Když na divadle řádí herci i diváci

Říká se, že představení mohou udělat i potopit diváci. Včera jsem to "udělání" beze zbytku zažil. Protože na včerejším představení komedie Charleyova teta se nakonec smáli spolu všichni: diváci i herci.

Divadelní komedie Jevana-Brandona Thomase "Charleyova teta" je u nás dostatečně známá zejména díky televiznímu záznamu z roku 1964, s Lubomírem Lipským v titulní roli. Komedie o dvou oxfordských studentech, kteří využijí toho, že má jednomu z nich přijet teta, a pozvou dvě mladé dámy, aby jim vyznali lásku. Teta ovšem nepřijede a tak do role tety oba studenti namočí svého spolužáka... Tak by se dala stručně vyjádřit zápletka veleúspěšné komedie, která baví diváky už od roku 1892.

Je to ovšem jedna z mála komedií, kde se úspěšně baví nejen diváci ale i herci, a baví se občas spolu dohromady a navzájem, jak jsem to zažil při včerejším představení Charleyovky (jak se hře důvěrně přezdívá) v divadle Jana Hrušínského, v Divadle na Jezerce.

Režie se ujal Jan Hrušínský, který si sám postavu Charleovy tety, tedy lorda Babberleyho, zahrál v Městských divadlech pražských. I toto zdařilé představení jsem tehdy viděl. Přesto se u při něm diváci a herci tolik nebavili, jako se to vydařilo včera. Včerejší představení se díky skvělému obecenstvu vydařilo nesmírně.

A pravdou je, že za včerejší (4. 12. 2011), shovívavě přijatelný začátek mohou poděkovat herci divákům, respektive jednomu z nich.

Začnu ovšem poněkud nekomediálně. Tím, že dnešní doba je založená na penězích, projevuje se to i na kultuře...  velmi často onou "popelkou" jsou pak divadelní představení, zejména u soukromých divadelních společností. Prostě se šetří jak to jen jde, až na hranici toho, aby to divák zkousnul. Tomuhle typu já říkám "účelová výprava".

Scénu tvoří zpravidla jen lehce naznačené kulisy, pokud možno velká plátna, která "vyplní" scénu, aby divák nepoznal, že je herců málo a případně, že postavy hry jsou seškrtány. Také rekvizity jsou na scéně jen ty, které musejí být, natož aby výprava přidala byť jen obrázek na zeď a lampa, pokud ji herec "neobehraje", je na jevišti považována také za zbytečnost... kostýmy občas trpí spíše náznakovostí, o úsporném líčení nemluvě; světla je na jevišti tak akorát, natož aby diváky oslnila "světla ramp"... hudba z playbacku očas trpívá hudebními rejstříky elektronických kláves, které představují celý "orchestr" a to už musí být, když hudební základy nahraje aspoň malá hudební 3-5 člená skupina... a tak bych mohl pokračovat.

Tato scénická chudokrevnost se do jisté míry nevyhnula ani Divadlu na Jezerce.

Proto se diváci včera usazovali do hlediště poněkud rozpačitě, když viděli na scéně jen lehké "secesní" židličky a stolek zahradně kovově drátěného charakteru; k tomu (kupodivu) koš s růžemi udržovanými k životu snad z minulé premiéry, stolek s lahvemi šampaňského (možná ze zásob bufetu divadla), poté na jedné straně opět kovově drátěná "lavička" pro dva, vedle ní lampa, a na druhé straně kus kovového plůtku... a zbytek zahradní jásavou zelení pomalované tři kusy dekorací, které dělaly malé jeviště ještě menším, až docela nejmenším.

Bylo to celé, jak říkal Jan Werich: "Mně se zdaj laciný sny! Laciná výprava..."

Pak tedy doznělo třetí zvonění a totálně mlčící hlediště sedělo v očekávání, co bude. Žádné pokašlávání, radostné chvění či šustění bombóny. Ne. Byl to takový ten typ diváků, kteří přišli se svými starostmi do hlediště a teď dávali najevo: "Přišli jsme na komedii, tak nás bavte!" Neboli, ani vyprodané hlediště není zárukou, že se diváci přišli pobavit.

Pravdou je, že ranou do vazu zábavy byla hned na začátku čtyři komerční hlášení, která se na nás v úvodu začala "linout" z reproduktorů. Jako, že jsme tady vítáni, pak kdo ze sponzorů na dnešní představení přihodil nějaký ten peníz... a nakonec tedy pro- hlášení, že generálním sponozrem divadla je Mounfield - naštěstí to nebylo odkrákoráno Béďou Čtvrtníčkem v podání Jiřiny Bohdalové, která v Divadle na Jezerce také občas hraje.

Naštěstí pro včerejší představení bylo v hledišti pár vtipálků. Jeden divák do ticha po oznámení, že divadlo sponzoruje "Mauntfíld", totiž prohodil:

"A máte to zadarmo!"

A hledištěm proběhla uvolňující vlna smíchu, která neuvěřitelným způsobem sejmula ono davové napětí.

