Alias

aneb Jak vám kdy kde říkali?

...nekde na inernetu...

Tohle téma mne napadlo, když jsem se probíral fotografiemi a objevil jsem fotografii postavičky u nás prakticky neznámého seriálového hrdiny Doraemon... ale po pořádku.

Jmenuji se Martin. Takže pominu-li klasické zdrobněliny, které se u nás v rodině nikdy moc nepěstovaly, přezdívkami mne častovali zejména kamarádi.

Asi první, kterou si pamatuji, byl "Mates". Nikoli ovšem podle oblíbeného pohádkového čerta Trepifajksla od Jana Drdy, ale podle neméně populárního televizního losování: MAlé TElevizní Sázení. Bohužel to bylo spojeno s tím, že čísla se tahala prostřednictvím míčků - hlaviček, kdy číslo se zobrazilo vytažením za uši. Jistě výborný nápad pro losování, ale ne pro pubetrální kamarády. Dovedete si představit, jak jsem tím trpěl? Dodnes se divím, že jsem neměl uši vytahané jak Václav Neckář, tedy za mlada.

Pozdější školní ba ani studentské přezdívky si nepamatuji. Možná jsem žádné neměl. Pokud vím, tak ani "šprte" či "špekbuřte" (nikdy jsem nebyl příliš štíhlý) nikdo na mne nepokřikoval.

Díky vystudované profesi mi někteří říkali a dodnes říkají "rejžo". Ani nevím, jestli tato zkratka pochází od slova "režisér" nebo "rejžovat". :-)

Získal jsem ale také dvě přezdívky, na které jsem více méně "hrdý."

K té první jsem přišel na pohádce O zatoulané princezně, kde jsem dělal pomocného, ale ve skutečnosti druhého režiséra. Práce to byla úmorná a není divu, že v druhé třetině nastoupil na výpomoc ještě jeden kolega. Produkce zkrátka poněkud podcenila to, že se ve filmu vyskytovaly děti, zvířata, cirkusáci, vojenské a komparsově náročné scény a navíc i spousta triků.
Jednou z mých hlavní prací byla příprava hlavního představitele-neherce, ale i všech  (asi 15) filmujících dětí na natáčení na druhý den. V praxi to znamenalo, projít plánované scény, vysvětlilt situaci a vztahy, pokud jim někdo z představitelů nerozuměl, zkotrolovat zda všichni umějí text... a velmi často také zklidnit rozdováděnou mládež a zahnat včas do postelí. Zejména tato poslední činnost mi pak vynesla přezdívku "Strýček Fido" ze seriálu Tip a Tap.  Kdo už jste pozapomněli, tak takhle vypadal...

No řekněte mi, může být nějaká krásnější přezdívka?

http://www.youtube.com/watch?v=UT02UpPVI98 - tento odkaz vás hudebně odkazuje ovšem na to, že někdy i může. Ale záleží to pochopitelně na prioritách, které máte v životě nebo během života (tak jak se mění životní priority, naděje a sny).

Nastoupil jsem vloni na jaře na nové místo. Byl jsem něco jako produkční a personalista v jedné osobě. Podstatné není, že jsem tu práci z řady ryze osobních důvodů ukončil (m.j. dojíždění a bratrova rodina). Byla to jinak práce úžasná a svým způsobem mne velmi bavila.

Byla to ale i zde organizačně docela náročná práce: vytvářet potřebné zázemí zahraničním specialistům, kteří přijeli rozjet a přímo i fyzicky vybudovat nový výrobní provoz. To byly desítky drobností i velkých věcí, které bylo třeba zařídit. Vyzvednout na letiši, ubytovat, zařídit odvoz do zaměstnání. A celý proces v opačném směru, dle potřeby. K tomu třeba umět zajistit extra stravu na víkendovou směnu, ale i zorganizovat výlet nebo třeba "jen" obyčejný adaptér do českých zásuvek - ale i s nestandardním zahraničním vstupem (jak jsem např. zjistil, u nás z prodávaných adaptérů vyhovuje jen jeden typ)... jinými slovy šlo o účinnou pomoc lidem, kteří přijeli ze zcela neznámé země doslova jen na několik týdnů a neměli čas na řešení drobných každodenních problémů, které vyvstávaly.

Když pak takhle odjížděla jedna skupinka pracovníků- konstrukčních specialistů, přitočil se ke mně náš zahraniční koordinátor a povídá:
"Víš jak ti říkali?"
"Ne."
"Doreaemon."
Z jeho výrazu jsem pochopil, že jde o poctu, takže jsem se zeptal s patřičným dychtivě-pozitivním očekáváním:
"A co nebo kdo to je?"
"Ty nevíš?!" otevřel úžasem oči. "Toje nejpopulárnější japonský kreslený dětský seriál."
"Tak to je škoda, že u nás nešel - nebo šel? - ale v době kdy jsem byl v zahraničí."
"No, tak Doraemon," pokračoval koordinátor, "je úžasný kybernetický kocour z budoucnosti, který když je něco potřeba tak začne kouzlit a vytahuje ze své kapsy vše potřebné..."
"Fakt?" zaujalo mne to.
"No... a tahle parta co odjíždí, tak ti tak začala říkat. Jednak jsi tomu kocourovi trochu podobný tělem," zasmál se, "ale havně jsi jako on - cokoli je potřeba, nic není probém, prostě vytáhneš odněkud řešení a je to hotovo!"

Přiznám se, že to byla druhá přezdívka v mém životě, která mne takto nesmírně potěšila. A když jsem si pak našel příběhy "Doremóna" jak se Doraemon vyslovuje - potěšilo mne to o to víc. Obrázek s ním jsem měl pak po zbytek mého tamějšího působení na desktopu počítače a melodii ze seriálu jako zvonění ve svém mobilu.

http://www.youtube.com/watch?v=BuGerZTOggk  Zde je hlavní melodie a možná i najdete na Youtube prvních pár dílů i s anglickými titulky. Ale protože filmové společnosti se dnes pochopitelně brání podobnému porušování autorských práv, není vyloučeno, že jednotlivé díly seriálu zde již nebudou.

O Doraemonovi napsalo dokonce i iHned.cz v článku "Animovaným velvyslancem Japonska se stal Doraemon".  

Takže i toto byla velmi milá přezdívka, v mém životě pak druhá, na kterou jsem i trochu hrdý. Protože to byla svým způsobem opravdu pocta a větší vyjádření sympatií a vděčnosti, než kdyby mi dnes a denně děkovali "za to, co pro ně dělám."

Dneska se ovšem nejenže neužívá výraz "alias", ale často ani přezdívka. Díky bouřlivému rozvoji Internetu k nám vtrhlo slovo "nick". "Jakej máš nick?" je dnes asi tak nejčastější, co uslyšíte.

"Nicky" si však většinou volíme sami, právě v internetové komunikaci. Představuje ale spíše naše vlastní představy, jak sami sebe vidíme, a přání, kým bychom chtěli být, komu bychom se chtěli vyrovnat.

Aliasy nám bývají někdy přidělovány; někdy si je i zvolíme. Ale přezdívky nám spíše dávají ti druzí. Podle toho jak nás mají rádi (a nebo i neradi) a tedy tím pádem:

jakou přezdívku si opravdu zasloužíme.

Přeji Vám, aby i Vám se dostalo podobných milých přezdívek, jako se to poštěstilo v životě mně.