Jak jsem byl asistentem režie - X.

Téměř 10 let jsem byl zaměstnancem Státního filmu ve Filmovém studiu Barrandov. Dnes už se tomu směju, aneb veselé historky z natáčení. Část desátá - na návštěvě po 20 letech.

PŘEDMLUVA: Do Filmového studia Barrandov jsem nastoupil v r. 1981 hned po skončení filmové školy. Samozřejmě s cílem, snem a přáním stát se slavným filmovým režisérem. (Kdo by nechtěl, že jo?)
Začínat se ovšem muselo od piky - od funkce asistenta režie. A tak jsem následujících 5 let do filmového debutu povídkou ve filmu z r. 1986, a vlastně ještě rok po něm, byl "asákem" a poté i pomocným režisérem. Na svém kontě mám v těchto dvou funkcích na 30 celovečerních hraných filmů. V r. 1990 byl Státní film zrušen a většina zaměstnanců, včetně mne, dostala výpověď. Ze zašlé slávy zbývají už jen vzpomínky.

A že o zážitky při filmování nebývala nouze. Filmové historky vznikají na příklad třeba i v zájmu hájit čest své profese, jsem vám popsal v části první. V části druhé jsem vám připomněl, že i filmaři jsou jen lidi a někteří se podívají rádi na dno skleničky... Třetí část byla o samotném filmování a čtvrtá část byla o malérech při natáčení. V páté části jsem vzpomínal na lidi, co dělají film. Šestá část byla věnována komparsistům. Část sedmá byla o hercích a potom osmá část byla o zdraví.  A konečné, mé deváté, opravdu poslední vzpomínání bylo o asistentování jako takovém.

Občas se člověk vrací "na místo činu" a nemusí být ani zločinec. Někdo se vrací na místa, kde prožil dětství, po "X" letech se scházejí absolventi středních a vysokých škol, a já jsem se dnes téměř po 20 letech od skončení pracovního poměru na Barrandov zašel zase jednou podívat. Částečně pracovně - pozvali si mne tam na kostýmní zkoušku pro jednu reklamu. Ale to není podstatné.

Rozhodl jsem se vám totiž zprostředkovat takovou malou procházku po Filmových ateliérech Barrandov - "de luxe" jak se říká. Bohužel, jsem trochu omezen rozsahem blogu a tak jsem fotografie i vzpomínky trochu zhustil. Snad to nebude vadit. Oč vás ovšem určitě neošidím jsou střípky vzpomínek starých filmových profesionálů. Až dosud jsem vám tady vyprávěl pouze to, co jsem sám zažil. Dnes učiním výjimku a přidám i pár maličkostí, které se ke mně donesly už jen z vyprávění.

Cesta na ateliéry Barrandov začíná nejpozději na autobusové zastávce č. 247 nebo 248. Cestou, kterou autobusem vystoupáte, spatříte mimo jiné tzv. Barrandovské terasy - ve kterých kdysi nejedna česká filmová hvězda za šálkem kávy, číší vína čekala na své producenty, režiséry, kameramany, hudebníky a další filmové tvůrce. Řada z nich si pak vystavěla cestou k prosperujícím ateliérům vilky a tak vznikl v 30. letech unikátní architektonický komplex. Až pojedete nahoru, snad se vám mimo jiné podaří kouskem oka zahlédnout v dolní části po levé straně tzv. Havlovu vilu - kterou si zde nechal vybudovat majitel Filmových atelierů Miloš Havel. Za minulého režimu zde sídlilo Argentinské velvyslanectví, dnes je vlastníkem jaksepatří opevněné vily bývalý automobilový závodník a podnikatel Antonín Charouz.

Když autobus konečně vystoupá, následuje cílová rovinka a před vámi se objeví samotné Filmové ateliéry Barrandov. Vznikly v roce 1932 jako Filmové továrny ateliéry AB na Barrandově - a když se podíváte na první foto - tak právě levé a pravé křídlo v sobě zahrnují zmíněné ateliéry A a B. Ostatně tady to máte i zvukově zachované ze známého filmu.

Prostřední obrázek pak zachycuje levé křídlo již zezadu. Zde se nacházel tzv. "herecký hotelový dům". Miloš Havel byl totiž opravu podnikatel. Velmi dobře věděl, že když už si přiveze mimopražské herce, tak se mu vyplatí je u sebe i ubytovat. Stejně tak za účelem zábavy a roztočení vydělaných peněz zřídil kavárnu a restauraci Barrandovské terasy, zrovna tak jako velký bazén pod nimi. Proč by měl umělce nechat utrácet vydělané peníze jinde? Že to byl tako trochu "stát ve státě?" Ano, ale na druhé straně je to dokonalý příklad opravdu podnikatelského myšlení. A třetí foto pak zachycuje zadní část ateliérů AB. Tudy se zavážejí dekorace i veškerá technika pro filmování.

