Egypt - den 1

Konečně jsem se řízením osudu probojoval na řádnou letošní dovolenou. Ona je ale vlastně mimořádná. Vším.

Je čtvrtý den mé dovolené a já jsem se konečně prokousal technikou k internetu. Jsa po prvé v životě v Egypě, trochu to trvalo než jsem jako správný závislák mohl dát průchod témuž - tedy závislosti na internetu, počítači a  hlavně: psaní blogů.

Mimořádnost onoho všeho spočívá mimo jiné v tom, že krom psaní blogů mi už žádná jiná povinnost v životě nezbývá. Berte to samozřejmě jako autorskou licenci. Faktem je, že už jsem šťastný důchodce a i když můj pracovní poměr končí až k poslednímu listopadu, zbytek toho času užívám k čerpání dovolené.

Druhou mimořádností je to, že jsem letos na dovolené po druhé. O té letní jste si už mohli tady v blozích přečíst. Nicméně, stávající byla rovněž v plánu, jak asi chápete.

A do třetice: mimořádné je to, že jsem po prvé v Egyptě. Ne, nečekejte šílení po pyramidách, Asuanu a Luxoru… i když jsme o nich také uvažovali. Avšak nejen ceny, ale především nezbytné součásti výletů, jako 5 ale i 8 hodin cesty pouští, byly dostatečně odrazujícím faktorem. Abychom si nekazili “nadměrnými povinnostmi” především pobytovou dovolenou. 

Jsme “Tři muži v Egyptě”, řečeno s klasikem Jerome Klapka Jerome. Toužíte-li po onom jeho slavném dodatku ke třem mužům ve člunu “o psu nemluvě” - tak v našem případě by to bylo  “o kufrech nemluvě”.

Tak tedy zleva: nás kamarád a občasná opora Leoš, malajský přítel Andy a já.

V životě není nikdy nic zcela jednoduché a v dnešní době už vůbec ne. Aktuálně klofám do externí klávesnice, zatímco normálně bych text diktoval do iPhone. Ten ovšem s aktualizacemi s diktováním stávkuje a namísto normálního textu občas píše nesmysly a jindy vůbec ne.

Asi tušíte, že záměrně, lehce ironicky, přeskakuji “drobnosti” typu, že jsme ten zájezd kupovali na podruhé - viz předchozí blog - nebo, že mně na zabalení díky předchozím pracovním povinnostem zůstal jeden jediný den na zabalení na cesty.  No a “nejmenší” drobností bylo, že jsme 3 dny v Egyptě “bojovali”, abychom dosáhli hotelového připojení k internetu. Leč, internet je tu v resortu slabý a lepší to nebude, s výjimkou recepce, pochopitelně. Vyřešila to tedy až místní datová SIM a kapesní router, který zpravidla bereme sebou na cesty. Ale vážněji. Blogy, ale hlavně zprávy u nás doma, vzal čert. Jde spíš o dořešení několika domácích restů v Praze. Jako zjistit, proč nás sousedi ze shora důsledně vytápějí (dnes přišel email, že prasklá a ucpaná trubka - děkujeme), případně zkontrolovat zda ta faktura, co přišla se zaplatí sama (trvalým příkazem) nebo, zda je třeba ji zaplatit zvlášť.

No a pak už je zbývá ponořit se do víru dovolenkových radostí. 

Na rovinu, cesta letadlem byla utrpením. Pominu to, že si aerolinky navykly z letadel dělat hladolety. Standardizovanou bageto-quiche “kupte si” nabídku prostě nesnáším. I v bývalé práci bývala bageta opravdu tím posledním, hraničním řešením hladu. 

Odlet se konal v 1.10 ráno. Pět hodin letu… v malých a nepohodlných sedadlech.  Smartwings zakoupily jednu příšerně starou šunku, což jsem zjistil když jsme ráno vystupovali v Egyptě, kdy na motorech zbylo u původní letecké společnosti, lety ošlehané torzo nápisu: “Canaria”.

Na letišti v Marsa Alam jsme působili dobrý zmatek. Ale vlastně si za to Egypťani můžou sami. Ačkoliv jsme podávali a PLATILI žádosti o vízum těsně po sobě, přítel ho do odletu neobdržel.

V příletové hale se nás napřed chopili dva asistenti naší cestovní kanceláře. A protože je Andy nevidomý, tahali nás všude dopředu. Tím jsme spolehlivě uváděli ve spravedlivé rozhořčení dvě slupiny lidí. Za prvé matky s kočárky, které se za dobu svého mateřství naučily jediné, že se svými plniči plenek mají všude přednost. To, že asistenti často přímo před ně postavili slepou osobu s doprovodem, je nejprve šokovalo, asi jako fakt, že přišly do jiného stavu. A jedovatí baziliškové koukali z očím všem penzistkám, které by nás za naše “předběhnutí” nejraději rozčtvrtily, ukamenovaly a ukřižovaly. Nejlépe to všechno najednou. 

