Je to tak. Touto dobou před rokem jsem stříhal pomyslný metr do konce listopadu: odchodu do důchodu. Ve skutečnosti jsem se tou dobrou ještě slunil na řádné zaměstnanecké dovolené Rádia Svobodná Evropa. Jak na ně vzpomínám?
Když jsem v únoru 2002 nastupoval do Rádia Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, netušil jsem, že zde strávím největší část mého zaměstnaneckého života.
Dnes už po těch letech mohu prozradit, že ten nástup byl poněkud originální.
Měl dokonce malou předehru v podobě exkurze. Vzala mne na ni asi tři-čyři roky před nástupem jistá Wendy, Prošel jsem si studia, shlédl zvukovou místnůstku, kde se u páskového profesionálního studiového magnetofonu tísnila před mikrofonem pouze jedna osoba... Mnoho si z té exkurze nepamatuji. Byl jsem z toho trochu jak v Jiříkově vidění.
Když už jsem sám nastoupil do rádia jednou mi kdosi vyprávěl, že při vysílání kdosi popletl pásky (asi si spletl popisky jazykových zkratek). A tak do Arménie šlo vysílání v jazyce azerbajdžánském, nebo naopak - je to jedno. Výsledkem byl zkrátka malér! A dlouho pak chodila po chodbách oficiální kontrola s páskou na ruce a raději ani nechtějte vědět, co na ní měla napsáno.
Vysílání v Rádiu zkrátka nikdy nepodceňovali. Byl to a je přímo státní úkol.
Originálnost samotného mého nástupu spočívala v tom, že když už jsme si plácli s mou budoucí šéfovou Wandou, skvělou ženskou, ta posléze se mne ve dveřích u východu ještě zeptala:
"A nebudou ti vadit dvě věci? Tou první je bezpečnostní situace po 11. září 2001. Však víš...," nedořekla raději.
Potvrdil jsem, že to problém nebude. Ostatně, každá práce nese svá rizika. A mohu potvrdit, že za celých mých 20 let v rádiu jsem měl pocit naprostého bezpečí. A to jsem dokonce dvakrát zažil na vlastní kůži "ostrý poplach". Kvůli narušiteli bezpečnostní zóny. Jednou to byl dobrák, který si tehdy u Muzea chtěl zkrátit cestu přes trávník. Normálně by se asi nic nestalo. Jenže tohle bych nějaký chytrák řemeslník a hrdě nakráčel pár desítek metrů na trávník s brašnou přes rameno. Inu, daleko se nedostal. Taktně leč důrazně byl zadržen, aby se vše vysvětlilo. Ovšem opouštět budovu nouzovým východem, s vřeštící signalizaci a evakuačním hlášením, to je zážitek, který si klidně odpustím. - Druhý případ byl prozaičtější, už v novém sídle na Hagiboru: nějaký bordelář hodil igelitku přes plot.
Jo a ta druhá věc? Určitě vás to také zajímá:
"No a ještě...," nastala menší pauza. "víš, ono tady s tím harašením je to všelijaké."
Ujistil jsem Wandu, že ani toto nebude problém. A nikdy nebyl. Jednak jsem by zrovna v té době čerstvě zamilovaný a pokládal jsem základy mého nynějšího již rovněž 20 letého vztahu. A na druhé straně: vždycky jsem se choval jako profesionál. A i když to třeba později někdo z mých "svěřenců" zkusil, dělal jsem hloupého, jako že nevidím a neb netuším, o co jde.
Takže i tímto úskalím jsem po 20 let procházel úspěšně.
A že mi za tu dobu prošlo "rukama" prakticky celé rádio! I víc, protože v prvním období mých pracovních úkolů jsem i cestoval do zahraničí. A v mnohem větším údobí, když jsem působil jako tzv. studiový technik (zvukař s rozšířenými samostatnými povinnostmi), pak i tehdy byly mé osobní vztahy čistě pracovně přátelské a nikdy jsem nedovolil, aby přerostly do soukromí. Nedá se ale říci, že bych své tehdejší spolupracovníky měl o to méně rád. Naopak, maje na paměti jejich nelehký úděl zahraničních exulantů, snažil jsem se jim pomáhat žít v Čechách - když mne o to požádali.
Jednomu redaktorovi jsem takto pomohl vyřešit problém s "nezaplacenou" pojistkou. To když si dotyčný pár let před tím koupil auto a prodavač delaera, namísto, aby peníze za pojistku předal, shrábl je do vlastní kapsy. Nepočítal ovšem s tím, že pan redaktor bude mít uschovánu i onu potvrzenku o zaplacení pojistky. A tak to s mojí součinností dobře dopadlo. Pro pana redaktora. A více než zdvořilá písemná odpověď pojišťovny naznačovala, že pro onoho prodavače to rozhodně dobře nedopadne.
Neopomněl jsem nikdy pootevřít dveře české kultury a prostředí těmto redaktorům. Tak třeba jednu redaktorku, mladou maminku, jsem úspěšně zásoboval tipy na české animované pohádky. Jejího manžela, zahraničního redaktora, pro změnu na zajímavosti z českého politického a společenského prostředí. - Za velmi originální považuji uvedení jednoho nadšeného mladého redaktora do prostředí produkce a byznysu Erotického festivalu, k čemuž jsem měl tehdy náhodou kontakt díky mé mimopracovní ose NEI-Dolly Buster-Helena Růžičková. Život píše občas scénáře, to byste nevěřili.
Abyste neměli velké oči: v rámci pracovních povinností jsem pravidelně absolvoval školení týkající se harashmentu, a nejenom to. O maximálním bezpečí pro zaměstnance nemluvě. Když vás školí třeba, jak se chovat v případě únosu a zajetí, to už přestává legrace. *) V Rádiu o své zaměstnance opravdu pečovali a pečují všestranně.
*(Takové ty zprávy, jako že v Moskvě byli zatčeni dva redaktoři Rádia, protože dělali anketu, to je jen špička ledovce, která do našich médií pronikne.)
Asi se mne zeptáte, jak na těch 20 let vzpomínám. Jako všichni: nehodné vzpomínky mizí, zůstává jen to pohodové, zajímavé, veselé i šťastné. Je na co vzpomínat.
A že, bych mohl povídal hodiny a hodiny... ale vše, co jsem v Rádiu dělal a více méně i zažil, je zkrátka neveřejné. A dokonce ještě dnes kdy už tam nepracuji. Mám to i dané pracovní smlouvou.
A tak jediné, co vám mohu nabídnout jako zajímavost je videoblog youtuberky Jarky Borki o Rádiu Svobodná Evropa. Ani to nebylo jednoduché. Povolení k natáčení jsem vybavoval víc jak půl roku. Nakonec rozhodlo vedení v USA. A schváleno to bylo jedině díky tomu, že mne tehdejší nejodpovědnější osoba dobře znala a měl jsem u ní plnou důvěru, že k ničemu nedojde a výsledek bude odpovídající.
Kdo by si takové důvěry nepovažoval!
