A někdy i docela zvláštním způsobem. Říká se, že člověk se nemá vracet na místa, kde prožil dětství. Já si naopak myslím, že někdy je to i docela užitečné a nejde jen o ten sentiment.
Ono se dětství člověku občas připomene, aniž by chtěl.
Mně se to stalo zrovna nedávno. "Listoval" jsem internetem a najednou jsem narazil na interát realitní kanceláře. Prodává se chata na Mariánské. Navíc při spatření obrázků té chaty mi okamžitě mé podvědomí řeklo: "To není možné! To je "naše" chata Léčiv!"
Tak jsem kliknul na odkaz a byla! Chata, kde jsem v 60.letech strávil pozdní dětství, tedy celou pubertu - dlouhých deset let! Neuvěřitelné.
A co víc.
Stále je na dvorku ona dětská prolejzačka, na které se bavil mimo jiné můj tehdy čtyřletý synovec.
A co ještě víc.
Stále je na okně ona mříž, skrze kterou jsem se jako dospívající kluk díval na svět z mého dětského pokoje... Ne, nemyslete si - nebyl jsem takový rošťák, že kvůli mně museli mřížovat okno. Věc byla mnohem prozaičtější. Těsně před tím, než se sem moji rodiče se mnou přestěhovali, chata prošla rekonstrukcí. V onom mém pokojíku byl původně sklad prádla - proto ta mříž. Nová úprava chaty už zajistila sklad lůžkovin jinde, už bez oken. A bez mříže.
Proč sklad prádla? Psal rok 1966. Jistě máte v paměti fim Dovolená s Andělem, kdy pracující jezdili na odborovou rekreaci. Nuže, pozůstatkem tohoto nadšenectví 50. let byly rekreační chaty pro jednotlivé podniky. Rovnou tři tyto chaty patřily národnímu podniku Léčiva, kam otec nastoupil jako správce rekreačního zařízení.
Ty důvody byly zdravotní.
Narodil jsem se a bydleli jsme v Praze. (A já v tom bytě dodnes bydlím, byť již jen jako nájemník.) Maminka byla v domácnosti. Otec pracoval v chemické čistrně. Ne ledajaké, ale přímo u Václavského náměstí v ulici ve Smečkách. A protože tatínek byl precizní až pedant, patřl mezi nejvytíženější i nejvyhledávanější pracovníky. Denně na chemickém press-lisu čistil šaty. A ne ledaskomu. Hned vedle tehdy totiž sídlil Semafor. Takže Suchý, Gott, Matuška... to byli častí ZÁKAZNÍCI. A stejně tak i různí cizinci, kteří tehdy bydleli v Jaltě, Alcronu, Adrii nebo Evropě. Z té doby mám docela slušnou sbírků cizokrajných mincí - neb hosté občas rádi zapomněli nějakou tu drobnost po kapsách sak či kalhot. Přiznám se, že nejvzácnějším z těchto suvenýrů, které dodnes vlastním, je asi růženec z jakýchsi oříšků (odborníci prominou) jakéhosi kněze. Ano, i sutanu musel tatínek zvládnout tehdy vyčistit. A asi nejprestižnější osobností, které otec měl tu čest čistit oděvy, byl samotný prezident Antonín Novotný.
Nuže, všechna čest. ale práce to byla nejen náročná, nýbrž i zdraví škodlivá. Můj metr padesát sedm vysoký tatínek vždy urovnal oblečení na žehlícím prkně a pak "dupnul" na vyvažovací páku a shora se sputilo druhé žehlící prkno, které ovšem po pár vteřinách vyfouklo i čistící chemikálii - trinitrotoluen! (To slovo dodnes ovládám včetně bravurní výslovnosti - no schválně ho zkuste plynně vyslovit hned na poprvé. Zbreptáte to.)
A tak tatínek dobrých 10 let vdechoval chemické výpary a to se nemohlo nepodepsat na jeho zdraví. Opakovaně se mu vytvářely žaludeční srůsty, a když už byl po třetí na operaci - doktor mu řekl jednoznačně: změnit práci a místo - jeďte ven na čerstvý vzduch!
Čtvrtou třídu základní školy jsem tedy končil v Praze a od páté už jsem nastupoval na základku v Jáchymově. Domovem pak rekreační chata Léčiv v osadě Mariánská.
Tady máte výřez z fotografie v úvodu článku. Mým pokojem a studovnou se pak na 10 let, až do nástupu na vysokou školu, stal pokojík se zamřížovaným oknem - přesně tak jak to vidíte na barevné fotografii výše.
Těch zážitků a vzpomínek, které se mi vybavily a vybavují při shlédnutí oné fotografe, jsou stovky. Některé z nich jsem popsal i tady... Např. o zimě v Krušných horách nebo mém chození do školy tam či o mých začátcích herectví (další díly herectví ale nehledejte, zatím jsem je nenapsal).
V souvislosti s Mariánskou se mi vždycky vybaví především zima, který tady kralovala poctivě snad šest měsíců v roce... A marná sláva, muselo se věšet prádlo, chodit na nákupy a já jsem musel jezdit do školy.
Díky zimě tady také, na následky úrazu na sněhu, zemřela moje maminka. Díky zimě ale tady také byly vlastně ve větším počtu lidi - zimní rekreanti. Protože jinak, s výjimkou letních prázdnin a pár podzimních důchodců, jsme bývali tak 2-3 měsíce na Mariánské úplně sami; jen spolu s ostatními správci a doslova pár starousedlíky.
Upřímně: jako místo na rekreaci je to ideální, ale žádné jiné využití tam opravdu není. A konkurence je na místě veliká, neboť, jak vidíte na mapě, těch chat je tam nespočetně. A o pár kilometrů dále je též podobné, konkurenční Nové město.
Zdroj: mapy.cz
Chatky jsou původně finské dvojdomky. Byly postaveny pro účely pracovního tábora nechvalně známého "jáchymovského pekla" - pro lehčí vězně uranových dolů. To nám pochopitelně nikdo tehdy neřekl. Nicméně, uranová těžba i pracovní tábory naštěstí skončily a co s využitím oněch staveb? A tak se tehdy snad prodávaly nebo přidělovaly jednotlivým podnikům, aby sem posílaly své zaměstnance se - na rozdíl od jáchymovských vězňů - zrekreovat. Jak paradoxní.
Moji rodiče sem přišli do Léčiv snad jako druzí-třetí správci v pořadí. A pokud vím, byli dost oblíbení. O čemž svědčí i docela slušná sbírka pohlednic se zahraničí, které nám tehdy posílali různí zaměstnanci Léčiv jako vzpomínku na rekreaci u nás.
Nuže, a nyní je tato chata mého dětství na prodej.
Ne, nebojte se. Nekoupím si ji. Nehodlám provozovat rekreační činnost.
Ale přeji novému majiteli, aby v její podobě opatroval mé šťastné dětství a kdo ví - pokud to bude možné - třeba si je na onu chatu přijedu i připomenout.
