Dobrodružství kriminalistiky jako dobrodružství

Neběží na obrazovkách ČT prvně. Ale zaujal mezi detektivními seriály své neochvějné místo. Pokud jste jej náhodou ještě neviděli, stojí za to. A mám na něj i své osobní vzpomínky z natáčení.

Antonín Moskalyk

Psal se rok 1992. Tehdy jsem vědomě uzavíral své "mimoprofesní" působení ve světě filmu a odmítal jsem nabídky dále působit ve funkci pomocného režiséra. Nebylo to mým životním cílem. Tak jak postupovala privatizace filmu, stávala se z něho totiž tzv. finální, samostatná specializovaná profese. A přestal fungoval kariérní žebříček Státního filmu:

• asistent režie ->
• pomocný režisér ->
• režisér

No a dál už následoval jen zasloužilý a národní umělec a státní pohřeb - tady aspoň vidíte, o co vše jsem přišel :).

Přesto jsem dostal ještě jednu nabídku na práci pomocného režiséra, kterou jsem neodmítl - dělat na třetí řadě seriálu Antonína Moskalyka "Dobrodružství kriminalistiky".

Anotnín Moskalyk byl v mých očích tvůrce, od kterého jsem se mohl ještě leccos notně přiučit. Byl to naprostý profesionál, bezesporu talent, a měl obrovské řemeslné zkušenosti. Víte, nikdy není na škodu podívat se trochu do kuchyně opravdovým mistrům a to Moskalyk jako režisér bezesporu byl.

V rámci spolupráce s ním jsem dokázal ocenit i jeho individuální, nepřenosné kvality. Jsou totiž věci, na které buď máte nebo nemáte dar, zkrátka se naučit nedají. Antonín Moskalyk měl bezesporu čuch na lidi a na herce. Byl si vědom, že film pro diváka dělají herci. A věděl, že musí mít v ruce perfektní scénář, k tomu perfektně fungující štáb... i to bylo pro mne svým způsobem vyznamenání, že mne do svého štábu vzal.

Dobroduržství kriminalistiky se natáčelo v neuvěřitelném tempu. Naše dobrodružství už začínalo vlastně  natáčením seriálu. Pět povídek o celkové délce více jak tří celovečerních hraných filmů se muselo stihnout za dobu dvou.  Bylo to buď a nebo. Ani času ani peněz, nehledě na německou koprodukci, nebylo nazbyt. Režisér Moskalyk si ale věřil a snažil si vytvořit optimální podmínky. Mimo jiné tím, že se některé profese tzv. filmového štábu rozšířily a nebo dokonce zdvojily. Tak jsme také byli dva pomocí režiséři. Já a Kryštof Hanzlík. Rozdělili jsme si práci stylem, že já jsem připravoval kompletně zázemí a Kryštof, dnes již rovněž režisér, měl na starosti samotné natáčení, tzv. "na place". Čili, cokoli bylo potřeba na natáčení, jsem zajistil a Kryštof to pak na natáčení zorganizoval podle představ režiséra Moskalyka. Oboje byla důležitá práce a jeden bez druhého bychom se byli těžko obešli. Moje práce byla jednoduší v tom směru, že jsem nebyl vystaven rozmarům počasí při natáčení, organizování davů komparsistů... Ovšem, jelikož jsem měl na starosti přípravu, začínal jsem mnohem dřív a a končil později; když náhodou něco nebo někdo vypadl, musel jsem "zabrat" a sehnat "nemožné do tří dnů a zázraky ihned", jak znělo tehdy oblíbené filmařské úsloví.

Prozradím vám, že jsem se v duchu zařekl, že pracovně nebudu jediný den na place, že budu dělat pouze ono zázemí a pokud se pamatuji,  taky jsem to splnil. Kryštof byl jako placák-pomocňák vždy naprosto perfektní a jak říkám, já už jsem se z tohoto druhu práce u filmu záměrně vymaňoval.

Zázemí pro natáčení jsme už tehdy neměli na Barrandově. Filmové ateliéry v té době procházely specifickými změnami a tak nebylo zrovna nejlepší mít zázemí tam. Usídlili jsme se v prostorách tehdy zrušeného kina Tatra, nedaleko Náměstí bratří Synků. Architekti dokázali ve foyeru "vykouzlit" prostory pro kostýmy a maskérny... tady jsme se každý den scházeli: na 30 lidí štábu a průměrně kolem 50-100 komparsistů. Nejdavovější, pokud se pamatuji, byla z naší série povídka Pinkertonova detektivní agentura, kde se natáčely dostihy v Chuchli.

Celá příprava byla o to těžší, že výrazné typy komparsistů se nesměly opakovat, muselo se velmi pečlivě hlídat jaký díl se zrovna natáčí - protože po každé to byla trochu jiná doba a jiná země.