A tak nás asistent zavedli nejprve k zástupci Čedoku. Potom jsme se přesunuli k pasovému úředníkovi. Ten odbavil kolegu. Nahlédnutím do mobilu, že je zaplacené vízum, ale nepřišlo, nás gestem ruky poslal k okénku banky na protější straně. Tam jsme zaplatili 25 dolarů za NOVÉ vízum. Potom jsme šli s potvrzením zpět k pasovému. Ten odbavil tedy přátele a pak mne… a když už jsme prošli pasovým, byli jsme odvedeni druhým asistentem ke kufrům.

A všude jsme předbíhali a předbíhali. Dovedete si jistě představit ten zmatek.

Úplatky jsem nikdy dávat neuměl a nikdy to umět nebudu. Ani s tzv. bakšišem. Což je v Egyptě (i jinde v orientu) finanční pozornost někomu, za malou službu. Často mírně nadstandardní.

Tak jsem také po zakoupení víza v bankovním okénku položil před mého průvodce 3 dolary. Gestem je odmítl a já je tedy stáhnul. 

Kolega Leoš mne pak poučil, že tam jsou všude kamery a kdyby dotyčného viděli brát bakšiš, tak by pochopitelně letěl. A Leoš pak dal bakšiš tomu druhému mládenci s kufry s tím, že oni se pak rozdělí. Tím jsem Leoše definitivně v duchu povýšil na hlavního bakšišáře a dál už do toho nezasahoval. Maximálně jsme podal “hlasovací návrh” na udělení bakšiše.

Když předběhnu událostem: jeden den jsme ve VIP Salónku dali číšníkovi na můj návrh bakšiš za to, že se o nás staral, a hned druhý den to bylo na kvalitě koktejlů ENORMĚ znát.  Dostal jsem mojito nikoli z hrubého koncentrátu, ale nápoj měl správně 3 vrstvy, byl správně naplněn ingrediencemi… a chutnal naprosto skvěle. V porovnání s jeho “kolegou” z předchozího dne se to bylo nebe a dudy.

Cesta autobusem z letiště na mne dělala dojem, že někde za rohem číhá horda beduinských útočníků na velbloudech. Asi jsem v mládí četl příliš mnoho dobrodružné literatury typu Kara Ben, Mezi supy nebo Cedry na Libanonu. To byla má oblíbená dětská knížka zděděná poválečně po starším bratrovi. Nikdy už po r. 48 nevyšla. Byl to příběh dvou dětí zachráněných beduiny. Pokud znáte, dejte vědět v diskusi. 

Druhý dojem, když jsem se rozhlédl po okolí silnice byl, že bych Gretu poslal uklidit Saharu. Přeberte si to sami.

Hotel samotný je rezort. Je to v podstatě Oáza uprostřed pouště. Konstatujeme, že celý resort je perfektně promyšlený. Jednotlivé hotelové bloky jsou účelně řešeny do pokojů. Bazény na plavání představují celkové odlehčení a provzdušnění. Stavební dozor prý vykonával dokonce sám architekt.

V recepci pak řešíme jednu nabídku. Za příplatek 60 amerických dolarů na osobu a týden dostaneme tzv. VIP status. Po menší poradě se rozhodujeme, že to zkusíme na týden… A již 3 dny poté, to předbíhám, prodlužujeme do konce pobytu o další týden VIP.

A tak dostáváme na ruku exkluzivní červený pásek. Tím pádem smíme do klidného VIP salonku,  máme přístup nejen k místním, ale i k zahraničním lihovinám, máme nárok na župan a pokojové bačkory, v ceně je výlet na 2 hod. do nejbližšího městečka Port Ghali. Zahrnuje to i jízdu na koni 15 min., dvě exluzivní večeře takzvaně ala karte, jídelní servis non stop. K tomu plný minibar – ledničku. Bohužel neprojde vtip, že když jsme 3 osoby, měla by být lednická takto doplněna třikrát. – Osobně mám z toho vtipu a radost ve smyslu, že cítím jak se skutečně začínám uvolňovat mám chuť dělat vtipy. - Jo a také je v ceně… Ehmm… pokoj s výhledem na moře.

Což jak vidíte na následujícím foto je poněkud špatný vtip.

Ale dovolená je dovolená a člověk nesmí být zas takový hnidopich.

Tak kráčíme přes celý rezort, cestou nás předjíždí autokárek s našimi kufry.

No a naše 14 denní dovolená začíná.

Všechna foto: autor (zveřejněno se souhlasem zobrazených osob - přátel)