Napadá mne, že by tento "fórek" mělo vedení divadla použít něco jako jsou roztleskávačky na amerických baseballových zápasech, Zde tedy jako rozesmávající fór, který by divadelně neškoleným hlasem prohodil třeba zvukový technik ze zadu z okénka techniky.

Protože nebýt onoho diváckého extempore, nevím nevím, jak by diváci přežili začátek hry.

Charleyova teta začíná lehkým dialogem dvou studentů, kteří se snaží napsat dopis svým dívkám. Upřímně řečeno, tenhle otevírací dialog bývá největším inscenačním úskalím. Role studentů Charlese a Jacka patří k těm vedlejším, k rolím nahrávačů. Obsazení a následné provedení těchto dvou rolí se dost často podceňuje. A nezadařilo se ani tentokrát: Václavu Jílkovi a Lukáši Langmajerovi.

Už ve zmiňovaném představení Městských divadel pražských onen úvodní, rozjezdový dialog dost zadrhával. Proto mne překvapilo, že si režisér Jan Hrušínský nevzal z toho ponaučení a neohlídal si "jiskřivost" scén a gagů ve svém představení. (A jak to má naopak vypadat lze shlédnout v oné televizní verzi z r. 1964). Možná jen pánům Jílkovi a Langmajerovi začátek prostě dneska zrovna nesedl - zejména posledně jmenovaný nebyl ve formě, občas zadrhával text a vůbec působil dojmem, že buď ztratil paměť a loví z paměti dialogy nebo je jinak vážně nemocný. Protože, spravedlivě řečeno, jakkoli partnerská souhra obou představitelů vázla, prakticky si každý drmolil text sám pro sebe, tak zde byla evidentně narežírovaná místa, kdy oba v gestu pronesou synchronně nějakou repliku a bylo to v tu chvíli příjemným probuzením z celkove uspávacího textu a zahozené příležitosti. Taky diváci se moc nesmáli. (To už mnohem lépe tuto scénu zvládli ve svém amatérském představení studenti gymnázia v Příbrami.) A svým studeným výkonem sluhy Brasseta tomu Zdeněk Hruška také nepomohl. Ten svým výkonem v celém představení vůbec "nepřekážel" a byla to svým způsobem škoda a přehlídka zahozených hereckých šancí.

První jiskru do představení v nesl Zdeněk Maryška v roli plukovníka Chesneyho, otce studenta Jacka. Upřímně řečeno, díky jeho vyzrálému herectví, ta role mu sedla a kdykoli se objevil na jevišti, pozornost se soustředila i na něj.

Velmi příjemně působilo dívčí duo - Kristýna Hrušínská a Tereza Němcová. Hudebně žánrový posun děje do 30. let charlestronu jim jen pomohl a role dívčích žabců se jim hrály nesmírně příjemně a za zmínku stojí také jejich svižné taneční kreace.

Samozřejmě, všichni diváci očekávali Radka Holuba. Kontrast mezi uhlazeným studentem a pozdější falešnou tetou se mu vydařil možná až přespříliš. Nevědět všichni, včetně diváků, že se onen bezvýrazný chlapík za chvíli změní v bouřlivou "starou" dámu, asi by přítomné moc nezaujal.

Leč vichr, s jakým vplul a jeviště Radek Holub v postavě tety dal zapomenout na veškerá dosavadní "příkoří" a konečně začala "zábava".

Američané mají pro tento druh jevištního projevu téměř nepřeložitelné slovo "entertainment". Slovo "zábava" je asi nejbližším možným překladem. Prostě, konečně herci začali diváky bavit. Bavit svým hereckým uměním, humorem, gagy, zpěvem, tancem, dokonce hrou s rekvizitami a kostýmy...

Čím se liší Holubova teta od těch ostatních "tet"? Inu, škoda, že se nedala pořídit během představení jediná fotka, jediná video ukázka, což je pochopitelné... lépe byste ale měli před očima ten rozdíl.

On se totiž dokonce navíc poněkud liší od té tety, kterou vidíte na fotografiích. Tam je to zjevem, projevem i parukou ještě poněkud kultivovaný "študácký" projev... zatímco vývojem představení řádně zmalovaná teta zdrsněla, zhrubla, poněkud i možná zvulgárněla, tak trochu se blížila Věře Nerušilové a její "Kočce ze záběhlic"... Bylo to tak trochu kráčení po ostří nože, ale diváky to rozhodně neuráželo. Holubův expresivní projev se skutečně blížil větě, když si jedenkrát zkrátil slavnou větu "Já jsem Charleyova teta, z Brazílie, z pravlasti opic" na pouhé" "Jsem z opic". Korunu tomu doslova a do písmene nasadil o proti foto mnohem rozvernější, plavě šedou parukou, než ta co je na fotografiích - dokonce na ni "přidal" elegantního černého motýlka jako ozdobu. Vrcholem rozpustilosti pak bylo, když si paruku v jednu chvíli narazil zadem dopředu. O zábavu BYLO postaráno.

Celým zbytkem představení se pak neslo jeho řádění a nutno poznamenat, že vlil krev do žil i oněm dvěma spolupředstavitelům studentů. A začalo se chvílemi i chtěně/nechtěně improvizovat.