Dřevěných domků bylo původně několik. Vznikly ve 40. letech a dodnes se zachoval jeden z nich. Zaměstnanci Státního filmu si sem chodili pro výplatu. Vyprávěli mi, že zde také probíhala neslavně slavná měnová reforma v r. 1953. Bylo povoleno směnit jen určitou výši peněz a zbytek propadal státu. Směna se zapisovala do Občanského průkazu, který tehdy představoval sešitek s pevnými deskami a listy pro různé úřední záznamy. Ve frontě ten den stáli všichni. Filmoví tvůrci, pracovníci štábů, i dělníci ze stavby dekorací, osvětlovači, kamerové služby. Mimo jiné i režisér Otakar Vávra. Přišel, směnil povolenou částku a pak udělal něco o čem mi právě pamětníci vyprávěli. Zbytek peněz - a bylo to hezkých pár desítek tisíc - volně položil na parapet, aby si zájemci "dobrali", komu se naopak nedostávalo peněz v rámci povoleného limitu.

Další dvě foto, pro zajímavost, zachycují současný Krátký film Praha - vše co zbylo z mocného impéria dokumentárního a aminovaného filmu. Svoji roli hrálo především ve 30.-70. letech při výrobě propagandistických známých Filmových týdeníků, reklam a později zde tedy sídlilo a dodnes sídlí i studio animované tvorby - Bratři v triku.

A zde už jsou tzv. filmové střižny. Tři patra střihačů - Hájek, Chaloupek, Janáček - abych jmenoval alespoň tři nejznámější - zde dávali dohromady ročně kolem 30-40 celovečerních hraných filmů, řadu filmů televizních i zahraničních zakázek. Malé střižny však často nestačily a tak se postupně přistavěly pod okna žluté boxy na filmy. Dnes tyto prostory jsou využívány pro nejrůznější komerční účely.

V prostorách označených dnes jako "Studio 6" byla původně projekce, kde tvůrci shlédli pracovní sestřih svého filmu poprvé na opravdovém filmovém plátně. Tady už šlo vždy do tuhého - protože tady už bylo poprvé jasné, zda půjde o trhák nebo propadák. Sám jsem zde podobnou projekci kdysi absolvoval. Prostřední foto pak zachycuje jednu z mála zachovaných cedulek z boxů s filmy. Víte, o který film se jednalo? Najdete zde. Třetí fotografie zachycuje Filmové laboratoře. Zde se vyvolává natočená filmová surovina, kopíruje na pozitiv nebo video a zde se pak podle výsledného střihu sestřihává negativ a vyrábějí promítací kopie.

Filmové laboratoře měly odjakživa jednu "obchodní výjimku". Proces vyvolávání filmového negativu je záležitost nesmírně složitá. Vše se musí dít za přísně sledovaných teplot, po přesně stanovenou dobu... Filmový negativ - pás o délce 60-120m - se pomalu pohybuje v jakýchsi kontejnerech s kladkami a vyvolávacími roztoky. Občas se pochopitelně něco porouchá. A film se zastaví. Natočený materiál je v tu chvíli ztracen. Filmaři pro to používají slangový výraz, že byl "vykoupán". Filmové laboratoře však právě díky obchodní výjimce nikdy nehradí /a nehradily ani v minulosti/ náklady na nové natočení té které "vykoupané" scény, ale pouze a jen samotnou surovinu, která stojí v podstatě "pakatel". Metr tři-čtyři USD dolary. Samotné filmování je ale drahá "legrace". Možná, že si vzpomenete, ze Janu Svěrákovi takhle "vykoupali" stěžejní scénu Tmavomodrého světa, která samotná stála něco kolem milionu korun.

Zde jsou technické budovy - sklady osvětlovacího zařízení. Dodnes zde můžete patřit mohutné reflektory - měl jsem při focení štěstí, zrovna jeden z nich nakládali na náklaďák. Břečťanem potažená budova byla původně měnírna napětí (dnes sídlo produkční společnosti). Ateliry měly zatraceně velkou spotřebu elektrické energie. A kdysi dávno nejen světla, ale i atelierové a tedy zvukové filmové kamery i zvuková zařízení byla napájena vysokým napětím. A to moho být i životu nebezpečné. Poslední budova pak byla písmomalírna - na všechny ty filmové nápisy a cedule ať současného, tak hlavně dobového charakteru - byla důležitá mimo jiné i proto, že se zde vyráběly a malovaly filmové klapky. Pochopitelně jen ty obyčejné, na které se psala křídou čísla záběrů.

