Jak jsem si dal Gipsy

Člověk má poznávat a zkoušet nové věci. To je princip lidské zvídavosti a samozřejmě je to i o odvaze. Tento blog tak snad není na hraně a myslím si že ani kodex blogera tím neporuším. Tak jsem to dal.

Jednou za uherský rok jezdím na návštěvu ke kamarádovi na Slovensko.

Paradoxně, on sám Maďary vůbec rád nemá. Asi o tom ví svoje. Já sám znám z Maďarska jenom uherský salám, hálászle, pár maďarských slovíček, skupinu Omega a v Kaposváru mám z dávných divadelních časů známého.

Nechci obtěžovat kamarádovo rodinné soukromí - v bytě 3+1 má čtyřčlenná rodina s dospívajícími dětmi co dělat, aby se vměstnala sama... V Liptovském Mikuláši je navíc řada příjemných ubytování a já jednou za čas občas rád vypadnu z každodenní rutiny. I kulinářsky.

Bereme to tedy tak trochu jako "pánskou jízdu". A tak kromě povinné společenské návštěvy první večer v rodině se setkáváme spíše v nějaké podniku, na společné večeři na pivo, na víno... a probíráme, znáte to, co slina na jazyk přinese. Spojuje nás i práce v médiích, byť jsme paradoxně každý na zcela opačném pólu záběru - on v regionálních, já v mezinárodních. Přitom jsme si kdysi před lety padli do noty na filmovém festivalu v Karlových Varech, kam jsme každý přijeli s svým vlastním tvůrčím počinem.

Liptovský Mikuláš mne tentokrát přivítal drobným sněhovým popraškem. Sníh se držel ale jen na travinách, což bylo dobře, protože ubytování jsem měl tentokrát od vlaku docela daleko. Nic bližšího se aktuálně díky novoročním svátkům sehnat nedalo, byť i kamarád bydlí s rodinou v centru.

Život v médiích je jako vždy životem tak trochu v poklusu. Žijeme prostě bláznivým životem a na formální konvence si nepotrpíme. Takže: něco se místně stalo, kamaráda zavolali do zpravodajské agentury a tím, pádem jsem musel po krátkém přivítání jít na večeři sám. Setkání v rodině jsme odložili na druhý den. A ani jsem si tentokrát nenechal poradit "kam na to" neboli "kde to dát" (on je tak trochu sporťák a velký fanda hokeje). Odvážně jsem se pustil do toho sám...

... tedy, abych vás nenapínal: šel jsem odvážně na večeři do "neznámých vod". Ehm, příliš jsem si to nekomplikoval a šel do restaurace příslušící k hotelu, kde jsem se ubytoval.

Už samotná "umělecká" výzdoba restaurace byla dost originální. Byla zde spousta malůvek v tzv. naivním malířském stylu. Pro sebe jsem si spíš poznamenal, že malíř si naivně myslel, že umí naivně malovat. No, došlo samozřejmě na objednávku. Po průzkumu jídelního lístku jsem se rozhodl zkusit místní krajovou specialitu: liptovské pirohy s brindzou a máslem. Pirohy ovšem nebyly "pirohy" jaké jsem si já představoval: zapečené v listovém těstě, přelité omáčkou. Na stole mi přistálo toto:

Samotné "pirohy" byl prostě mražený polotovar, těstovina uvařená ve vodě. Je to jistě zajímavá specialita, ale tamější restaurace mezi špičkové rozhodně nepatří. Ani ji nebudu jmenovat. Nezaslouží si to. Když jsem "piroh" rozkrojil, bryndza uvnitř byla chuti mdlé... či spíše byla to jakási podivná hmota, kde bryndzy bylo pomálu. Ani omáčka tomu nepomohla. Byl to bešamel se sušeným koprem. Ten ani nestačil rozvinou svoji chuť a tak bylo toto jídlo pro mne celkovým zklamáním. Snažil jsem se na tento kulinářský "zážitek" co nejrychleji zapomenout.

O pár dní později jsem si ale na něj vzpomněl. Když jsme s kamarádem šli na večerní česko-slovenský pokec. Rodinná návštěva den před tím proběhla bezchybně, i kulinářsky... Postěžoval jsem si mu ale na to předvčerejší jídlo v hotelové restauraci. Šli jsme zrovna kolem římskokatolického kostela svatého Mikuláše. A protože oba občas máme nápady praštěné, on mi povídá:

- A čo takhle dačo naozaj medzinárodne, svetové?

- Okej, - zněla moje odpověď.

- Keď "okej", ideme.

A převedl mne přes náměstí k malé restauraci. Namísto krajových specialit na mne čekaly speciality - americké, výběr hamburgerů.

Atmosféra tady byla příjemná a neodpustil jsem si i foto přes okno na kostel.

Vybírat bylo opravdu z čeho. Celkem 14 druhů hamburgerů... Na první pohled mne zaujal jeden z nich. Nejen svým názvem, ale i složením.

- Tak co, mám si to dát?

- Daj to.

- A nebude to příliš rasistické? - zapracovala ve mně novinářská autocenzura.

Kamarád se jen usmál.

- A vůbec, není to rasistické? - popíchl jsem ještě a už jsem věděl, že o tom budu psát tento blog. A vysvětlil jsem mu celou autocenzurně česky zapeklitou situaci.

To už se kamarád rozesmál na plno. A já pak s nevinnou tváří učinil svoji objednávku. Slečna trochu nechápala, proč se můj kamarád směje. Nemohla tušit, jaké souvislosti a spojitosti nese název hamburgeru s českou "scénou". Jak celkově hudební - zejména po aféře na předloňském udělování Zlatého slavíka, tak blogerskou na iDnes.

A tak jsem to risknul a dal si to. Toto je prosím GIPSY King Burger.

Pokud mi nevěříte, zde máte důkaz, že v menu Gipsy King Burger najdete. (*)

Ostatně jde o nadnárodní franchízový podnik a název burgeru spíše má zcela jiné kulturní souvislosti než s malým českým rybníčkem multi-kulti hašteření.

Tak jsem to dal.

--------------------------------------------------------------------------------------

(*) UPRAVENO 6. 1. 2018: Na žádost admina iDnes odstraněn odkaz na webovou stránku restaurace, dle sdělení jde o reklamní prvek.