I nakupování vás může občas bavit. A dokonce zjistíte, že i to co při dovolenkovém nákupu v Egyptě nebavilo, se s odstupem času může zdát i zábavné. A všechno je to, jako vždy a všude, o lidech.
Jeden z takových okamžiků je, když si v tom stále ještě horkém počasí hodláte dopřát nějaké zvláštní osvěžení. Jak tak ležíte na lehátkách u moře i jinde, občas se mezi vámi proplete chlapík s kovovým košíkem, ve kterém má v držácích plastové "sklenice" s ovocným smoothie. Cena je mezi 4-5 dolary. Tak vám to pochopitelně zachutná, ale hledáte i levnější variantu - až z chlapíka, který si zvýšenou cenou musí vydělat pochopitelně i na sebe, až z něj vydolujete, že u stánku je to o dolar levnější.
No a slovo dá slovo a jednoho dne na ten stánek pochopitelně narazíte a jmete se zkoumat nabídku.
Nakonec vám po přátelsky prohozených slovech ("Odkud jste? - Aha, Čečco.") šéf namíchá svoji specialitu. A vám to pochopitelně chutná.
OVŠEM nemyslete si, že před vámi loupe čerstvé ovoce, krájí se s ním a hází to do mixéru. Tedy to, co máme zažito od děvčat se zdravým ovocem u nás v obchodních centrech. Tady by to jednak asi nestíhal, jednak přivézt ovoce, skladovat je ... pak večer odvézt odpad. Ne, doba pokročila. Ty tři krabice s mangem na pultu na foto jsou jen propagačním "materiálem". A - ať se vám to líbí nebo ne - v lednicích jsou namísto ovoce plastové 5l barely s již hotovým ovocným pyré. Ale nebojte se, chuťově i vzhledově je všechno jak má být.
Jak tak bloumáte plážovým areálem, začínáte objevovat i jiné obchůdky. A jednoho podvečera tak zažijete téměř něco jako dobrodružství... Padnete do spárů prodavače papyrů! Ostatně, už ta večerní atmosféra toho místa je večer tak trochu tajuplně děsivá.
Prodavačem je mohutný chlapík, s protáhlým obličejem a koňskými zuby. A sotva vejdete, dostanete čaj se slovy: "Takový nikde nekoupíte, ten dělám já sám." Asi udělám dobře, že přijdu o trochu později a čaj odmítám. Místnost je plná archů papyrů jak někde v pracovně architekta. Jsou na pověšené zdech, na mohutném stole navrstvené v různých provedeních i velikostech. Andy s Leošem zkoumají jakýsi velký A0 papyrus s natištěným egyptským astrologickým zvěrokruhem... Najednou prodavač dokonce zatáhne záclony a udělá z místnosti něco jako kobku a vy už se začínáte bát, co bude dál. Ale prodavač vás pak začně upozorňovat, že řada papyrů má na sobě dvojí kresbu - že ve tmě září fluorescentním potiskem jiných motivů. Dojem egyptské hrobky to jen umocňuje.
Čím víc nám prodavač své zboží předvádí, tím se mi to líbí míň a míň... jakkoli mi při prvním krátkém setkání věnoval záložku do knihy. Mimochodem technicky špatně natištěnou, s rozjetými barvami v souběhu. Naštěstí je s námi Leoš, který už má z Egypta nejednu zkušenost.
"Tohle nejsou pravé kresby na papyrech," říká mi polohlasem Leoš. "To by dole musel být podpis autora a vzadu státní certifikát. Tohle jsou laciné tištěné kopie."
Má samozřejmě pravdu. U některých kreseb se dokonce barva trochu odprýskává. To jak je nanášena ve vrstvách, aby to dělalo dojem kresby... Rovněž řada motivů je turistického rázu (jako třeba ladně ležící slečna v plavkách) a nemá s Egyptem nic společného.
Co vám budu povídat. Poděkovali jsme se a vypoklonkovali se pryč na denní světlo. Bez nákupu. A samotné prodejně i místu a hlavně prodavači jsme se pak vyhýbali, co to jen šlo. Ani jedno naše sympatie nezískalo.
Pravým opakem byl malý nenápadný bílý napůl omšelý stolek o kus dál. Tady seděl zajímavý chlapík uměleckého ražení a vytvářel - kresby barevným pískem do kovových lahviček. Celké místo je svým způsobem kouzelně prosluněné. Jako by vedle sebe byly noc a den. A tady je tedy ten zářivý den, plný pohody.
