Toto není titul diskusního příspěvku k současným povodním. Ani projev mé sprosté mluvy. Jedná se o citát. Notoricky známý. A vy už určitě víte, co pro tentokrát podle mne stojí za to shlédnout.
Psal se rok 1976, když nositel americké filmové ceny Oskara, režisér Jiří Menzel konečně mohl natočit po sedmi letech normální film. Pět let nemohl totiž vůbec. Normalizace zuřila, ba přímo běsnila, od počátku 70. let, v duchu komunistického normalizačního manifestu tzv. "Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti". Rozdíl mezi 50. a 70. lety byl pouze v tom, že v 70. letech lidé už nebyli likvidováni existenčně a fyzicky popravami ve stalinistických monstrprocesech. Normalizace si oblékla "rukavičky" a likvidovala lidi "pouze" existenčně. Žádná vyšší pracovní řídící pozice, žadné kulturní dílo nesmělo být realizováno bez požehnání normalizované strany a vlády.
"Pomýlení" se káli, ti nejvíce na očích však ryli hubou u dna... a občas jim byla záhadnými cestami umožněna náprava, pokud se nejednalo o ty, kteří se proti normalizaci a "dočasnému" pobytu sovětských vojsk postavili otevřeně.
Na dno si sáhl i režisér Jiří Menzel. O roku 1969 nesměl točit vůbec. Až v roce 1974 jej milostivě nechali vybrat z normalizačních scénářů. Bylo to, jak se v té době zacházelo se všemi tvůrci: buďto to natočíš, nebo už v životě nenatočíš nic. A tak vznikl Menzelův "rehabilitační" film Kdo hledá zlaté dno. Nejsem si jist, kdy tento film běžel v nějaké televizi naposledy, o kinech nemluvě. Já sám jsem jej viděl pouze v době jeho vzniku a nezanechal ve mně nejhorší dojem. Každopádně je to film, za který by se svým provedením Jiří Menzel nemusel stydět ani dnes.
To jsem sám ještě netušil, že mne v r. 1986 čeká podobná "veselá" zakázka strany a vlády. Nemusel jsem se politicky kát; v očích mnohých jsem byl dostatečně pomýlen studiem režie v Sovětském svazu na moskevském VGIKu (přičemž, jak známo, pod svícnem bývá vždycky největší tma) a tak jsem musel splatit svůj neexistující společenský dluh zařazením se mezi debutující režiséry angažovaným filmem z hornického prostředí, triptych filmových povídek "Figurky ze smantů". Vybruslil jsem z toho obdobně jako Jiří Menzel - natočil jsem komediální příběh pod názvem Úraz, než budovatelské dílo plné soudruhování. Dokonce na jednom zahraničním festivalu byla právě tato moje povídka lichotivě s Menzelovým humorem srovnávána.
V této povídce jsem použil jeden režijní trik, který jsem před tím viděl právě ve filmu, který rozhodně stojí za to shlédnout nejen dnes, ale kdykoli - v Menzelově filmu z roku 1976 "Na samotě u lesa". Půjdu na to ale trochu oklikou dobového kontextu.
Pánové Miloslav Šimek s Jiřím Grossmannem si za normalizace v rámci svých divadelních semaforských vystoupení Návštěvní den vytvořili skrytou interní soutěž "uštědřit ránu medvědovi". V praxi to znamenalo použití více či méně skrytých narážek proti režimu a "ruskému medvědovi", který k nám dosadil svá dočasná vojska "na věčné časy".
Neméně se o "rány medvědovi" snažili i filmoví tvůrci a diváci se tehdy velmi rychle naučili nejen číst mezi řádky, ale našli si narážky i tam, kde je tvůrci nezamýšleli, a přesto to fungovalo.
Jednou z těch dobře míněných a uštědřených ran bylo ve filmu "Na samotě u lesa" angažování Jana Třísky do role lékaře. Jan Tříska už měl tehdy značné problémy a "nesměl". Tedy nikoli oficiálně, ale prostě jakýkoli pokus obsadit jej, znamenal hercovo vyškrtnutí ze seznamu herců z rozhodnutí "vyšších orgánů". Jiřímu Menzelovi se podařilo jej nějak prosadit; možná cenzoři podcenili významnost role a tak Jan Tříska hrál. A parádně, jak víte sami.
Rok nato po podpisu Charty 77 Jan Tříska emigroval do Spojených států a Jiří Menzel měl o další zakázaný film víc. Protože pokud nějakou roli nebylo možno vystřihnout (takto třeba byl z Kristiána s Oldřichem Novým vystříhán v 50. letech Jára Kohout), nebo přetočit (v Takové normální rodince museli scénu s Pavlem Landovským, coby "srnkovým" malířem natočit znovu s Jaroslavem Moučkou) - nuže, nešlo-li něco takového, pak následoval zákaz promítání celého díla.
Já jsem ještě stihl film shlédnout těsně před odjezdem na zmiňovaná studia na vysokou školu. A před zákazem filmu. A o deset let později jsem se přesně nechal inspirovat režijním nápadem Jiřího Menzela - a sice uvedením Jana Třísky do děje. Menzel jej posadil zády k divákům na otáčecí židli a nechal jej otočit teprve s první větou. Pamatuji si, že efekt na diváky to bylo pravdu mocný.
Podobnou situaci jsem pak použil v povídce Úraz, kdy jsem takto podobně uvedl do děje Helenu Růžičkovou, coby zdravotní sestru - ovšem za jiným - vysloveně komickým účelem. Tehdy jsem ji nechal pár vteřin zády k divákům, abych neodváděl pozornost od akce jedného ze dvou hlavních hrdinů povídky (shodou okolností dalšího oblíbeného Menzelovského herce Františka Řeháka - Rozmarné léto, Na samotě u lesa!). Tehdy mu trhal Jiří Schmitzer zub... a do situace bránícího se Řeháka se právě razantně vložila náhle se od stolku s nástroji otočivší Helena Růžičková. Efekt to byl přesný a byl nemenší intenzity, než ten když se v Na samotě u lesa otočil v křesle lékař - Jan Tříska.
Co dodat k tomuto filmu, který byl pro mne bezesporu inspirací?
Mnohé příběhy a historky z natáčení již znáte. Řada situací a výroků doslova zlidověla. Od onoho "To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou", přes "Dědo, kde se to splachuje? - To nech ležet." až po slavné "A chčije a chčije."
Film stál za shlédnutí už v době svého vzniku a byl jednou z prvních vlašovek, že se začíná opět blýskat na lepší časy. A stojí za to, shlédnout jej i dnes.
Na samotě u lesa
27. 8. 2010, 20:00 - Nova
Film, ČR (1976), komedie. 92-105 min, Skryté titulky
Režie: Jiří Menzel
Hrají: Zdeněk Svěrák (Olda Lavička), Daniela Kolářová (Věra Lavičková), Josef Kemr (děda Komárek), Ladislav Smoljak (Zvon), Naďa Urbánková (Marta), Jan Tříska (doktor Houdek), František Řehák (zedník Lorenc), Václav Trégl (Vondruška), Oldřich Vlach (Kokeš) a další.
Komedie ČR (1976). Městská rodina Lavičkových se pokouší za výhodných podmínek získat domek, jehož majitelem je vesnický samorost děda Komárek.