Vlastních filmových ateliérů bylo celkem sedm. Tzv. čtyřku vidíte přímo před sebou. Zdi obehnané výdřevou se vším všudy. Je to podivný komplex přílepků. Je zde totiž také zvukové studio, původně nazývané "Moskva", kde se za mých časů 80. let dělaly postsynchrony už s moderním techinckým vybavením. Vešlo se sem také zvukové studio i se svým experimentálním oddělením - vznikaly zde různé specifické zvuky a "sci-fi" efekty.

Cedulka na konci budovy odkazuje ke studiu Evropa. To je další z příběhů, které znám jen z doslechu. "Moskva" i "Evropa" byla míchací studia. Film, rozstřihaný do 300m kotoučů, měl potřebný počet zvukových stop - stejně širokých a hlavně perforovaných magnetických pásů, což zaručovalo synchronizaci zvuku. Zpravidla byly dva-tři pásy dialogové, dva-tři pásy ruchové, dva pásy hudební. Ty se smíchaly do jednoho zvukového pásu. Zvuk se přidával a ubíral podle potřeby.

A jak vznikly názvy "Moskva" a "Evropa"? Inu, filmaři byli vždycky popichovači a nic si nenechali líbit. V 50. letech se z ideologických důvodů ze sovětské techniky vybavilo míchací studio. Technika to byla hrubá, dost humpolácky těžkopádná - sám si ji dobře pamatuji z dob mých studií na filmové školě v Moskvě ještě v 70. letech! A tak se tomuto studiu přezdívalo "Moskva". A "Evropa" byla vybavena technikou německou - což byl ještě důsledek let kdy ateliéry během 2. světové války využívali Němci.

Mimochodem, víte, co je to slangově "šavle"? To je táhlo na zvukovém pultu, kterým se vytahuje úroveň hlasitosti zvuku - proto "šavle". Barrandovští filmaři však měli ještě svůj vlastní slang. Vyprávěl mi zvukový mistr Vlček, že ještě jako asistent zvuku pamatoval, že každá zvuková stopa měla ne šavli, ale u mixážního pultu bylo kolo s otočnou klikou a dlouhou šroubovitou tyčí a tímto otáčením se hýbalo s táhlem. Proto všichni staří filmové profesionálové neříkali nikdy "šavle" nýbrž "klika".

Na prvním obrázku vidíte zadní část budovy původních ateliérů AB - dnes 1 a 2. Jim se přezdívalo Staré haly. Zde byla mimochodem produkce prvního filmu, kde jsem asistoval po nastoupení na Barrandov. Naopak Nové haly - s ateliéry 5, 6 a 7 vidíte na dalších dvou obrázcích. Postavil je Hitler. Rozhodl se z Prahy udělat hlavní sídlo německého filmu a tak provedl tuto nákladnou investici. Zbytek této truchlivé historie si nastudujte z patřičných análů. Vyšlo mimochodem i několik zajímavých knih mapujících válečné období Barrandova českých filmových tvůrců.

Mne se toto období dotklo jen jednou. Byl nějaký státní svátek a to se vždy vyvěšovala československá i sovětská vlajka. Právě nad Starými halami. Šli jsme z natáčení domů a kdosi prohodil: "Hele, už je tu vlajkosláva." A kameraman Jan Němeček jen pohrdavě prohodil: "Pche, takových jsme tu už viděli... i tu s hákovým křížem." A šli jsme zase po svých.

Zde pak vidíte opět zadní trakt Nových ateliérů. O mohutnosti vás jednoznačně přesvědčí otevřené stěhovací dveře. A vězte, že všechny tři ateliry lze vzájemně propojit a prostavět do neuvěřitelných dekorací. Třetí obrázek s červenou částí v popředí je bývalý ateliér číslo tři. Trojka původně byla speciálně trikově vybavená; byl zde mimo jiné i malý bazén pro podmořské a jiné záběry. Troufám si tvrdit, že např. zde se "topí" ve filmu "Adéla ještě nevečeřela" Miloš Kopecký coby padouch tonoucí v amazonských pralesích. Bylo zde ale i filmové plátno s tzv. zadní projekcí - což je starý způsob jak dostat herce někam, kdy to jinak nelze. Pohybuje se před polopropoustným plátnem a zezadu se promítá potřebný obrázek. To jsou ony jízdy v autě, ve vlaku... zeména ve starých českých fimech, ale i novější produkci až do 80. let: zde se např. natáčely tímto způsobem i letecké scény do filmu Piloti, na kterém jsem působil jako pomocný režisér. - Dnes toto vše již neexistuje a odtud se vysílala např. Snídaně s Novou. Dnes patří TV Barrandov.

