Kde kanáři nezpívají aneb Dovolená IV.

Kde? Překvapivě: na Kanárských ostrovech! Vybral jsem si je pro svoji letošní dovolenou a toto je malý seriál o mých příjemných i jiných dojmech z tohoto překrásného kousku světa i celé dovolené.

Kamarádství nesmí nic rozdělit.

Jede-li člověk na dovolenou do nějakého letoviska, i když je to tzv. pobytový zájezd, marná sláva - člověk má boty toulavý. A je zvidavý. Takže většinou to povalování a přejídání se dlouho nevydrží a začne spekulovat, kam a jak by se ještě podíval. Koneckonců "mámo, sme si to sem přece přijeli užít, ne?" S tím počítají jednak samotná letoviska, jednak pochopitelně cestovky a jejich delegáti. A tak pro turisty mají připraveny výlety autokarem, na lodi, pro ty samostatnější pak kola, skůtry a automobily, které si může dotyčný pronajmout dle libosti. Důležitá je přitom vždy pojistka a někdy i dostatek benzínu.

Cestování motoskútrem bývala má oblíbená věc na Korfu. Posledně jsem jej však z váhových důvodů mé osoby zaměnil za čtyřkolku. Tady na Lanzarote, v Puerto de Carmen, se z nějakého důvodu ony "skútry pro tůristy" nevyskytují. Na druhou stranu se jim moc nedivím. Je to tak trochu mor letovisek. Všude se to plete, komplikuje to dopravu, životní prostředí jenom pláče. (Na Korfu jsem měl vždycky tak trochu černé svědomí. A tak jsem se vždy snažil aspoň jezdit po oficiálních cestách a neznečišťovat přírodu víc než bylo nutno.)

Ale podívat jsme se na Lanzarote někam chtěli. Upřímně, navrhované výlety se nám zdály cenově trochu nadsazené. A jejich program se tak trochu rozcházel s tím, co jsme chtěli vidět. Tak jsme se dohodli, že si půjčíme auto a objezdíme si to sami.

Na schůzku s naší delegátkou jsme proto šli s jasným plánem. Na schůzce byl také ještě jeden manželský pár turistů - ti zde byli na celých 14 dní a tal si auto půjčili na delší dobu. Upřímně jsem jim, žekl, že jim ten týden navíc závidím. Kéž bych dostal někdy v práci tak dlouhé volno! S delegátkou jsme se dohodli a bylo to pro nás vyřízeno-zařízeno. Ještě dodám, že onen český pár nebyl jazykově vybavený, ale to nevadilo. Ptal jsem se pak jak to bylo a delegátka prý vše perfektně zařídila. Samotní pracovníci půjčovny vše názorně vysvětlili a ukázali mezinárodním jazykem "ruka-noha" a bylo to.

Ne tak, bohužel u nás. Ne to zajištění auta nebo jeho předání. Ono k tomu totiž z naší strany vůbec nedošlo!

Náš čínský kamarád byl až příliš dlouho provozním manažerem. A tak má v krvi takové to "hledání lepší ceny". Pro smlouvání na trzích a tržnicích, či s dodavatelskými firmami zjevně dokonalá vlastnost. Ovšem...

...Šli jsme tedy ono odpoledne po schůzce s delegátkou na procházku hlavní ulicí Av. las Playas - po našem něco jako "Plážová třída" nebo "Třída pláží" chcete-li. A našemi kamarádovi padlo do oka několik nabídek jiných autopůjčoven - podstatně "levnějších! "Zatímco nám byla nabízena cena 30€ za den, tady se na stojanu nabízela auta za 19-22€. A náš čínský kamarád se "spravedlivě" rozhořčil, co že to má znamenat a proč tady tak levně a nám tak draho?!

Přiznám se, že jsem se v tu chvíli nechal, k velké škodě, tím jeho výbuchem energie převálcovat. Namísto zjišťování u půjčovny podrobných detailů (netak že bychom si všimli nápisu dole na stojanu), tak jak jsme pak s druhým, oním malajským kamarádem, udělali poradu co dál. Delegátku jsme urazit nechtěli, auto bylo objednáno. Mně se navíc vůbec nechtělo jít do jiného auta z jiné půjčovny. Ony totiž tyto věco, pokud jsou zprostředkovány delegátem, tak jsou pak garantovány právě tím jeho servisem. To oceníte až v případě problémů, věřte mi.

Čínský kamarád navrhoval kompromisní řešení. Jeden den auto od delegátky, druhý den podle jím vybrané jiné půjčovny. Ani to se nám příliš nelíbilo - jak říkám, měl jsem strach hlavně o ten případný servis pokud by se něco stalo.