První nechtěná improvizace patřila Zdeňku Maryškovi, když spravedlivě rozhořčen švihnul rukou. Květ růže ze zahradního květinového koše (viz též foto) odletěl přímo mezi diváky. Vděčný trochu překvapivý smích, bohužel jen dokončil stručným vojenským "Pardon!" a nevyužil možnost zpracovat tuto situaci humorně. Možná mu ale improvizace není dána a jeho vtipné momenty byly pečlivě narežírovány.

Stejné podezření na mne dělal výkon představitele advokáta Spettigue (Martin Sitta ?). Když to bylo dáno režií, byl humorně výborný, ale zbytek jeho výkonu byl "poctivý profesionální standard".

Tady si dovolím malou odbočku, že i na téma advokáta se lehce humorně improvizovalo. Radek Holub několikrát prohodil: "JUDr. docent doktor Spettigue" na což obecenstvo vděčně reagovalo, maje na paměti kauzy přidelování titulů Právnickou fakultou v Plzni. Mně osobně to přišlo poněkud vyčichlé.

Milý výkon podala Anna Schmidtmajerová v roli Elly. Režie jí ovšem přířkla spíše lyrickou roli a tak její pasáže, občas i spolu s Radkem Holubem vytvářely kontrast k třesknému humoru. K té lyrice je ovšem nutno ještě připomenout, že úprava hry nutí Radka Holuba zpívat reminiscenční lyrickou píseň... no a jeho zpěv tedy není to, kvůli čemu byste měli Charleyovu tetu shlédnout.

Diváci mají rádi, když vidí své oblíbené herce. Proto je to vždy tak trochu podrazem, když vám slíbí nějakou hvězdu a ten večer naopak hraje někdo "nehvězdný", který hvězdu alternuje. Hvězda totiž prodává vstupenky. A je proto sázkou do loterie, když si kupujete vstupenky a nevíte, kdo hraje.

A protože i tady se částečně obsazení alternací tajilo (před vstupem do prostor šatny zastrčený rámeček s dnešním obsazením zaregistroval opravdu málokdo), tak se obecenstvu zatajil dech, když v roli pravé Charleyovy tety, Dony Lucie, vystoupila - Valérie Zawadská.

Podobný nástup jsem zažil před mnoha lety v divadle ABC, kde v detektivce Agathy Christie hrála Stella Zázvorková. Také ona šla na jeviště zhruba až v polovině hry, ale sotva se ozval za scénou její hlas, a ještě ani nevstoupila na scénu!, obecenstvo už spustilo potlesk. Věřím, že kdyby Valérie Zawadská měla za scénou také svoji repliku, vyvolalo by to stejný ohlas.

A, upřímně řečeno, nevím, co provedla Radkovi Holubovi, ale jakmile vstoupila na scénu, začal kolem ní lehce kroužit a po několika minutách ji úspěšně odboural k smíchu, což obecenstvo vděčně přijalo. "Valinka", jak se důvěrně přezdívá paní Zawadské, ale rychle srovnala obličej a hrálo se dál.

Nebylo jí ale ten večer dopřáno klidu.

A nakonec ani Radku Holubovi

a všem přítomným na scéně.

A divákům v hledišti jakbysmet.

Při jedné sedací scéně (viz foto), která se odehrává již v domě advokáta Spettiguea, se Radek Holub tak nějak zavrtěl na židli. Zachytil se velkou mašlí na prodloužených zádech (viz sólo foto s V. Zawadskou) o opěradlo židle. Co čert nechtěl, jak vstal, židle se překotila a odlétla téměř i mašle, která, jak se ukázalo, byla přichycena ke kostýmu patentkou.

To byla voda na páně Holubův mlejn. Následovala velká improvizovaná scéna, kdy se jak Radek Holub tak několikrát i některá z aktérek se neúspěšně pokoušela mašli připnout...

Bylo z toho velké odbourání, smáli se herci, smálo se pochopitelně i jeviště, které několikrát tleskalo, mimo jiné i smíchu Valérie Zawadské, která se smála tak, až jí málem začala stékat maskara, řasenka z očí...

Dobrých pět minut i herci i diváci nebyli k utišení.

No, nakonec se pokračovalo úspěšně dál až do šťastného závěrečného konce. A zažil jsem něco, co asi ani sami herci běžně nezažívají, několik příznivců prostě hercům tleskalo ve stoje. Ohlas byl prostě veliký.

Co mně o sobně vadilo, nebylo představení, ale naopak byli někteří diváci, kteří poněkud pokulhávali ve společenské výchově, a také mne nemile překvapila požadovaná desetikoruna v šatně. Při vstupence za 450 Kč ta šatna mohla být opravdu v ceně.

Pokud se týká představení, jděte se na určitě podívat. Je potřeba jen začít shánět vstupenky včas, protože představení je spolehlivě vyprodané... tady je malá oficiální ochutnávka Divadla na Jezerce.

FOTO: Divadlo na Jezerce a web Valérie Zawadské