Mírně stoupající ulice těsně na čelním konci Nových hal, na kterou se díváte, bývala ještě v 60. letech kdysi nezastavěna a využívala se k natáčení. Zde vyrostlo třeba celé filmové městečko Limonádového Joe a právě tudy odjíždí Joe s Winnie na konci filmu v dostavníku, vstříc šťastnému Happy Endu.
Na jejím vrcholku pak byl mohutný přírodní pozemek-exteriéry, kde se stavěly různé dekorace. Sám jsem tu zažil mohutné stavby Krelmu do Bondarčukova filmu Boris Godunov. Vyrostlo zde ale také pravé cirkusové šapitó pro pohádku O zatoulané princezně. Byla zde i část historických staveb pro Krvavý román. Byly to doslova stovky staveb, které už nikdo nikdy nespočítá.
Lví podíl na těchto stavbách jak v ateliérech tak exteriérech mají Dekoratérské a štukatérské dílny. Jejich vchod zdobí nespočetnou řadu let i tito dva velikáni.

A nyní máte výjimečnou možnost nahlédnout přímo do Nových hal a jejich filmových atelierů. Upřímně: bývalo tu velmi živo a veselo. Dnes... Ponechám bez komentáře. Dnes zde už bzučák označující, že se začíná natáčet, tak často nebzučí. A všimněte si, jak silné jsou dveře do ateliéru.

Podařilo se mi vyfotit i pohled do jednoho z oněch tří ateliérů - což bylo možné jen díky, tomu, že se zde teprve začínalo pro natáčení budovat. Jinak si produkce ateliéry velmi přísně střeží. Ateliéry jsou ovšem obehnány ještě schodišti a produkčními místnostmi, kostýmními šatnami, maskérnami, rekvizitárnami... (Vlastní sklady jsou ovšem ve zcela jiných budovách.)
Mimochodem, bývaly zejména v 50. letech doby, kdy se dbalo na slušné oblečení u všech filmových profesí. Vzpomínám si jak mi kameraman Josef Pávek vyprávěl, že jedno z prvních poučení, kterého se mu jako začínajícímu asistentovi kamery dostalo bylo, že i on jako asistent musí chodit do práce zásadně s kravatou. Jakékoli rozhalené "svazácké" košile byly u podvědomě u odjakživa protirežimně protisoudružsky naladěných filmařů prostě nepřípustné.
Kdo z filmujících má hlad, může se občerstvit - dnes už na to existují i všelijaké tzv. cateringy individuálních produkcí - ale za mých časů to šlo jen centralizovaně na pár místech, např. v legendárním bufetu "U koček".

Zde vidíte palouček, mimo jiné s památníkem zaměstnancům padlým během 2. světové války. Pieta tohoto místa je ovšem jen formální. Nikdo z nového vedení se dnes touto tradicí zde nezabývá a místo bývá využíváno i k jiným účelům. Bylo mi řečeno, že zde např. před nedávnem dělal drobné kamerové zkoušky Václav Havel pro film podle své hry Odcházení.

Prostřední foto zachycuje horečné budování v prostorách bývalé nové budovy Krátkého filmu, kterou posléze odprodal či pronajal Tv Nova. Zde je také autobusová zastávka, pro ty, co chtějí odjet dolů do města - a půlhodinový interval je někdy zatraceně dlouhý. Proto jsme často stávali na rohu a čekali zda se nad námi smiluje někdo z majitelů aut či řidičů jedoucích služebními vozy pro herce. A že to bylo vždycky prekerní čekání a lidé byli odkázani na milost a nemilost známým a kolegům s auty - na to zavzpomínal kdysi i Vladimír Menšík v jednom svých vyprávění o Sovákovi.

No a třetí foto je opět návratem k hlavní budově barrandovských ateliérů, sídlí zde mimochodem i nezbytný management.

Co mne na tom posledním foto mrzí, že jsem nemohl nafotit detail pamětní bysty velikánu českého filmu, bez něhož by barrandovské Filmové ateliéry nebyly tím čím, jsou dnes - režiséru Martinu Fričovi. Původně totiž byla bysta umístěna na průčelí budovy, ale posléze byla umístěna do foyeru - který byl zrovna zamčený a nepřístupný. Ostatně jako pro mne celá filmová kariéra, ale to už dostatečně znáte z mých jiných blogů. To už je jiná historie.

Rád jsem se zase jednou Filmovými ateliéry Barrandov prošel. A zavzpomínal. Určitě jsem si na spoustu věcí nevzpomněl. Ale to nevadí, třeba se k tomu zase jednou vrátím.