Jak jsem letos přispěl na charitu

Nepatřím zrovna mezi ty, kteří rozdávají peníze na potkání. A už vůbec ne hotovost typu DMS apod. Ale občas se "zmůžu" na věcný charitativní drobný dárek - no zrovna jako letos, i když to bylo mírně zmatené.

Věci se nemají vzdávat. Tím spíše dobré záměry.

A celé to začalo, jako vždy, mou zvědavostí. Už i mimo jiné proto, že do tohoto obchodního centra běžně nechodím; byl jsem zde asi po čtvrté v životě.

Přitom důvod návštěvy byl úplně někde jinde. Šel jsem do specializované sportovní prodejny, která je: na opačném konci té lokality na Praze 10. A vlastně to navíc zavinili opraváři silnice. Protože díky jejich pracem měl potřebný autobus změněnou trasu - jenže tu jsem jel vůbec prvně v životě.

A tak když jsem pak přes údolí spatřil ono obchodní centrum, věděl jsem, že je to moje jediná spása, jak se dostat na nějaký autobus, který mne odveze do městské civilizace. Tady máte další neméně impozantní pohled - včetně komínu tzv. Spalovny Malešice.

"Malebné", není liž pravda?

No, čekalo mne překonání řady cest a cestiček. Z oné sportovní prodejny řádná cesta ani schody nevedou a tak jsem to "slanil" lehce bahnitým skluzem z umělého kopečka. Potom přes trávníky - procházet jsem se tam opravdu nehodlal... až jsem se přes křižovatku dotrmácel k onomu OC, jak je dnes ve zvyku psát.

A pochopitelně mne rázem přepadl hlad i jiné fyziologické potřeby. A tak jsem "vplul" dovnitř.

Jakmile jsem nasytil tělo, začal jsem sytit duši. Neboli se rozhlížet po zdejších "krásách". Všichni víme, že originalitu ani krásu obchodní centra většinou příliš nepobrala. Estetiku mají dodat komerční obchody. Všechny marketingově stejné, podobné jako vejce vejci.

Proto najednou slečna sedící za stolkem u dvou stromků byla poněkud originální dekorativní změnou. I přišel jsem blíž k oněm stromkům, abych spatřil, že jsou na nich magnety se jmény a s vánočními přáními dětí z dětských domovů.

Tady mi dovolte malou odbočku. Znal jsem se v posledních letech jejího života s herečkou Helenou Růžičkovou. Rád říkám, že jsem patřil k širšímu okruhu jejích blízkých přátel. Její byt, to byla kavárna i kabaret, kancelář i odpočívárna... hlavně: k pohodě a dobré náladě nebylo nikdy daleko. Takže jsem pani Růžičkovou mohl studovat zblízka. Mimo jiné se věnovala dětské charitě, měla svoji nadaci Slon. Měla pro to i hluboké osobní důvody. Ale vycházela i z jiné teze: ty děti nemohou za to, že nemají rodiče. Nikdy nedělala nic napůl. Její podpora byla obrovská... no, jako slon.

Vzpomněl jsem si teď na Helenu Růžičkovou i její nadaci. A přístup k dětem. A rozhodl jsem se, že tedy daruji nějakou maličkost. Přesněji, že zakoupím některý dárek, který je na stromečku vystaven.

Čtení to bylo na dlouho. A vybrat si bylo neméně těžké. Dočetl jsem se třeba, co si přeje:

• Tomáš, 7 let - zimní bundu vel. 140
• Nikola, 12 let - školní batoh, název značky, černý
• Kristýna, 16 let - peřina a polštář
• Tereza 14 let - tablet
• David 8 let - diskolampičku
• Patrik 20 let - elektrický holící trojek
• Lucka 16 let - sada talířů
• Jakub, 9 let - fotbalový míč
• atd. atd.

Je to seznam celkem 471 přání. Pod názvem Dopisy Ježíškovi. Možná se vám některá přání budou zdát podivná. Mně nikoli. Protože i ze zprostředkovaných zkušeností od Heleny Růžičkové vím, že děti z dětských domovů prostě osobního nemají - nic. Kdo by měl slečně koupit polštář a peřinu, mládenci holicí strojek, klukovi mikinu, model lodi, reproduktor, terénní auto na ovládání a holce třeba cestovní kufr či kufřík na make up, kytaru či růžovou teplákovou soupravu? To, co nám se zdá jako samozřejmosti, někdy i zbytečnosti či marnivosti - to je pro ně nedostižný luxus, asi jako pro většinu z nás třeba cesta kolem světa zaoceánskou lodí.

Mne tam zaujalo jedno přání především proto, že ten kluk se jmenuje stejně jako já. Přál si školní láhev na pití jedné značky. To se mi zdálo ve všech směrech přijatelné, na rovinu i finančně.

Náhoda tomu chtěla, že o kus dál byla sportovní prodejna, kde lahev oné značky měli. JENŽE - někde vzniklo drobné nedorozumění v komunikaci. Značka existuje, láhve na pití má, ale nikoli - školní.

Tak jak to tedy je?

To jsem se ptal sám sebe a vyrazil na cestu po onom obchodním centru. Dětská prodejna, hračky... všude samozřejmě lahví na pití habaděj. I dětských. Ale školních? (Až teď mi napadá, nemělo tam být "sportovní"? Třeba to ten kluk nebo někdo za něj napsal nečitelně... a tak z toho vzniklo při luštění na magnetky slovo "školní".)

Připojil jsem se i na internet. Zase. Pro lidi mého typu a mládež samozřejmost; pro řadu mých vrstevníků a starších, asi jako kdybych telefonoval na ISS. Nuže, na svých stránkách ona značka lahve má... ale ne školní.

A tak jsem to vzdal a odjel domů. Řekl jsem si, že v klidu to doma vyřeším nebo to prostě nechám být.

Jenže doma to ve mně hlodalo. Navíc jsem musel do jiného OC a tam jsem zjistil, že onu značkovou lahev měli, ale zase nikoli školní. Ale protože jsem se rozhodl, že to prostě dotáhnu do konce, lahev jsem zakoupil. Ba co víc, řekl jsem si, že prázdná láhev není žádná láhev, že by měla být něčím naplněná. Jenže byla zatavená. A tak jsem k ní páskou ještě přimotal malé hrací matematické karty, které zrovna nabízí k dětskému menu jeden řetězec. A vypravil jsem se do onoho OC znovu. Předat svůj dárek.

Jenže - onu magnetku s přáním ne a ne najít. (Foto je z předešlého dne.) Až úplně někde dole...a na ní nápis: SPLNĚNO.

Někdo mne mezitím předběhl.

Zřejmě si s tím lámal hlavu méně než já. A prostě koupil onu láhev v onom blízkém sportovním obchodě.

Co teď?

Upřímně, dlouho jsem neváhal. Protože už nikdo jiný takové přání nemá, řekl jsem si, tak Martin dostane ty lahve dvě!

A tak lahev putovala do košíku k ostatním dárkům, právě plnícím už třetí košík toho dne, jak mi řekla hosteska.

No a já jsem odcházel s pocitem, že jsem hlavně vytrval sám se sebou, nejen udělat, jak se říká dobrý skutek, ale že jsem si to neulehčil a vytrval ve svém přesvědčení, udělat radost právě tímto dárkem, i když mně osobně jeho splnění dalo trochu zabrat.

--------------------------

Všechna foto: autor