám až bůhví kdy. Pro jistotu po chvíli i dávám gumovou zarážku pod dveře, aby je nikdo neotevřel.

A pak je ráno, kdy paní Kláře, majitelce a vedoucí v jedné osobě, říkám, že se na nás v noci dobýval asi nějaký zloděj. Jenže to bylo až druhý den ráno a vy si do pátku počkejte na další blog.

Všechna foto: autor