Chvílemi bylo mezi námi všemi skryté napětí, že už už to vypadalo, že je i konec kamarádství. Mně bylo ale jasné, že takhle to skončit nemůže. A proto, aby se to nikoho nedotklo, raději bylo lepší vše uvést do stavu "bod nula"... zkrátka a dobře: auto jsme zrušili úplně a žádné další si nepůjčovali. Aby nevznikly nežádoucí rozbroje, raději jsme obětovali výlety. A nikam jsme tím pádem nejeli. Vůbec.

(Pro úplnost dodám, že náš čínský kamarád posléze přeci jen trochu cestoval - místním autobusem - do vedlejšího města. Nás dva to naopak příliš nelákalo. Já osobně navíc dost nerad v podobných letoviscích cestuji místní dopravou.)

V čem je pointa celého příběhu? Ty ceny, které náš čínský kamarád viděl, byly bez daně (taxes) a bez pojistky. Vyhecoval jsem se a šel se zeptat na plnou cenu. Byla úplně stejná, jako nám nabízela delegátka! Ale to už jsem nad tím vším raději mávnul rukou.

Tím totiž kamarádské lapálie neskončily a ve vzduchu stále bylo cítit mírné napětí.

Zhruba den na to jsme se domluvili, že půjdeme najít jednu doporučovanou pláž. Náš čínský kamarád nelenil a svým neúnavným způsobem doloval informace na recepci. A tak jsme se vydali již poměrně připalujícím sluncem na více jak 4 hodinový výlet. Ono to byl tak trochu výlet natruc, protože mně a malajskému kamarádovi to bylo jedno, zatímco náš čínský kolega na nalezení pláže trval.

A tak jsme šli. Trochu jak ta karavana velbloudů, trochu spolu, trochu jako kdybychom k sobě nepatřili... znáte to, když jsou lidi jeden vůči druhému napůl rozmrzelí. Ale jakž takž se podařilo držet partu, i když bylo jasné, že další společné akce nebudou převažovat.

Bylo zajímavé cestou si všímat plážových pamětihodností a nebo prostě jen pozorovat život.

A nebo najednou z kultivované městské aglomerace přejít do jakési podivné krajiny... se stopami pradávné erupce po lávě (zhruba v pol. 18. století), kde zapracovala přírodní eroze a uchycuje se jakási vegetace.

Tu pláž jsme nakonec nenašli a skončili jsme na břehu Atlantiku, vedle přistávací letové dráhy. Což byl docela hezký zážitek, vidět přistávat a startovat letadla takhle zblízka. Nebyli jsme zdaleka jediní.

Naprosto jediní jsme však byli na pláži oceánu - nikde ani noha. A ačkoliv se čínský kamarád demonstrativně posadil na ručník, my dva jsme to odmítli - vál tady totiž vítr, který rozhodně k posezení nevybízel. Trochu jsme se prošli a vydali se nezávisle na něm zpátky. Velmi rychle nás dohnal. Ale i tak jsme pak pokračovali do hotelu odděleně. On údajně pešky, snad i během a my taxíkem. V tom horku jsme toho s poloslepým malajským kamarádem měli už fakt plné zuby. (Ono to totiž není jen o vycházce, ale o opravdovém doprovázení, kdy musíte koukat nejen za sebe ale i doprovazenou osobu, kam např. šlape apod. a musíte to vidět s potřebným předstihem.)

No, ale ani to nebyla jediná štrapáce s naším čínským kamarádem. Hned první den totiž, když nás chtěl vyfotit - viz foto v záhlaví článku - přebíral ode mne prakticky nový fotaparát tak nešikovně, že mu vypadl z ruky a sletěl na zem s tvrdými kachlemi. A ještě se domníval, že to je moje vina... Při tom všem štěstí v neštěstí fotoaparát spadl pouze na hranu, praskl trochu plastu a ohnula se čelní plechová část. Ale jinak zůstal zcela funkční.

Ve značkové opravně v Praze mi pak sdělili telefonicky předběžnou cenu 3,500 Kč. Vysmál jsem se jim. Tolik ani nestál celý ten fotoaparát a co je mi do toho, že náhradní součástky vozí z Belgie? Zkrátka, ze mne peníze za opravu nevymámí. A abych vyhazoval navíc 500 Kč jen za otestování přístroje? Tím mohou vodit za nos někoho jiného. Ne nadarmo jsem pracoval 10 let ve Filmovém studiu Barrandov, abych věděl, co a jak. A že fotoaparát fotí bezvadně i po pádu, o tom se můžete přesvědčit z fotografií. Ten pád totiž nastal hned první den a já osobně neshledávám na jeho provozu nejmenší chybičku.

Ohnutý roh a čelo fotoaparátu mi holt zůstanou jako památka na jedny šikovné ruce...

Ale co je nejdůležitější: kamarád zůstal i nadále kamarádem. Někdy je prostě lepší hodit i velké maličkosti za hlavu.

Předcházející, třetí část naleznete zde.