U něj jsme nakonec nakoupili jedny z nejvděčnějších suvenýrů pro přátele a známé.
Pochopitelně jsme naráželi na různé prodavače a Leoš se mi svěřill se zážitkem, který prodavačům hotelové Shopping Arcade dobrou reklamu nedělá.
Chtěl totiž koupit svým dvěma vnučkám barevný šátek s potiskem. Ano, přesně takový, jako si zkoušel Andy v minulém bogu. Byl to náš jeden z posledních dnů.
Leoš napřed dlouho vykorespondovával, jaká že by byla nejvhodnější barva pro kterou mladou 8-10l letou dámu... No a pak šel na to. Vybral a dal se s prodavačem do vyjednávání ceny. Prodavač chtěl za oba šátky 50$ - což byla nehorázná cena. Ani kdyby je Leoš měl, tak by mu je nedal. Navíc měl jenom dolarů 36 a ty mu na oba šátky nabídl. Prodavač je Leošovi doslova vytrhnul z ruky a jak se je přepočítávat se slovy: "No, a zbylých 14 dolarů mi přinesete zítra." No, na takovou nehoráznost Leoš zareagoval tak, že pro změnu on vytrhnul svoje peníze prodavači z ruky, otočil se a vykráčel z prodejny ven.
Pochopitelně byl naštvaný a mrzelo ho to. Zpětně vzato, prodavač asi odhadl, že Leoš ty šátky strašně moc chce a cítil příležitost kavku oškubat, jak se říká. Přepočítal se.
Leoš byl rozmrzelý, že vánoční dárek mít pro vnučky nebude a doslova se rozzářil, když jsem mu připomněl, že hned první ten už jim koupil skvělé dárky (co to bylo, si počkejte do vánoc). Což mu pochopitelně spravilo náladu a ta mu vydržela po zbytek dne.
Naše druhá cesta do Port Ghálib - v rámci vybojované VIP dohody - probíhala tentokrát za soumraku a ne až v noci, jako na poprvé. Faktem je, že než jsme urazili oněch 16 kilometrů, tak už stejně byla tma. Ale aspoň jeden romantický obrázek soumraku v poušti se podařilo zachytit z okna našeho minibusu.
Opět jsme absolvovali nezbytnou procházku po přístavu. Ale naším hlavním cílem byl tentokrát obchod s kořením. Bylo v podstatě jedno, jeslti si vybereme ten hned na okraji náměstíčka nebo se ponoříme do nákupních ulic.
A tak jsme zašli hned po příjezdu do nejbližšího speciálního krámku. Andy si zde totiž chtěl koupit nějaká vonná kadidla. Upřímně, mne ten nákup zrovna nebavil. A tak jsem nechal Andyho a Leoše pokoukávat po krámku a rozhlížet se beze mne.
Já sám jsem usedl na malé sedátko uprostřed prodejny a pozoroval cvrkot. Jako bouře sem vtrhly nějaké Rusky s svými drahými polovičkami. Dámy nadšeně vrkaly a cvrkotaly mezi kořením a vonnými oleji... O ten pohled na krámek vás nemohu připravit, jakkoli jsem dotyčné musel kvůli GDPR trochu upravit.
Prodavač se kolem dotyčných točil; takže bylo jasné, že je dobře natáhne na ceně.
Pak začal obchodovat s mými přáteli. Nechali si ukázat to či ono kadidlo, přivoněli... Bylo v tom hodně voňavého zkoumání, kterého jsem se ze zdvořilosti zúčastnil jen jednou a oni se začali bavit o cenách.
Mám opravdu velmi dobré uši a ještě lepší vnímání. Takže jsem sice byl stranou, ale pečlivě jsem naslouchal prodavačovým slovům. Po chvilce jsem i udělal foto. A prodavač asi dobře věděl, proč se schovává.
"Tohle kadidlo je velmi vzácné... 100gr stojí 20 dolarů," ponesl dychtivě a já jsem v duchu omdel nad tou cenou. Nicméně se nelíbila ani mým přátelům a jali se vyptávat, co by kdyby... Prodavač se ale pokusil být nesmlouvavý: "Minimální množství, které mohu prodat je 100 gramů."
To mne pochopitelně nadzvedlo. A jen tak jsem se pootočil na sedátku a zavrčel přes rameno:
"Támhle máte digitální váhu, na které můžete odvážit jakékoli možství."
