Jak jsem se stal režisérem III.

Jak? Dalo by se říci stručně a jednoduše - vystudoval jsem příslušnou vysokou školu. A tak jsem se filmovým a televizním režisérem stal. Ale netočím. Jsem tedy momentálně netočícím filmovým režisérem. Proč? Inu, z přesvědčení. To bylo tak... (3)

S Ivou Hejlickovou (do nedavna legednarni sefredaktorka Cinema) na MFF Karlovy Vary - priblizne rok 1987.

 K filmu se dostává člověk různě. Stejně tak se různě stává filmovým režisérem. Já jsem na to vystudoval příslušnou vysokou školu. Tudíž jsem se filmovým a televizním režisérem stal. Mám na to vysokoškolský diplom. To už dnes není poviné. Jestliže máte talent, drzost a hlavně známé (jsme v Čechách, že?) a jste schopni "pobrat" trochu řemesla (a někdy ani to ne). Odborné vzdělání nepotřebujete dnes na řadu druhdy výhradně odborných profesí...
Je to ale velmi často znát. Ten profesionální základ vám "pouze" škola života nedá, jé lépe najít cestu k profesi specializovaným studiem.

Jedna věc je pochopitelně stát se režisérem, druhá věc je - tuto profesi vykonávat.  Vladimír Menšík říkal: "My nejsme abstinenti. My jsme momentálně nepijící notoričtí alkoholici."

U režisérů je to obdobné. Někdy a u některých i s tím alkoholismem a vždy s tím režírováním. Můžete dělat tisíce různých věcí a profesí - jakmile jednou přičichnete k filmové režii samostatně - nikdy se té touhy nezbavíte. Následuje ovšem potom řada faktorů od A až po Z, které určují zda budete mít další šanci filmy režírovat či nikoli. A pak je na vás, nakolik si to berete či ne. Já jsem se tím filmovým režisérem stal. Ale netočím. Jsem tedy momentálně netočícím filmovým režisérem. Proč? Inu, z přesvědčení. Cesta k němu nebyla ani tak krátká jako spíše náhlá. Ale i tak jsem té cesty musel ujít hezký kousek.

V první části Jak jsem se stal režisérem jsem jsem psal jak jsem jsem v r. 1986 natáčel svůj režijní debut - povídku Úraz z hornického povídkového triptychu Figurky ze šmantů. Tím jsem splnil dobovou společenskou povinnost a poslušnost, vlk se nažral a ted šlo jen o to, aby i koza zůstala celá.

V části druhé jsem psal, jak jsem připravoval scénář ke svému prvnímu celovečernímu filmu. Oveřil jsem si tu trpké pravidlo, že dokud film není natočen - není. A nestačí na to jenom ten scénář napsat. Nebyl jsem tak naivní, abych to nevěděl, ale... Bohužel, Osud mi ukázal, že může být ještě hůře. Ale o tom později.

Ačkoliv jsem si po filmové premiéře debutu užíval pochybné slávy anonymního začínajícího režiséra, poslaného barrandovským studiem i mj. na Filmový festival v Karlových Varech, kde se mnou dělala rozhovor Iva Hejlíčková, zmítal jsem se tehdy už ve fázi - napsat kvalitní scénář na kvalitní téma pro svůj další film. Jinými slovy - nešlo mi o to, natáčet za každou cenu a zabřednout do politické i tvůrčí poslušnosti. O čem to bude, jsem měl jasno, stejně jako to, o čem rozhodně natáčet nechci. Vždy jsem totiž spíše vyznával buď filozofický směr sdělování myšlenek prostřednictvím filmu a nebo naopak zábavný žánr, spíše satirický než plytce komediální - a už vůbec nejvíce ze všeho jsem chtěl dělat filmy pro děti a mládež. Že mne v tomto směru hned v začátích zkrouhnul ambice tehdejší šéfdramaturg Tvůrčí skupiny filmů pro děti a mládež, jsem se už zmiňoval. Naštěstí pro mne tento pán se na židli dlouho neudržel a na jeho místo nastoupila zkušená letitá dramaturgyně skupiny, paní Marcela Pittermannová. To mi trochu dalo naděje do budoucna, že i zde budu jednou filmovat.

A naštěstí pro mne - i v Tvurčí skupině mládí již zmiňovaný Miloš Fedaš měl pro mé ambice pochopení a souhlasil s historickým filmem, kde se bytostně jednalo i o děti. Víc z děje ani autora předlohy nebudu prozrazovat. Můžete si pod tím představit třeba Olivera Twista nebo Osadu havranů, chcete-li. Můj příběh se měl ovšem odehrávat v raném středověku. O to to bylo těžší. Už i proto, že řada exteriérů byla v polovině 80. let silně zcivilizovaná a těžko bylo třeba jen najít zemědělskou velkovýrobou nedotčenou krajinu.

Miloš Fedaš investoval do tohoto projektu hodně času. Zařídil dokonce, že jsme mohli několikrát vyrazit po Čechách a hledat vhodné objekty. Pokud se pamatuji tak jedna z naprosto vhodných lokalit bylo město Milevsko a jeho klášter premonstrátů. Našel jsem to pro vás na mapě, včetně odtud převzatých pár fotografií na ukázku.

Možná vás zaujme, že se mělo natáčet jak v létě tak v zimě - v poněkud drsných podmínkách. Středověk se vším všudy. A také filmové vyprávění nebylo z nejjednodušších. Měla to být kombinace barevného a černobílého superširokoúhlého formátu cinemaskop, včetně několika v té době složitých a nezvyklých vizuálních triků (digitální triky v té době ještě vůbec neexistovaly).

