Na rovinu: léta už nepeču. Mé úspěšné i neúspěšné pokusy již odvál čas a z mnoha důvodů se spolehám na ty, co cukroví umějí upéci. Myslím, to domácí - nikoli průmyslové. Ale letos fakt snad nic není normální.
Začnu rovnou tím, že normální není ani to cukroví, co jsme si koupili u paní Lenky. To cukroví je prostě skvělé. Chutné a lahodné. Rozplývá se na jazyku a naplňuje blahem chuťové pohárky.
Ostatně, i podle vzhledu můžete posoudit sami.
Ne, nedivte se prosím, že je ve dvou krabicích a že je ho tak málo.
Nesnědli jsme je, ani se nikde neztratilo... jen se to celé zamotalo.
Cukroví paní Lenky jsme vyzkoušeli už vloni, takže naše volba byla víc než jasná. Podělili jsme se se známou, aby to bylo najednou a objednali jsme každý 4kg, tedy celkem 8 kilo vánočního cukroví. Protože jsou vánoční svátky a netřeba lidem přidělávat starosti, dohodli jsme se, že nebudeme paní Lence komplikovat situaci: cukroví dám dodá až zkraje tohoto týdne. Přišlo to na dnešek.
Cukroví bylo zabaleno do krabic a předáno dvěma mládencům, aby nám je dovezli.
Dostali samozřejmě adresu, aby si to zadali do navigace - včetně čísla domu. Adresu ovšem zadávám jinou než je dům, ve kterém bydlím. Důvod je jediný. Na pravou adresu vás navigace zavede na hlavní třídu, do plného provozu, kde se nedá zastavit. Druhá adresa vás uvede do poklidného místa. Musíte ovšem dodržet i číslo domu.
Přesně toto mládenci neudělali. Trochu si zafrajeřili, zadali jen název a vyjeli na opačném konci ulice, než měli. Nu, v době mobilů není problém se zkontaktovat. Na běžném "ztracení se" už dnes autoři scénářů a dramaturgové žádnou zápletku nepostaví. A tak jsme si vysvětlili, kde mládenci jsou a abych je nehonil dvakrát kolem dokola, nechal jsem je část ulice z křižovatky bezpečně odcouvat. Ostatně, v osm večer v těchto místech už nic nejede - jenom to trochu komplikoval jakýsi malý prcek na koloběžce. Trochu jsem se bál, aby ho nezajeli. Ale pádil před nimi statečně, rovněž v protisměru jako oni a zmizel na chodník, jakmile to šlo.
Mládenci přijeli, zajeli až k domu - mně se podařilo zkontaktovat spolubydlícího, aby dovezl vozík na krabice... a tak jsme přebrali tři krabice s mým jménem. A protože mládenci měli předat ještě další cukroví, se zbylými třemi bezejmennými krabicemi vyrazili dál.
No a my jsme v bytě začali dělit cukroví na půl. Mezitím jsem také zavolal známé, ať si sjede k nám pro svá 4 kg.
Jenže nám to nějak nevycházelo.
S kamarádem jsme vážili a vážili... ještě ke všemu na jeho osobní váze. Klasická elektronická kuchyňská váha se nedala použít, protože displej zastiňovaly krabice.
Až dodatečně jsem si, blbec, uvědomil, že ona kuchyňská váha je opravdu elektronická a že mám v mobilu aplikaci, která mi to v něm umí ukázat! - Dokonalý příklad toho, jak člověk může ztratit hlavu.
A tak jsme vážili na osobní váze... Patlali jsme to všelijak. Hlavně rukama, z krabice na talíře a pak jsme se snažili jednu krabici doplnit na 4kg. Cvokárna neskutečná. Váhu očas to bylo nutno sešlápnout nohama na zemi (v ponožkách), abychom ji přivedli k rozumu. Sčítali jsme váhu jednotlivých krabic - nemohli jsme se součty dopočítat; zase v tom zmatku nám trvalo, než kamaráda napadlo naskládat všechny tři krabice na sebe a váha ukázala 7kg. Bruto.
Zavolal jsem mládence. Zda nám vše předali jak měli. Dušovali se, že ano. Řekl jsem jim o chybějící váze a oni volali paní Lenku.
Asi za 10 minut nás volala sama:
"Moc se omluvám, oni to popletli. Dali vám o jednu krabici méně. Co teď?"
To už u nás byla i ona známá pro své objednané cukroví. Mobil jsem měl na hlasito.
"A oni by mohli ještě teď tu krabici dovézt?" ptal jsme se.
"No, bohužel..."
Trochu mne to nadzdivhlo, ale sebral jsem trpělivost a paní Lenka pokračovala:
"Víte, oni měli dodat curkoví ještě jinému pánovi. A oni mu dali i to vaše. A ten pán už je na cestě mimo Prahu a nezvedá jim telefon. Snad jim to cukroví aspoň nezapomněl zaplatit," povzdechla si nad těmi poplety. Ano, jedna bezejmenná krabice měla být ještě naše!
Pronesl jsem něco uklidňujícího a snad i vtipného, což paní Lenka ocenila:
"S vámi je vždycky taková legrace."
Trochu mi šrotovalo v hlavě, co dál. S pohledem upřeným na známou, která se v tu chvíli už loučila 0,5kg cukroví... které dostane později... tak mne napadlo nejlepší řešení:
"Víte co, my to uděláme takto. Já dám tady kolegyni celá 4 kila (zřetelně se jí ulevilo a posléze spokojená odešla), vy mi pošlete to chybějící kilo."
"A kdy?" děsila se paní Lenka s vidinou dalšího pečení ještě před vánoci.
"Je to jednoduché. To kilo jsem slíbil poslat známé do Ameriky. Takže mi to stačí, když mi to dodáte před Novým rokem. Dřív se to stejně odeslat nedá. Vy budete mít klid, já rovnou vhodnou váhu cukrové pro zásilku a vše bude v pohodě."
I tady můj kamarád, poskytovatel váhy, to odkývnul... za odměnu pak směl jako první ochutnat z krabice cukroví. A že bylo skvělé, mi potvrdil jeho mlsný jazýček, protože neodolal a dal si hned dva kousky. Ochutnal jsem taky jeden a v duchu mu to schválil.
Známé do Ameriky navíc k cukroví - i když bych to neměl psát, protože ona mé blogy čte, takže to nebude už překvapení - přidám vánoční hvězdu. Ano tu, jejíž řemeslná tradice a výroba byla zapsána do seznamu UNESCO. Což dlužím jako dodatek k minulému blogu. Tím je to vyřešeno.
A jak čte kouzelně Jan Werich v náhrávce z knihy o Panu Tau:
"...a všechno dobře dopadlo. ...Veselé vánoce."
