Ať to udělá ten druhý

Kdo? Jak? Proč? Jaký druhý... Tuhle otázku si občas kladu když... rozmlouvám sám se sebou. Ne, naštěstí (pro některé naopak, že?) netrpím ani schizofrenií ani samomluvou. Takže proč ten druhý?

Sami znáte dobře to přísloví:

Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.

Postupem času jsem při různých příležitosatech začal slýchat ale jiné přísloví.

Co nemusíš udělat dnes, nech na zítra.

Netvrdím, že by to druhé bylo mým oblíbeným. Postupem času mne život naučil, že to co udělat musím já, stejně nikdo jiný za mne neudělá. Začalo to třeba už domácími úkoly na škole. Občasným odložením a necháním a poslední chvíli se sice člověk (mozek) vybičoval k potřebným úkonům a někdy i dokonce mimořádným úkonům... ale po celou tu dobu byl někde zasutý strašák, že to stejně musím udělat.

Pubertu jsem navíc prožíval v horách... kde jsem byl se zábavou odkázaný sám na sebe (nejbližší kamarád byl v sousední rekreační chatě, "prcek" o tři roky mladší; další až o 2 km dál, věčně uvázaní otcem k práci v hospodářství). Takže domácí zábavu jsem brzy vyčerpal. A jiné úniky nebyly. I nezbylo mi než zasednout ke školním povinnostem...

Což mne svým způsobem zachránilo od flinkání se, naučení se úniku od poviností... a řeknu vám, že se mi to za celý můj život náramně hodilo.

Během mého desetiletého působerní u filmu na Barrandově (od asistenta režie až po samostatný režijní debut) jsem pracoval na deseti celovečerních hraných filmech a dalších minimálně deseti filmových krátkodobějších projektech. A u filmu to nebyla flákárna, ale tvrdá práce. Film se prostě natočit musel. A vy jste měli přesně stanovené povinnosti i pravomoci a v rámci toho jste museli 100% fungovat. Jinak se natáčet nedalo.

Po dobu mé barrandovské praxe me tedy provázela dvě úsloví:

Neříkej mi, JAK jsi to zařídil, ale ŽE jsi to zařídil.

Nemožné do tří dnů, zázraky ihned.

Z toho si jistě hravě odvodíte, že nezařídit se nedalo. Když jste nezařídili, netočilo se.

Mezi mé povinnosti asistenta režie patřilo zpočátku třeba zajistit dostatečný počet komparsistů na natáčení. A i to mělo svá pravidla. Komparsisté se nesměli opakovat a nebo naopak museli. A museli navazovat i oblečení, pokiud se třeba scéna v hospodě protáhla na dva tři dny. - V prvém případě jste museli určité typy komparsistů odmítat. Vybíralo či objednávalo se v Komparsním rejstříku v Myslíkové ulici v Praze. A když vám je přeci jen do sestavy někoho propašovali, museli jste tyto profláklé typy umět vyeliminovat mimo záběr, do pozadí apod. a hlídat, aby se náhle neobjevili v popředí... prostě si sami přesedli. - V druhém případě jste si museli umět pojistit, aby dotyční přišli další den a ve stejném oblečení... (pokud neměli zapůjčený kostým od filmových kostymérek). Tady se to řešilo poměrně jednoduše: výplata celého komparsného se konala až poslední natáčecí den. A to tehdy nebyly malé peníze (minimálně 100Kč za den - dnes by to odpovídalo asi tisícikoruně).

Takže, žádné flákání, prostě pečlivá a přesná práce. Nic se nedalo odložit. Naopak, s každým novým natáčením dnem se objevovaly nové povinnosti a běda, když jste něco zanedbali nebo, nedej Bože, na něco zapomněli!

Ani při pozdějších pracovních aktivitách po Sametové revoluci mne život v tomto směru nešetřil. Vědomě jsem sice začal vyznávat pravidlo: "Konec starých časů, od nynejška to beru jak to přijde, včetně režírování", ale vždy jsem měl práci náročnou na úkoly a na přesnost.

Ať už to byl produkční ředitel dvou velkých reklamních společností, nebo režisér a šéfrežisér pražského televizního zpravodajství pro kabelovou televizi... stejně tak je tomu i již 17 let v mém nynějším mediálně-technickém působení v jedné společnosti.

Vydržte to ale celý život!

Pracovně jsem se tedy flákat dost dobře nikdy nemohl. A věřte, že to dodnes řadě lidí i profesí upřímně a zcela nepokrytě závidím. Jako že je jedno, kdy začnu psát článek, péct "kaiserky" nebo házet maltou - když padne termín, no tak "oni si nějak poradí", při nejhorším to nebude. Žádný spěch, stres a kvalt. V mých pracovních povinnostech to vždy muselo být přesně, na čas a na vteřiny.

Ale v soukromí jsem se naučil tak trochu poflakovat... a hlavně, jsem si začal říkat. Proč se s tím má dneska dělat já. Ať to udělá ten druhý...

Který druhý?

Ten "filozofující nápad" mi podvědomě možná vnukla komedie Zítra vstanu a opařím se čajem - o bláznivém cestování v čase a potkávání sama sebe.

Jde o to, že dnes je dnes. A zítra je zítra. Když to neudělám dnes, tak to neudělám JÁ-DNES. Ale budu to muset udělat až JÁ-ZÍTRA až se z něj stane "Já-Dnes". Ale protože je teprve dnes a ne zítra, tak to dneska dělat nebudu a nechám to na toho "Já-Zítra" až se stane "Já-Dnesem".

Předpokládám, že to není nic složitého k pochopení.

A čeho se to týká? Třeba... zašití ponožek, ehm - umytí nádobí, vynesení tříděného odpadu, koupit konečně ty hmoždinky a pověsit obrázek...  Určitě si "vymyslíte" sami spoustu takových povinností, které směle můžete odložit... ať je udělá "ten druhý". Aneb, jak se taky říká:

U kolegy!

No, vidíte... aspoň jsem se v rámci tohoto blogu přinutil k jedné odkládané povinnosti. Dneska jsem "Já-Zítra"neboli "ten druhý", já.