Aleš Presler (1956 - 2019)

Odchod každého blízkého člověka, přítele i kamaráda zabolí. Když někoho znáte přes 30 let, je to zásah o to bolestivější. Jako v jeho případě: spisovatele, novináře a blogera. Toto jsou má tři setkání s ním.

Aleše Preslera jsem potkal někdy v r. 1985. Dali jsme si schůzku pod hodinami na rohu banky na Štrossmajerovně náměstí. Musel být na nás pohled: on 190 cm já 156cm.

Té schůzce předcházel telefonát, že jsem začínající filmový režisér a rád bych natočil debut podle jeho knížky Beatles se stejně rozpadli.

Podali jsme si ruku a přešli jsme úhlopříčně křižovatku směrem do vinného sklípku, kde jsme se bavili o všem možném... a já jsem nikdy před tím ani po tom v životě už tolik vína nevypil.

Bylo to první setkání a okamžitě jsme našli společný jazyk. Ve víně, v názorech, v práci i v soukromí.

Psali jsme spolu scénář podle jeho knihy. Často jsem jej navštěvoval i doma, v činžovním bytě na Letné, kde se ostatně odehrávala část jeho knihy. Bylo to tedy něco jako studium prostředí. Stejně tak jsem se díky tomu podíval do tiskárny, kde Aleš působil... Stal jsem se občas součástí jeho rodiny, dokonce jsem působil jako "pan chůva" jeho dvěma synům, když nebylo zbytí a Aleš se svou paní Janou šli někam za kulturou. To "chůvování" nebylo složité - kluci byli malí a poctivě spali... byl jsem tam skutečně jen pro případ, kdyby něco.

Aleš byl přesně takový jako jeho kniha. Upřímně kritický, nekonformní a rovný v názorech.

A zůstal takový po celý život, co jsem jej znal a mluvili jsme spolu naposledy ještě po telefonu před dvěma týdny. To už věděl, že má agresivní rakovinu a že mu už života mnoho nezbývá.

Ten film jsme bohužel nenatočili. S měnící se dobou kniha i scénář pomalu přestávaly být něco revoltujícího a originálního. Doba svou otevřeností všechno předběhla a tvůrčí skupina scénář tzv. odepsala.

Pan přišla jiná doba. Státní film Filmového studia Barrandov rokem 1991 skončil a my jsme šli každý svou životní, osobní i pracovní cestou. Jen jsme se občas potkali jako vždy, na sklence vínka či sklenici piva.

Z té "nové doby" se datuje jedna historka. To jeho synové dospívali, končili základní školu. Vypadali téměř jak identická dvojčata. Blonďatí, kudrnatí...

A jednoho dne mi Aleš zavolal:

"Hele, točí se ten a ten film - a jmenoval režiséra - a oni je našli v komparsním rejstříku, jak si před pár lety díky tobě zahráli v pohádce O zatoulané princezně. A že aby si šli zahrát. Že o nic nejde, že prý by stáli jen před nějakým klubem."

"Ježíšmarjá, ani omylem!" vyjel jsem, neb jsem shodou okolností o tom před týdnem mluvil s mou známou, takto pomocnou režisérkou. Strašně si mi stěžovala na produkci. Inu nová doba. Ale díky ní jsem měl také patřičné informace CO je to vlastně za film.

A tak jsem to řekl naplno i Alešovi:  "To je film o homosexuálních prostitutech... je to jako napůl realita, a na půl hraný film... ještě by se toho mohl někdo chytit, nedej bože, jako že oni šlapou a prodávaj se chlapům v reálu. To by se s nimi táhlo."

Tím to naštěstí tedy skončilo a já jsem byl rád, že jsem si mohl připsat k dobru jeden skutek. Takovouhle filmovou "kariéru" jsem Alešovým synům skutečně nepřál.

Za pár let poté jsme se s Alešem opět potkali pracovně - a tentokrát díky němu. Začal jsem působit jako režisér ve vysílání pražského televizního zpravodajství. Tehdy jej produkoval Kabel Plus, a později jeho nástupce UPC, to už pod značkou Top Info.

Aleš už tady působil jako renomovaný redaktor nejrůznějších zpravodajských příspěvků, slovem i obrazem. Přitáhl mne sem. Tak jsem se stal režisérem denního vysílání a několika magazínů, živých vysílání "Dobrého jitra" a jiných talk show. Byla to o to zajímavější práce, že tam tehdy byla parta profesionálů z České televize a Aleš byl mezi nimi jako ryba ve vodě.

Oba nás ta práce bavila. Ćasto jsme pak opět spolu intenzivně komunikovali pracovně i soukromě. A když ten projekt převzal Krátký film Praha a posléze kvůli nedostatku peněz skončil, oba jsme své zkušenosti zúročili když se naše cesty opět rozešly.

Já pokračoval v odbavovacím centru UPC pro filmový kanál Hallmark a Aleš působil jako šéfredaktor v měsíčníku Prahy 7, vycházejícím pod názvem Hobulet.

I potom jsme jeden o druhém věděli a nebyl nikdy problém si zavolat, případně se jednou za čas sejít.

A sešli jsme se i do třetice. Právě tady na blogu iDnes.cz Já jsem začal psát od podzimu roku 2008.

Aleš už tady, tuším psal. Rád jsem četl jeho blogy https://presler.blog.idnes.cz/. Byl v nich přesně ten Aleš, kterého jsem znal od roku 1985 - upřímný, kritický, nekonformní - čímž pochopitelně dráždil do posledního blogu z 3. února 2019 své příznivce a ještě více odpůrce.

Žádný další blog už bohužel nenapíše.

Aleš Presler

Aleši, děkuji Ti za všechno.

Foto A. Preslera: profil jeho blogu.