Egypt - 5 - Je 14 dní dlouho nebo málo?

Odpovím vám rovnou. Oboje. Je to relativně málo na to, aby člověk dokázal sebrat síly a opravdu odpočívat. A příliš dlouho na to, aby si začal všímat, že ani v hotelu není kouře bez ohýnku.

Čím déle se v nějakém místě nacházíte, čím více začínáte pronikat do spodních proudů.

• Najednou si všimáte, že ty denně myté záchodky jsou skvělé a hygiena vynikající, ale kdyby přeci jen někdo pravidelně při každém úklidu přejel čistícím přípravkem i zářivě bílé vchodové dveře na WC, na kterých je vidět každý otisk prstu, bylo by to o fous ještě lepší.
• Začínáte zjišťovat, kdo z hostů si může dovolit víc než je občas společensky únosné. Rozjařené skupiny některých národností odpovídá úrovní jejich chování. Občas některá nová skupina hostů dokonce zaplní celou hotelovou halu svým nezaměnitelným pachem, který je jim vlastní. Přičemž se dozvíte od jejich krajanů, že tohle je parta z jisté části oné nejmenované země a tam zkrátka... Jak jsem koupil, tak prodávám.
• Začnete mít mezi personálem své oblíbence a naopak. A začínáte si všímat a občas prohodíte přátelské slovo, jak personál žije. A jak to třeba dělá, když je "na place" od rána do večer a vy se dozvíte, že spí v průměru 4,5 hodiny. A takto jedou snad měsíční turnus a pak na odpočinek domů.. Občas přihodíte třeba spropitné navíc, abyste se posléze dozvěděli, že dotyčná obsluha personálu z toho nic nemá a vše jde do společné kasy - rozuměj do kapsy hlavně tzv. středním manažerům, neboli denní provozákům.
• Naučíte se rozpoznávat i lidi z vyššího managementu - včetně nenápadného šedovlasého pána v brýlích. Což není nikdo jiný než ředitel. Dokáže být snad na několoika místech najednou. A zkřísnutého jej vidíte jen tehdy, když on sám má "za zadkem" inspekci, na příklad z vládní hygieny.
• Celkově "dostávat kartáč", jak mi prozradil Leoš, patří k denní praxi života hotelového resortu. I tak vás třeba jednoho dne šokuje, že se číšníci ani barmani neusmívají - neb to mají zakázáno shora.

No, zkrátka, začínáte si všímat věcí, které k dovolené jaksi nepatří.

Jednou z takových extra zaznamenaných akcí je "česká vlajka". Češi nejsou patrioti. To je historicky dáno. A tak při příjezdu fotím prostě pohled od výše vyfocených vstupních dveří do resortu. Aniž by vás napadlo, že tak mimochodem pořizujete "svědeckou fotografii" o visící české vlajce.

Protože o pár dní později mne Leoš najednou upozorní:

"Všiml sis, že zmizela česká vlajka?"

Inu, jako každý "nepatriot" jsem si toho nevšiml. Jsa nekuřáík, nemám navíc ani důvod chodit před hotel si zakouřit "na vzduch". Ale skutečně, vlajka není, ani po několika dnech. A tak pořizuji druhé foto.

A jak nás ovlivňují spodní proudy, tak začínáme trochu dostávat na některé věci vztek. Třeba na ten nařízený "poker face" pro personál. Na atmosféře je to okamžitě znát. (Neměl bych to říkat, ale jednoduše řečeno, personální politika v ekonomické společnosti není personalistika, ale přehazování lidských zdrojů vidlemi.) A tak se rozhodneme, že panu řediteli natruc napíšeme dotaz, proč že byla sundána z žerdi právě jen a pouze česká vlajka.

Na recepci je z toho trochu komedie. I tak víme všichni -  tedy včetně recepčního, že jde o formální záležitost. Když se po pár dnech téhož recepčního ptám na výsledek, tak odpoví něco ve smyslu: "Hledá se větší velikost." Oba víme, že to není pravda, ale tento recepční je prostě stoprocentní profesionál.

Vůbec se ukazuje, že dokonale fungující recepce je vstupní branou do hotelu. A tady ta recepce opravdu funguje. I když kvalit výše uvedeného recepčního dosahuje málo který z jeho kolegů. Umí být vstřícný, to když nás konečně napadne si požádat o druhou vstupní kartu od pokoje. A umí být i nekompromisní. To když se, jak jsme byl svědkem, nový host domáhá pro sebe a svoji rodinu lepšího, vícelůžkového, pokoje než si původně objednal. Zdvořile, leč nekompromisně onen recepční hostovi vysvětlí, že ano, lepší pokoj dostat může, dokonce rodinné apartmá, ale v tom případě si musí připlatit určenou částku.

Rodinné apartmá máme my tři. Dva pokoje. Jeden s manželskou postelí (když spíte sami, báječně se tam rozvalíte a vůbec vám výjimečně nechybí ani vaši dva kocouři, kteří by byli schopni i tohle "letiště" si zabrat jen sami pro sebe). V sousedním pokoji jsou dvě jednolůžkové postele.

