Kde kanáři nezpívají aneb Dovolená III.

Kde? Překvapivě: na Kanárských ostrovech! Vybral jsem si je pro svoji letošní dovolenou a zde je třetí díl o mých příjemných i jiných dojmech z tohoto překrásného kousku světa i celé dovolené.

Základním pravidlem pro podobné zájezdy a vůbec všechny výlety je "svatá trojice":

1. Dopravit se
2. Ubytovat se
3. Najíst se

Vše ostatní, hlavně rekreace: t.j. výlety, koupání, nákupy, odpočinek... to už je jiná kapitola.

Tím se také dostávám k onomu červenému pásku na ruce, z předchozí části. Byl to speciální hotelový pásek, který nás opravňoval po dobu pobytu (a kdoví, možná doživotně) k all inclusive stravování se v restauraci a barech. Prakticky od slunka do slunka. Snídaně, svačiny, obědy, večeře a bar až do půlnoci. K tomu každý večer i nějaký ten malý program v podobě zpěvačky či zpěváka. Dá se ale říci, že jídla bylo co hrdlo ráčí a nápoje tekly proudem.

Jako každá věc, i tady to má své výhody i nevýhody. 

Výhodou je, že se najíte podle libosti, dokonce jak podle zásad zdravé výživy, tak i podle zásad té nezdravé - jak je ctěná libost. Můžete si přidat kolikrát chcete; občas se podaří propašovat nějaký ten banán nebo pomeranč do kabelky, stejně tak do pet lahve trochu vody... ale věřte mi, není to příliš potřeba. Zhruba půl hodiny po snídani totiž otevírá velký bar, kde najdete minivýběr toho co se nesnědlo. To kdybyste nevydrželi, padali hlady nebo přišli pozdě... Leč vězte, že do oběda jsou slabé dvě hodiny. Odpolední snack představuje spíše zákusky, ale 3 hodin po skončení oběda se podává už večeře.

Je to zkrátka non-stop. Jídlo pak můžete v pauzách mezi hlavními jídly prokládat v baru pivem, koktejly (pozor na ně! pokud to přeženete, bolest hlavy zaručena!) a nealko nápoji, stejně tak kávou a čajem.

Nevýhodou je, že běda těm kdo si nehlídají porce a váhu! a pak také: po týdnu už máte toho výběru poněkud plné zuby. Někdy i doslova. Je to ale naprosto pochopitelné.

Standartizovaná nabídka představuje určitou fádnost. Po čase se zkrátka přejí. Marná sláva. I když se restaurace snaží o nějaké obměny. Např. různými saláty, extra spexcialitami na grilu... to je pochopitelně vítané zpestření. Ale pořád je to jaksi z jednoho hrnce.

A tak jsme toho už pátý den z osmi měli dost a šli alespoň na oběd jinam. Jiste si dovedete představit, jak jsme byli jídla, které jsme měli zdarma prosím!, přesyceni, když jsme byli ochotni zaplatit nějaké to euro za jiné jídlo.

Puerto de Carmen nabízí širokou paletu národních kuchyní světového standartu. Nechybí samozřejmě "Asia restaurace" včetně těch opravdu luxusních. Dále je to italská nebo tex-mex kuchyně, americké všelijaké grily... fast food je zde jen jeden. Ten s velkým "M". My jsme nakonec zvolili indickou restauraci, polední menu.

A nelitovali jsme. Na výběr pětichodového menu (na foto vidíte předkrm) byly tři druhy indických kuchyní... nazval bych je jako ostrá, pálivá a kokosová. Malajský kamarád si zvolil "madráskou" verzi - tedy ostrou a  moc si to pochvaloval. Já jsem zvolil raději třetí variantu, kokosovou - i tak to trochu pálilo. Ale oba jsme si moc pochutnali, dokonce tolik, že jsem to zapomněl vyfotografovat. Cena byla také celkem přijatelná. S jedním pivem nás to vyšlo na necelých 11€, přičemž samotné menu stálo 6€.