Trochu v něm hrklo a já abych jej dorazil, jsem už úplně přes rameno dodal:
"A nemyslete si. Já vás bedlivě poslouchám!"
Trochu sklesl a pak se tedy začal bavit o množství. Pokud se pamatuji, byly z toho nakonec tři balíčky s kadidly v celkové váze 402 gr. a prodavač vyhodil cenu: 45 dolarů! (To jsme mezitím pro sebe odmítli koupit datle s ořechy, protože byly na omak přeschlé a tudíž šlo minimáně o předloňskou dodávku.)
Zvedl jsem se, že půjdu zaplatit ke kase a prodavač už se radoval z tučného kšeftu. Marně. Do oka mi padl sedící přítel, opírající se o slepeckou hůl. Dostal jsem "obchodní" nápad a vytasil se s následujícím:
"Podívejte se. Můj kamarád je ploslepý, je to masér, invalida - musí si tvrdě vydělávat peníze rukama. Nedáte mu ještě nějakou slevu?"
Prodavač se nadechl a - hodil ručník do ringu: "Tak si řekněte, kolik za to chcete dát! Prostě si jen řekněte."
V hlavě mi zašrotovalo a hledal jsem kompromis pro obě strany: "35$."
"Ok," souhlasil prodavač a odebral se k dalším právě přišedším zákazníkům, zatímco jeho kolegovi "u kasy" jsem zaplatil.
Nemám pocit, že bych jej okradl. A on určitě ani tak neprodělal.
O tom mne utvrdil jiný zážitek. Synovec má v listopadu narozeniny a protože je kuřák, stejně jako moji přátelé, tak jsme se rozhodli zakoupit cigarety a suvenýrový zapalovač. Tentokrát pro změnu v hotelu u našich známých, kde jsme nakupovali prvně. Leoš se nějak dohodl na kartonu cigaret, ale dostali jsme jej v krabičkách. Karton tu mají po 10 ks. Leoš byl s Andym buhví kde, v obchodě jsem byl jen já a oba dva prodavači - egyptský Honza a Bolo. Bolo mi za gcigarety řekl cenu, o které Leoš nemluvil. Začal jsem trochu protestovat... nějak to skřípalo, Bolo trval na poměrně vysoké ceně. Já na to, že by ale mohl něco přidat navíc. A tak najednou Bolo pronesl směrem k egyptskému Honzovi: "Dej mu co chce," a nepozřetelně dodal: "Už zaplatili i tak víc než dost." Byl jsem laciný, vymeldoval jsem jen dvě krabičky cigaret navíc. Takže cenu ze 160Kč za krabičku jsem srazil na 140Kč.
Nicméně, Bolova slova jsem měl na paměti u našeho posledního nákupu. Množství zakoupených ručníků, koberců triček i suvenýrů se rozrostlo natolik, že před námi vyvstala nutnost zakoupit kufr. (Něco podobného se nám stalo i při cestě do Tokia.) A tak jsme vyrazili k egyptskému Honzovi, pod jehož gesci kufr spadal.
Napřed jsme ještě přikoupili pár drobností - tak jak si člověk vzpomene, že by mohl ještě někomu něco dát. Já jsem na příklad kupoval datle v čokoládě. No a pak jsme se jali kupovat kufr. Ten žlutý - největší. Byla kolem toho smlouvací tentokrát už komedie. Honza vyhodil cenu 4,500Kč - což za čínský kufr byla hrozná pálka (to už jsme měli bezpečně prokounutý původ jeho zboží). Tak jsme hledali na internetu... mezitím nám Honza předváděl bytelnost kufru a sedl si na něj... No, nakonec jsme srazili cenu tak, že jsme zaplatili zhruba něco přes polovinu požadované - a to už také egyptský Honza hodil ručník do ringu slovy: "Tak si řekněte, kolik za něj dáte."
Věřte mi, že i když to byl ten největší kufr v nabídce, i tak jsme měli co dělat, aby se do něj vše vešlo.
Možná si řeknete: nákupy, nákupy, to jste tam nedělali nic jiného? Ale samozřejmě, že máme i jiné zážitky! Ale, jednak nemusíte vědět o všem - nepíši cestovatelský deník - jednak nepřijde hned na všechno řeč. A musím si také nechat něco na příště, ne?
Foto: autor, nebo kde uvedeno: Leoš Borský.
