Brýle má moje generace spojeny s pořadem Bakaláři. Brýle hrály tedy význačnou roli i v "uměleckém" ztvárnění života. Největší roli však hrají... no však ty historky známe všichni!
Bakalářské brýle, jak praví dostupné články, patřily původně uvádějícímu Miroslavu Horníčkovi. Toho vystřídal "lidovější" Vladimír Menšík, ale brýle na úvod zůstaly. Sám Horníček jimi zřejmě odkazoval na tehdy již zrušené Hovory H... a Hovory H po dvaceti letech jimi opět otevíral.
Dále neznám známější české brýle než ty od zpěvačky Nadi Urbánkové. Na Wikipedii si ji můžete připomenout a pochopitelně i ve vyhledávačích.
Také já jsem se poměrně mladý zařadil mezi "brejlovce" - s nástupem puberty.
Nebyl v tom žádný zázrak, prostě jsem najednou přestal vidět z lavice na tabuli. No z tehdejších 2,0 dioptrií mám skoro 5. Na dálku. A brýle se staly součástí mé osobnosti.
A jakkoli bez brýlí vidím, přeci jen bez brýlí nevidím.
To jsem si ověřil před pár dny.
Potřeboval jsem si vyndat ze skříně s nářadím oboustrannou lepicí pásku. Díky mé relativní systematičnosti jsem před časem zavedl ve skříni poměrně přísný pořádek, protože mne nebavilo pořád neustále všechno přehrabávat. Takže na příklad, v šuplíku vysloveně s nářadím jsou řezací nože a kleště-sikovky vlevo a šroubováky a kladiva vpravo. Běda, když mi to někdo přehodí.
Stejně tak jsem tedy z horní poličky sundal zde lokalizovanou krabici s lepícími páskami. Mám jich tam celou řadu - průsvitnou i hnědou, papírovou k malování na zeď, izolační na elektriku, stříbrnou textilní na náročnější spojování. A také oboustrannou. Potřeboval jsem z ní ovšem jen malý kousek - na přilepení rohů nástěnné dekorace (něco jako textilní plakát, s motivy Singapuru) na novém místě. A sice hned u dveří, takže kdokoli do ložnice vešel, dekorace se klimbala a rušivě bimbala.
V okamžiku vyndání pásky z krabice jsem si uvědomil, že nemám nůžky. I odskočil jsem si pro nůžky do kuchyně a zahájil střižnou operaci. V tu chvíli jsem udělal něco, co mělo dalekosáhlé následky. Abych lépe na střihání viděl na blízko, brýle jsem sundal. Kousíčky ustřihl, nalepil je. Uklidil jsem oboustrannou pásku do krabice i samotnou krabici. Zavřel jsem skříň a šel uklidit nůžky.
V tu chvíli jsem zjistil, že mi chybějí - brýle.
Váš postřeh je jistě bystřejší než moje skleróza. Já jsem díky ní zašel na WC, kde si občas brýle odkládám na role papíru, protože PŘI TOM musím občas čumět do mobilu... pak do koupelny... přesunul jsem se s hledáním pod televizi do ložnice... ke stolu s PC monitorem ve stejné místnosti. Pak jsem se vrátil do kuchyně, přes obývák... kde jsem rovněž hledal.
Měl jsem zkrátka totální "okno"!
Cestou jsem si aspoň nasadil náhradní brýle, zakoupené naštěstí před pár týdny v Indii. Protože brýle se bez brýlí těžko hledají, pamatoval jsem si životní zásadu.
Díky tomu "nasazení" jsem se od kuchyně zahleděl do chodby směrem ke skříni s nářadím a hlavou mi blesklo: nebudou nakonec brýle ve skříni s nářadím?
Samozřejmě!
Vykládal jsem dnes tuto historku kamarádovi a on mi posloužil jinou rodinnou historkou, rovněž pěknou a mám jeho svolení se o ni zde s vámi podělit.
Také zde to začalo slovy: "Kde mám brýle?"
A pronesla je babička, která právě vařila oběd a brýle tím pádem nutně potřebovala! Inu, obešla kde co a nenašla je. Povolala tedy manžela (dědu) a dceru. Hledání pokračovalo. Marně.
Protože vařit babička musela, povolala tedy další část rodiny, pak i vnoučata... takto zapojila do hledání celkem až 11 lidí!
I hledalo se po celém domě. Hledalo se, až jednu vnučku napadlo se podívat na babičku: "Babi, vždyť je máš celou dobu na nose!"
Babička zareagovala roztomile: "A já si celou dobu říkala, jak na to hledání krásně vidím!"
Inu, není nad rodinné historie a tohle tedy bylo pravděpodobně jedno z mála hledání, kdy se narušilo hledací pravidlo a hledaly se brýle s těmito nasazenými na nose!
