Korfu 28. 8.

Dnes po druhé (moderovaný) deník z mého letošního - devátého - pobytu na řeckém ostrově Korfu. Ta lokalita se jmenuje Agios Georgios. A tady jsem poprvé! Takže opět nové zážitky i postřehy.  

Ranní panák - je přesně to, co chlap po ránu potřebuje. Všem lze doporučit především slivovici, kvalitní rum nebo whisky. To co si dávám já tady, se jmenuje KUMQUAT. A je to spíš ranní likérek pro dámy: chutná to trochu jako slazené kondenzované odtučnené mléko s pomerančovým aroma/kůrou. Můžete to zkusit svařit doma. A, nebo kdo znáte likér Curacao, tak také víte o čem je řeč z hlediska chuťové intenzity.

Snídaně, naše první zde, probíhá v naprosté rodinné pohodě. Čili, nikdo nemá roušku. A nikoho to nepálí. Obsluha je u bufetu oddělena velkými plastovými „okny“. A my se zaměřujeme na výběr jídla, o kterém pochopitelně tušíme, že bude po celých 10 dní stejný nebo přinejmenším podobný a nemýlíme se. Dáváme si na poprvé především něco jako šopský salát, potom zapečenou vaječnou sedlinu, vařené vajíčko, chléb, šunkový salám, sýr. A kávu a lehce chemický džus.

Dnes vyrážíme na průzkum okolí směrem od hotelu na opačnou stranu.

Podle satelitní mapy by tam měly být dvě velké pláže. Je to trochu z ruky a přiznám se s odstupem editujícího tento blog už z domu, že jsme tam pak už nebyli. Jednu pláž nenalézám, nebo je opravdu dál než si myslím. Každopádně nakonec sejdeme na písčitou pláž. Z půlky jsou z kraje ale kameny, tak jdeme dál až k lehátkům. Tady je vstup do moře opravdu písčitý.

Najdeme si dvě lehátka, u kterých jsou dva deštníky, rozložíme věci a jdeme do moře. Moře je správně studené na rozpálená těla. A je samozřejmě správně slané.

Objevuji paradoxy svého těla, které samozřejmě hubení lidé nemají. Nohou mám takzvané čínské gumové boty. Znáte všichni a já je používám jako boty do vody. Jenže v okamžiku kdy skončím plavání a chci se postavit, tak to nejde, protože boty mne nadnášejí. Hloubka moře kde je vlastně jen po pás, není proto pro mé plavání ideální.

První reakcí si málem pěkně polknu moře. Nakonec se musím opřít o přítele, abych získal potřebnou stabilitu a dokázal se postavit.

Vracíme se k lůžkům a přihrne se na nás řecká čtyřicátnice, taková klasická dračice. Požaduje po nás 6 €. Vyrazím z ní aspoň informaci, že je to na celý den. Tím pádem je o našem dnešním programu rozhodnuto. Původně jsme chtěli být u moře jen dopoledne, ale takhle vydržíme, co nejdéle to půjde.
Platíme v hotovosti a s drobnými je to jako všude problém. Nicméně se to nějak dořeší. Ona jde pak pryč, zůstavivši nám účtenku a sešívačkou přicvaknutý lístek na lehátku jakože je pronajaté na celý den.
Po chvíli chci konečně otevřít druhý deštník a opět je tu ona Řekyně: „Za deštník navíc jsou další 2 €“, trvá na svém. Tak mávnu nad tím rukou, ať si ten slunečník sežere a odnese. Což taky udělá. Tedy to odnesení.

Koupeme se a bez bot je moje stabilita lepší. Ležíme, sluníme se, já pozoruji místní cvrkot… A asi po hodině se vydáváme koupit si něco k obědu. V plánu máme hlavně ovoce, na klasické jídlo restauraci v tom horku nemáme chuť.

V supermarketu nakupujeme hroznové víno. Pak nějaké chipsy a hlavně vodu. Posedíme, pojíme a popijeme a znovu jdeme do třetice do moře.

Nicméně, ty gumové boty se mi velmi osvědčily při běžné chůzi. Původně z Číny, dnes velký módní hit. Kdybych se úplně nestyděl, tak bych si vzal na dovolenou jenom ty. Ale do letadla a pravděpodobně i na ježdění na čtyřkolce budu potřebovat uzavřené normální boty. Ty gumové, prudce ohyzdné elegantní (úplně stejné jako ty moje), nosil dokonce jako běžnou obuv vrcholový čínský manažer jedné společnosti, kde jsem krátce pracoval. A když mohl on, majitel akcií počítačového hardwarového giganta, tak proč ne já.

Cestou zpět jdeme do supermarketu pro změnu jiného, který je o dva domy blíž k hotelu. Osobně se mi tam líbí víc a zdá se mi, že i ceny mají trochu přijatelnější. Kupujeme malý meloun, já si kupují místní maxi donut. To je v pravé koblihové, nikoli donutové, těsto posypané cukrem. Kdysi jsem to na svých cestách na Korfu někde objevil a od té doby je tou součástí všech mých zásadách nákupů tam. Spolu s bílou kávou se to v mých očích žádným místním pochoutkám nevyrovná a také jsem velmi rychle upustil od experimentů (přeslazené taštičky plněné džemem… apod.) a nic jiného si nekupuji.