Po tomto kulinářském zážitku jsme se zase "pokorně" vrátili k našemu all inclusive. A to už si člověk pak spíše vybral to co mu chutná nebo co ještě neznal... než aby znovu ochutnával a zkoušel všechno, pochopitelně.

Nejen jídlem ale živ je člověk a tak si po krátké době začnete všímat nejen jídla, ale i spolustrávníků. Takový hotel v letovisku, to je pochopitelně něco jako "Babylon". Byla by to kapitola sama pro sebe. Jenže kdybych ji napsal, asi by mne i přes jazykové bariéry přinejmenším polovina hostů zažalovala. Například to, jak kdo vybírá jídlo, kdo jak jí, kdo jak komunikuje... Krásným blogem by byla fotogalerie největších pozadí. Zdaleka bych nebyl v čele! Naprosto úchvatnou byla jistá dáma +/- v mém věku, jejíž sedinka přesahovala okraje židle o dobrých 5 cm z každé strany. Že něvěříte? No prosím... ale pak si nestěžujte.

Zcela zvláštní odrůdou tohoto restauračního ruchu je pak personál. Počínaje šéfkou provozu, tedy placu, přes kuchaře a číšníky konče. Brzy poznáte profesionály i nájemné dělníky z donucení, pracovité i flákače. A velmi brzy zjistíte, jak si u nich stojíte v hierarchii hostů. Upřímně, naši partu šéfová zrovna v lásce neměla. Sice se na hosty průběžně usmívala, asi jako když vám číšník vrací falešnou pětku, ale na nás se ani neusmála. Musel jsem se tomu v duchu smát. A protože mám poťouchlou povahu, kdykoli se naskytla příležitost, donutil jsem ji se na mne a na mé kolegy usmát. Většinou falešným tvrzením: "I love your nice smile!" Nevím, co bylo za její averzí, ale faktem je, že nás velmi brzy přestali zdravit i číšníci sklízející nádobí se stolů a dokocne to vyvrcholilo malým incidentem.

Bylo to skoro ke konci večeře, když se ze samostatného výletu přihnal na jídlo náš čínský kolega. Mezitím jsme my dva, já a Malajec zasedli ke stolku typu 4+2. Čili 4 místa a k nim přístavek pro další dva hosty. Ty stoly pro 4 měly standardně umístěnou cedulku, aby stůl obsadili minimálně 3 hosté, což jsem chápal.

My dva jsme seděli pochopitelně na dvojáku, zatímco čtyřka vedle nás byla prázdná. Pak si k nám na onu čtyřku sám přisedl onen čínský kamarád. Protože to bylo ke konci jídla, nedělal jsme z toho vědu. Došel si pro jídlo a začali jsme vichni tři konverzovat. Tu se k nám obrátil tzv. ambiciozní obsluhující číšník. Jmenoval se Ali. Podstatou jeho osobnosti bylo, že kdykoli mohl, choval se jakoby on byl šéfem placu.

A tu přišel k nám a začal na našeho Číňana, že stůl je minimálmě pro tři osoby.

"A o co jde? Nikdo tu už není," odvětil náš kamarád.

"Ale ten stůl je ale minimálně pro tři osoby," atakoval jej opět číšník.

"Jenže je skoro prázdno a já si chci povídat s mými přáteli."

Číšník se opěr nadechl, ale náš kamarád jej předešel:

"Pokud se vám to nelíbí, zavolejte mi vašeho manažera!"

Číšník v tu chvíli rychle zhodnotil jak by celá situace dopadla a po vteřině mlčení odešel. A my jsme dokončili jídlo.

Zažil jsem podobný styl šikanování poprvé. Je vám doufám, jasné, že vlastně po celou dobu jsme byli obsluhujícím personálem restaurace v podstatě tiše nenáviděni. Na foto je pak máte oba - povedenou šéfovou i Aliho... Nebojte se, mají to u nás schované na příště.

A vy si opět příště, tedy v pátek, přečtete další část. Prozradím vám, že tentokrát bude o našem cestování-necestování ve třech. Aneb, jak se nerozhádat s kamarádem.

Předcházející, druhou část najdete zde.