Seriál Dobrodružství kriminalistiky měl svým celkovým rozsahem 26 dílů, pochopitelně, velkou "spotřebu" herců. Ty si vybíral v prvé řadě režisér, my s Kryštofem jsme se podle času a znalostí "dělili" o obsazování malých rolí (tedy pro oněch 5 dílů, na kterých jsme pracovali, ale obsazování malých rolí byla většinou práce pomocného režiséra všeobecně). Na druhé straně, tolik herců u nás zase nebylo, takže se opakovali z různých dílů stejní herci, pochopitelně v jiných rolích. Režisér Moskalyk to bral jako tvůrčí licenci a přistupoval k povídkám jako k samostatným hraným filmům. Nebál se ale obsadit i neznámé a začínající herce. Takže třeba povídce o Pinkertonovi tehdy debutoval herec Matěj Hádek, tehdy ještě student konzervatoře. Pár let jsme pak spolu kamarádili a já jsem s ním tehdy počítal na hlavní roli historického filmu, který jsem měl v přípravách. Bohužel na ten film nikdy nedošlo, ale Matěj Hádek si zahrál jinde a dodnes hraje řadu skvělých větších i menších rolí. U režiséra Moskalyka to ale byla jeho první a poslední role - o typy mladých herců nebyla taková nouze jako o zkušené herecké mistry. Na řadu rolí nám "vypomáhali" němečtí herci, protože to byla pochopitelně podmínka koprodukční smlouvy. Pokud se pamatuji, tak zrovna na Pinkertona se představitel herecky příliš nevyvedl, ale milosrdný dabing do češtiny "zakryl" to nejhorší. Jako to bylo s německými verzemi seriálu, nemám povědomí.

Filmování, to nejsou ale jen veselé historky z natáčení, někdy dochází i k tragédiím. Také tady nás málem tragédie postihla.

Skončil jeden natáčecí den a Kryštof se vracel bledý v obličeji.

"Co se děje?"

"Moskalyk," hlesl jenom. "Málem byl mrtvej."

V tu chvíli by se ani ve mně krve nedořezal.

"Jak to, co se stalo?"

 "Obědval a jak pospíchal, aby se najedl, zaskočil mu kus párku. Málem se udusil a všechno zvrátil..."

Dál to rozepisovat nebudu. Ale vězte, že filmování je prostě věc náročná a Moskalyk za ně málem položil život, jak se říká. Stal se málem obětí tehdejší "běžné praxe". V chvatu, aby se co nejrychleji mohlo točit, se nedělala pauza na oběd a lidi se prostě tzv. vystřídali během filmování. A kdo nemohl, tak prostě do sebe nasoukal něco při práci. Tohle se občas dělávalo, byl to dokonalý základ pro žaludeční vředy, neurózy, mne osobně to postihlo poruchou metabolismu tuků, jiné zas jinými chorobami jako žlučník, slinivka, atd atd. I takhle vypadá někdy natáčení. (Dnes už se tomuto stylu "práce" snaží všichni vyhýbat. Filmy mají své jídelní cateringy, řádně se vyhlašují pauzy... a hlavně: dbá se na to, aby film měl zajištěno tolik peněz, aby si tento normální a lidský způsob filmování, byť o něco dražší, produkce mohly dovolit.)

Na Dobrodružství kriminalistiky se mi stal také třetí malér, co se mi kdy stal (byť úspěšně vyřešil) za oněch prakticky 12 let u filmu.

Když natáčení skončilo musely se udělat dokončovací práce. Mimo jiné tedy přemluvit německé herce do češtiny a pak také namluvit pár malých epizodek. Obstarávání těchto herců byla moje záležitost, Kryštof v té době už dávno pracoval na jiném filmu. Na jednu z malých rolí jsem pozval herce Jana Cmírala. Znal jsem jej z předchozích filmů a tak jsem věděl, že malé role neodmítne, tím spíš, že jsem s ním počítal, že nadabuje čtyři. Bohužel jsem zapomněl, že roky si vyžádaly své... a na dabing se dostavil nemohoucí starý pán. Vysoukal ze sebe pár těžkopádných vět... co vám budu povídat, bylo to k nepoužití.

Nějak jsme jej vypoklonkovali a já se jal věci zachraňovat. V prvé řadě jsem se omluvil Moskalykovi, ale chápal jsem jeho rozladěnou reakci:

"Na mých projektech nemají takoví lidé co dělat!"

Nekomentoval jsem to. Sám jsem pak namluvil tuším dvě malé role, další dvě už nadaboval nevím kdo, situace se zkrátka nějak zachránila a měl jsem to u Moskalyka zase dobré. Dokonce mne pak jednou pozval do jeho vily, což bylo svým způsobem z jeho strany vyznamenání.

(Kde by mne kdy napadlo, že si posléze krátce před jeho smrtí zahraji malou roli v jeho Četnických humoreskách. To už jsme se ale nesetkali. Minuli jsme se na natáčení těsně, při oslavách jeho pětasedmdesátin - on odjel a já pár minut na to přijel; a režírovala to za něj jeho dcera Pavlína.)

DNES VEČER tedy začíná první částí opakování šestadvaceti dílného seriálu DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY a já věřím, že vás nezklame.

Já sám zasednu k televzní obrazovce rád. Tím spíš, že jsem dosud nikdy neměl čas se na celý seriál podívat pravidelně. Pokusím se o to tentokrát. A nakolik mám o seriálu povědomí a nakolik jsem znal Antonína Moskalyka, že vím, že to bude stát za to!

FOTO A. Moskalyka - Česká televize.