Film šel oficiálně do tzv. průzkumu realizace scénáře... no a pak přišla sametová revoluce a já jsem s výpovědí v ruce pochopil, že je všemu konec. Že jsem měl ale dobrý záměr, svědčí o tom, to že když se v jednom okamžiku uvažovalo v polovině 90. let o možné nabídce zahraničnímu koproducentovi, český producent požádal o doporučující dopis režiséra Františka Vláčila. Vynechám všechny superlativy, neboť za vše hovoří páně Vláčilova slova, že kdyby byl mladší, pustil by se do natáčení této látky sám.

Ještě předtím, nahonem, jsme se jako skupina blízkých tvůrců pokusili v r. 1990 nabídnout adaptaci satirického díla jednoho disidentského autora, ale to už bylo pozdě - tvůrčí skupina se bála začínat nové projekty, nikdo nevěděl, co bude.

Níže uvedený DOSLOV je v tuto chvíli více než aktuální. To ale neznamenalo, že jsem se vzdal režírování úplně. Naopak jsem se pokoušel hledat další cesty jak v nových podmínkách režírovat a proto mi přišlo víc než vhod, že jednoho dne zazvonil telefon... ale to trochu předbíhám.

Začátek velkých věcí je jako vždy velmi nenápadný a rodí se z maličkostí a souhrou náhod.

Tou první bylo, že jsem do role zubní sestry obsadil Helenu Růžičkovou ve svém debytu povídky Úraz ve Figurkách ze šmantů. Obsadil jsem ji vlastně náhodou - nabídl mi ji na tu roli režisér Robert Vacík, který v té době pracoval na Barrandově jako pomocný režisér. Mne osobně o to víc překvapilo, že Helena Růžičková byla vystudovaná zdravotní sestra, což se v té době příliš nevědělo. A z přiložené fotografie z filmu vidíte, že se do role opravdu opřela.

(Foto: © Filmové studio Barrandov, Miloš Schmiedberger)

To bylo teprve vzájemné oťukávání se a tím natáčením naše komunikace skončila. Nicméně, o šest let později v r. 1991 jsme měli na tuto spolupráci navázat.

Nabídli mi režírovat jednu z prvních reklam - pro nejmenované noviny. Tehdy tyto věci nikdo ještě neřešil přes nějaké reklamní agentury a nikdo v tomto směru vůbec netušil, která bije - včetně mne, ačkoliv jsem o 3 roky později dokonce nastoupil do prestižní česko-americké reklamni agentury jako produkční ředitel.
Shodou okolnosti si zákazník přál, aby se využilo popularity některých českých filmů a tak jsem natočil reklamní verzi "Slunce, seno, noviny" - se svolením Zdeňka Trošky a s původními aktéry onoho filmu. Bylo to vlastně naposledy, co se všichni spolu sešli takhle před kamerou. Výsledek posuďte sami.

Nemyslete si ovšem, že by dneska něco takového v reklamě prošlo! Jak říkám, byly to v české reklamě doby pionýrské a byť i jen tušenou asociaci novin s hovnem (pusťte si originál "Slunce, seno, jahody") by dneska určitě nikdo neschválil, pokud si by s tímhle vůbec reklamní agentura dovolila přijít.

Podstatné ale bylo, že jsem touhle "adaptací" padl hlavní představitelce do oka a tak jednoho dne v lednu 1993 zazvonil u mne doma telefon a já si sedl překvapením na zadek, protože se ve sluchátku ozvalo: "Tady Helena Růžičková. Chtěla bych, abyste režíroval můj příští film!"

A pokračování právě příště.

DOSLOV JAKO VŽDY: Jak už jsem psal jinde, celá moje slavná filmová kariéra skončila rokem 1991, kdy jsem stejně jako ostatních 2000 zaměstnanců Státního filmu obdržel dopis od tehdejšího ředitele Filmového studia Barrandov, Václava Marhoula, ve kterém mi oznamuje výpověď. (Ano, téhož, který natočil film Tobruk.) Bez nějakých 4-5 měsíců jsem byl 10 let na Barrandově a byl jsem doslova krůček od svého průlomového filmového debutu - celovečerního historického fimu. V souladu s tehdejším právě natočeným Menzlovým filmem jsem si ale řekl "konec starých časů" a  vědom si reality (která jako vždy překonala i ta nejpesimističtější očekávání) jsem se rozhodl, že od tohoto okamžiku budu pragmaticky brát v životě šance tak jak půjdou a nebudu litovat zmařených snů a iluzí stříbrného plátna. Věděl jsem přesně na co mám a na co nemám žaludek. Tím jsem až na občasné herecké epizody záměrně skoncoval s filmem. I když docházelo k dalším pokusům o návraty k režii, karta vždy vyšla jinak. Netrápím se tím a hlavně: nic si nemusím a nepotřebuji dokazovat - ani v režijní profesi, ani v životě, který mi to bohatě vynahradil jinak. Vždycky jsem jednal v duchu svého kréda, živit se čestně a poctivě a ostatním se netrápím, protože na mnoho věcí nemám žaludek. Kdyby ovšem někdo z vás měl zbytečných 30 a více milionů (nejlépe dolarů), rád se k filmu jako režisér aspoň na chvíli zase vrátím. :-)