Jako bloger jsem osobně momentálně autorsky v obtížné situaci

Ne tak, že bych trpěl autorskou krizí. My grafomani, pardon, blogeři, máme vždycky sdostatek témat v zásobě. Ale někdy se to holt semele a okolnosti se postaví proti nám. Jako teď proti mně.

Sledován upřeným pronikavým pohledem mého kocoura, který velmi často ví víc jak já - inu jako všechny kočky o svých, ehm, majitelích (víme jak to je), snažím se momentálně najít téma, kterým bych sám u sebe nenarazil.

Ano, pochopili jste to dobře. Sám u sebe. Blogeři se často nestarají o své čtenáře. Tím se mimochodem liší od profesionálů, kterí se o své čtenáře starají - tedy o ty, kteří s nimi souhlasí. My blogeři tohle nemusíme. Nám stačí zplodit několik odstavců a pak se jimi kocháme... jak jsme dobří a jak jsme "jim" to zase nandali.

Někdy ale zasáhne tzv. vyšší moc. Tím teď nemám na mysli autocenzuru nebo dokonce naše skvělé zákony či administrátory. Pokud je ve vás jako v autorech přeci jen zbytek špetky etiky a morálky, pak najednou zjistíte, že sice jste si naplánovali několik skvělých témat, ale momentálně se o nich psát prostě nehodí. Prostě, jsou věci, které slušný člověk nedělá.

Takže, jakkoli jsem napsal zatím tři blogy o svých zážitcích z nedávného pobytu v Malajsii, jistě chápete, že momentálně v tom pokračovat, je krajně nepatřičné.

No, řekněte, jako mohu psát o radostných cestovatelských zažitcích, na pozadí současné tragédie letu MH370 Kuala Lumpur-Peking? To přeci nejde! To bych si musel sám sobě plivnout do ksichtu, to jistě chápete. Mimochodem, jak málo chybělo, abych byl jednou z obětí? Týden a jedna letenka? Člověk až bledne při tom pomyšlení...

Je také řada témat, která třeba vynechávám.

Za prvé si chráním svoje soukromí.

Za druhé, nikdy nepíši o své práci - tím si chráním svoji existenci.

Za třetí, o politice jen v nutnosti - tím si chráním zdravý rozum :)

...pokud se chci vyřádit politicky, tak se realizuji mimo jiné v diskusích. Ta témata jsou většinou - i mezi blogery - dost často omílána a já netrpím záchvaty recyklace podobných příspěvků. 

Témata pak máme i tzv. úniková.

Jedním z takových zásadních témat je můj kocour. Ale jeho příběhy, či spíše postřehy z kočičího života si nechávám opravdu na jiné chvíle. Ani si nemyslím, že by zde přítomné kočičkářky byly pro mne konkurencí apod. - my co máme rádi zvířata, jsme spíše kolegy než konkurenty. Nene, prostě, toto téma ještě ve mně neuzrálo natolik, abych s ním šel na blogy.

A když už konečně opět vymyslíte nějaké téma - třeba z vašeho vlastního oboru či oboru jemu příbuzného, opět se proti vám postaví okolnosti.

A opět: zajímavé téma mi dočasně "pozastavila" ukrajinská krize na Krymu, jeho obsazení ruskými vojsky a probíhající referendum... No, řekněte, jak mohu psát za takové situace o ruských humoristech a kvalitách jejich humoru (přestože je to zajímavé a svým způsobem u nás potřebné téma)?

Takže další faux pas.

Když se pak takto proberete několika dalšími vhodnými či nevhodnými tématy, občas se vám stane, že prostě najednou zjistíte, že nemáte o čem psát.

A jelikož se blíží neúprosně termín, kdy další blog napsat musíte, jinak přijdete o karmu a jiné vymo-že(r)nosti, tak dopadnete občas jako já.

Ale protože jsem v podstatě optimista, dovolte mi potěšit vás aspoň reklamním sloganem, který jsem si "cvaknul" v metru, jen jsem z něj tady vypreparoval tu ryze reklamní složku. Ale pro život se ten citát docela hodí, co říkáte?