Po chvíli odpočinku jdeme na večeři.

 Máme vyhlídnutou už jednu restauraci a přítel má chuť na jehněčí kotletu. Už včera když jsme šli kolem i teď když jsme přicházeli na jídlo tak tam měli cenu 8,50 €. Při objednávce ale dochází k menší scéně. Otevírám menu a tam je najednou cena 17,50 €. Začínám se dohadovat s číšníkem, protože tohle se mi nelíbí. Nalákat hosta na levnou cenu a pak mu to napálit.
Číšník napřed oponuje že, ne 8,50 €, ale 10,50 € jak je to uvedeno v menu. Tak mu ukazuji menu a tam je skutečně 17,50 €.

Nakonec řekne: "Tak to je nějaký omyl.“ A kontroluje jiná menu, kde to má správně, ale ne tu cenu, co je venku na tabuli. Uzavře to: „Ne, ne, je to 10,50 € a víc pro vás nemůžu udělat."

(Když jdeme po večeři ven, ceny na ceduli už jsou nově přepsány. A den později už je naše cena 11,50€, ale ani to nás nepřesvědčí, abychom vešli dovnitř, a vždycky jsme už jen ostentativně chodili kolem.)

Mám skoro chuť se sebrat a jít pryč. Na druhou stranu si říkám, že tvrdohlavě zůstanu, co se bude dít dál. Nakonec místo jehněčí kotlety objednáváme jehněčí špíz, který stojí 9 €.

Číšník se nicméně celou dobu chová vůči nám profesionálně. Takže to všechna obsluha je v pořádku. Nesnažím se o nějakou jeho přízeň, takže s ním pohledy nekomunikuji a neřeším to. A všechno probíhá tak jak má.

Jídlo dostáváme, je velmi chutné. Předtím jsme si dali ještě předkrm: já tzatziki a přítel salát z chobotnice. Následuje hlavní chod, tedy špíz. Pro mne ovšem kuřecí, protože skopové není můj oblíbený typ masa.
Spolu se 3 pivy nás to vychází na 41 €.

Zajímaví jsou samozřejmě také ostatní hosté v restaurace. Za námi sedí pár, podle všeho ze Slovenska. I když spolu komunikují občas, nevím proč, anglicky. Jemu se náhle udělá špatně, buď vypil moc piva, nebo je to od sluníčka – trošku si ublinkne a honem letí na toaletu. Při návratu do toho svého ublinknutí ještě trošku šlápne.
Číšník má co uklízet.

Další z páru jsou dva motorkáři, on je takový ten prstýnkový typ a sub, druhý je spíš ten drsňák. A potetovaný.
Pak následuje rodinka s dětmi… A nakonec nastoupí jakýsi masivní chlapík, pěkně obalený tukem. Číšník ho srdečně a halasně vítá a od té chvíle pro ně my dva už vůbec neexistujeme. Inkasuje nás jeho kolegyně. Je nám to jedno, platíme, odcházíme pryč. Standardně necháváme malé spropitné – cca 1-2 € podle spokojenosti; jinými slovy si nebereme všechny drobné z tácku s účtenkou.

Na hotelovém pokoji už jen běžná údržba.

A také praní. Mám pocit, že kdybyste si přivoněli ke všem hotelovým hostům, tak oblečení minimálně 50% z nich by vonělo hotelovým mýdlem. Ale k princeznám se nečuchá, jak známo. (Neznalé materiálu, tedy proč tento příměr, odkazuji na animovaný mini seriál Potkali se u Kolína.)

Že spíme, jako když nás do vody vhodí, snad nemusím ani dodávat.

A nakonec: plážová bajka jako bonus k dnešního vyprávění. /viz také foto/
Na té pláži, jak jsem si se rozhlížel, jsem si něčeho všiml. Kousek od nás se usadily dvě, možná důchodkyně, možná v nejlepších neurčitých letech. Každopádně i dnes dobře vyvinuté. Obě. Před 40 lety to musely být super kočky. A ani teď se nedaly přehlédnout.
Obě se najednou zvedly a nakráčely do vody.
Dlouho nebyly k vidění.
Pomalu jsem si utvářel fantazii, že to nebudou obyčejné ženy. Jak se tak ponořily, aby zmizely lidem z očí, určitě se přeměnily v mladé mořské panny. A proplouvaly tím mořským světem, dováděly v hlubinách a těšily se ze svého podmořského mládí.
Až pak pojednou: vynořily se z vln, stály tu opět dvě šedesátnice. Rozhlédly se, jakoby se nic nestalo a zaujaly svá místa na plážových lehátkách. Dvě solidní staré dámy.