Jeden ze sympatických detailů a nápadů na pokojích je, že namísto obligátní papírové odboustranné visačky "Nerušit / Ukliďte" tu mají jakýsi sáček s příslušnými nápisy. Leoš oceňuje nápaditost. Ve mně se probouzí praktičnost a navíc konstatuji, že díky vyprání mohou být sáčky stále čisté.

Když nastává druhý týden našeho pobytu, rozbijejí se nám dveře. Přesněji - uvolní se celý rám. Nahoře v rohu dveří se odlomí i kousek betonu a brání zavírání. Celé to nakonec drhne o petlici. Nejprve dva dny bádáme co a jak a protože se to zhoršuje, upozorníme na to našeho pokojského. Do druhého dne je to perfektně opraveno.

A člověk si uvědomuje, že v takovém resortu je pořád co opravovat - a občas si pak všimnete pár chlapíků v pracovních overalech. Mají na nich příslušný nápis a jak jdou, pokud možno co nenápadně, mají brašnu nástrojů přes rameno.

Ani druhý týden pobytu není o zážitky nouze. I když nejlepší je asi odpočívat a nic nedělat.

Kéž by to člověk dodržel!

Ne, to se začne nudit a vymýšlet se jak se zabavit. A tak si "mládež" - tedy Leoš a Andy usmyslí, že budou jezdit na tobogánu. Přesněji řečeno, sjedou tři a ten čtvrtý - s pneumatikami - nejedou jen proto, že je to určeno výhradně dětem, stejně jako pátý, který je stranou - co jen pro prťata.

Leoš si trochu užíval, že mne "honbil" coby kameramana. To co vidíte výše i následně, jsou totiž printscreeny z "home" videa. Za uveřejnění to ale nestojí. Napřed dlouho nic, pak kus těla a mohutný šplouchanec a prskání vody. Hlavně, Leoš musel následně lovit Andyho,aby se po pádu do vody zrientoval  a netopil se.

Ovšem, když už se zdálo, že tobogán bude nuda, podařilo se Leošovi vyrobit akci, která stojí za zaznamenání aspoň slovně. Na jednu atrakci byl puštěn totiž jen Leoš sám. Nedivím se. Netuším, zda tomu říkají buben, centrifuga nebo jak - každopádně je to asi síla se v tom motat.

A Leoš se do toho pustil, protože si to chtěl užít. Užil si to, stejně jako posleze my, i když zcela jiným způsobem.

Vír vody jej "vypláchnul" do bazénu, kde byla hloubka cca půl druhého metru. Já, jak vidíte, jsem to neopomněl zaznamenat na video. Leoš pak doplaval na výstupní schody. Zvedl se otřepal se rozhlédl se a pravil:

"Já jsem tam ztratil prsten!"

A na důkaz mi ukázal ruku, kde původně byl ještě prsten druhý, Byl to prsten vzácný, patřil do dvojice napůl magických prstenů. Bohužel byl takový ten dole otřevřený, aby se dal přizpůsobit na ruku. A teď sklouzl do vody.

Obrátli jsme se na hlídače. Vysokého chlapíka v tmavě červeném pracovním tričku "Safe Life Guard". Nu, slovo dalo slovo. Musíme počkat až bude končit pracovní doba - což byla necelá hodina. Já jsem se klidně nabídl, že počkám - ať se jdou Leoš s Andym usušit a převléci.

Chlapík vyndal podběrák na dlouhé tyči a jak se šmejdit síťkou po dně. Co bych to prodlužovat - po půl hodině to vzdal. To se ale do věci zapojil jiný "sekuriťák". Byl to pro změnu mohutný, svaly a sádlem oplácaný AfroEgypťan (no prostě čenoch a navíc pěknej chlap). Pomáhal Leošovi celou dobu s jízdami Andyho a vůbec měl na starosti lidi na tobogánu. A tenhle svalovec se svlékl do plavek, z kapsy županu vyndal plavecké brýle a ... vrhnul se do nádrže.

Musel jsem jej obdivovat. Plaval dokonale, chvíli mu mi připomínal ladností a účelností pohybů mohutného lachtana. Mohutně se nadechl a ponořil pod vodu jako potapěč bez kyslíkové lahve. Potápění pro něj bylo pochopitelně čím dál těžší. A asi po 15 minutách už jen mohutně oddychoval, když mi přišla od Leoše zpráva na WhatsApp.

Po jejím přečtení by se ve mně krve nedořezal.

Onen obětavý mládenec byl ohromný srandista. To jsme si v komuniakci s ním ověřili několikrát. A tak jsem mu vzkaz bez obav přeložil. Začal se smát a to už do toho přicházel Leoš s omluvou a pochopitelně i drobným bakšišem.

Smáli se nakonec oba a bylo z toho foto na památku. A nebojte se, svolení k uveřejnění mám - protože jsem už dopředu počítal s tím, že vám tuhle historku napíšu.

Všechna foto: autor