Drobty od stolu

(aneb o politice ani slovo!) -  „Dojídat, nemáme psa!“ hlásala nekompromisně naše babička, když jsem se já, nebo někdo z mých sestřenic či bratranců hnal předčasně od stolu. Ze zbytků pak připravovala báječná jídla.

Josef Capek

Mezi mé spousty oblíbených drobností patří fantazií dohromady spojené spojitelné. A nejlépe to člověk pozná na jídle. 

Nemám teď na mysli všechny ty významné kuchařky – knížky, Rettigovou a Santnerkou počínaje, přes Brabce a Fialovou a já nevím kým – třeba všemi kuchařskými herci Bohdalovou a Troškou, a konečně a speciálně Jamie Olivierem konče.  

Rafinovanost ingrediencí v těchto kuchařkách je dána jednak tím, co kde vyrostlo na dvoře, na tržnici apod., jednak smyslnou představivostí kuchařského jazyka (nechme teď stranou marketing). Kuchař prostě zapojí svoji představivost a vymýšlí, kombinuje, experimentuje – má na to čas, chuť i zkušenosti. Výsledkem je něco ef ef a v mé mysli teď vytanula vzpomínka na nejúžasnější kuchařku, kterou jsem kdysi listoval coby student: „Gala jídla Salvadora Daliho“. Klikněte si na ten odkaz: avokádový toast s jehněčím mozečkem na tequile je recept, který mluví za všechny ostatní. Prostě, mistrovská kombinace kuchařského umění, rafinovanost sama.

Jídla, která já mám ovšem na mysli, neutvářely promyšlené a promýšlené kombinace, ale svým způsobem „z nouze ctnost“.
Takže nikdy nezapomenu na babiččino „vepřo, knedlo, zelo“ – ovšem už zbytkové. Zpravidla zbylo trochu víc knedlíků než všeho ostatního. Babička to vše umně nakrájela na malé kousky, přidala lžíci sádla a hezky ty zbytky ohřála a mírně připekla dohromady. Neuvěřitelná bašta! Lepší než ta klasika, ladně servírovaná na talíři. 

Toto ovšem bylo zbytkové jídlo jednodruhové. Nejiným způsobem vznikají jídla z více – vesměs neočekávaných zbytků:prostě proto, že už se to musí sníst a tak se to spojí dohromady. Jednou jsem takto vyvedl tábornickou polévku, v autokempu, kam jsme si vyjeli se synovcem za mlada za holkama. (Mezi mnou s jím je menší věkový rozdíl než mezi mnou a mým bratrem.) Už jsme se měli balit domů a tak jsem začal spotřebovávat jídlo hlava ne hlava... 

Snad nejmistrnější a nejznámější je v tomto směru epizoda z literárního dílka Jerome Klapky Jerome „Tři muži ve člunu, o psu nemluvě“. V kapitole XIV celá parta včetně psa vaří irský guláš:

»A tak řekl George, že když na to máme čas, měli bychom té skvělé příležitosti využít a udělat si nějakou prvotřídní bohatýrskou večeři. Prý nám předvede, že i na řece se v oboru kuchaření dají dělat divy, a že nám z té zeleniny a zbytku studeného hovězího a ze všeho toho dalšího, co ještě máme, připraví „irský guláš“.«
...
»Říkal, to že je ta výhoda u irského guláše: že se totiž tolika věcí zbavíte. Já jsem vyškrábal z koše dvě vajíčka, která se rozmačkala, a ta jsme do toho přidali taky. George řekl, že pěkně zahustí šťávu.»    
Ty další ingredience si už ani nepamatuji, vím jenom, že vůbec nic nepřišlo nazmar; a vzpomínám si, že Montmorency, který o celou tu proceduru projevoval ohromný zájem, ke konci s vážným a zamyšleným výrazem poodběhl a za několik minut se vrátil a držel v tlamě zakousnutou vodní myš, kterou nám zjevně předkládal jako svůj příspěvek k večeři; jestli to myslel sarkasticky nebo jako ochotu posloužit, to říci nemohu.« 

U nás od raného dětství nejznámější míchaninou je jak "„Jak si pejsek s kočičkou dělali dort.“  

Ale ten dort, to nebylo jaksi ono. Tady to bylo totiž promyšlené míchání, ovšem sebestředně egoického typu, podle hesla „Co má každý nejraději“. Když se nad tím zamyslíte, je vám jasné, že tohle nemohlo dobře dopadnout. 

Pravé jídlo ze zbytků, musí být promyšleně nepromyšlené... A ze zbytků již uvařených jídel! Tím je předem vyloučeno, že do výsledného „irského guláše“ přijdou chuťově nevhodné ingeredience: 

»Diskutovali jseme, má-li se tam ta myš přidat nebo ne. Harris byl toho názoru, že jako přísada ke všemu tomu ostatnímu by se znamenitě hodila a že každá troška je dobrá; avšak George hájil klasický předpis. To prý nikdy neslyšel, že by se do irského guláše měla dávat vodní myš, a tak se prý radši přidrží toho, co je vyzkoušeno, a nebude provozovat žádné experimenty.« 

Poučme se tedy z klasiky a psa Montgomeryho ironickou myš z toho vynechejme. Na druhou stranu, když se takový rozumem řízený „irský guláš“ povede, opravdu není nad něj a doporučuji někdy vyzkoušet.

Takže bych to babiččino úsloví „Dojídat, nemáme psa!“ raději změnil na: 

Nedojídat, bude irský guláš!