110 let filmového mága Martina Friče

Režisér, díky kterému máme nejlepší filmy "pro pamětníky". Za všechny: Kristián, Eva tropí hlouposti, Císařův pekař...  Natočil přes osmdesát celovečerních hraných filmů. Narodil se 29. března 1902.

Málo kdo dnes ví, že Martin Frič patřil do významné pražské rodiny Fričů. Pradědem byl významný český vlastenec, děd byl zemským advokátem a místostarostou Sokola, strýcem pak byl známý cestovatel a etnograf Alberto Vojtěch Frič.

Kde se u Martina Friče vzaly umělecké geny nevím. Faktem je, že Martin Frič vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu; do svých 20 let působil jako kabaretní herec, když se díky úspěšnému filmovému plakátu a následnému kreslení reklam dostal k malým rolím. Poté byl krátce i kameramanem, až se posléze jako žák režiséra Karla Lamače stal uznávaným zakladatelem režie českého moderního filmu 30. let.

V pouhých 26 letech natáčí po sérii hraných reklam svůj první celovečerní hraný film Páter Vojtěch. O pouhé tři roky později pak svůj první zvukový film Dobrý voják Švejk se Sašou Rašilovem. V témže roce natočí ještě další dva filmy, přičemž film To neznáte Hadimršku (jako spolurežisér Karla Lamače) je začátkem jeho spolupráce s Vlastou Burianem.

Kdybych tady měl vyjmenovávat všech jeho "88 a půl filmu" nebyl by tento blog o ničem jiném.

O čem bych však rád napsal, bylo jeho režijní mistrovství.

V jeho filmech snad nenajdete profesionální chybu! Byl vždy dokonale připravený. Také nebylo divu. Ve 30. a 40. letech se muselo natáčet velmi rychle. Jestliže dnes je průměrná natáčecí doba 90 minutového filmu dva-tři měsíce, tehdy museli umět takový film natočit za 14 dní!

Legendárním příkladem je v tomto "film na kapra" - Mravnost nade vše. Později se prý takto označovalo více filmů, ale ono označení vzniklo tak.

Filmové ateliéry Barrandov, patřící Miloši Havlovi, se v podstatě pronajímaly. Byly to "holé stavby", ateliéry s nezbytným technickým zázemím, produkcemi, šatnami, maskérnami, dílnami, sklady, ale to bylo vše. Vše ostatní se pronajímalo: veškerá specializovaná technika - světla, kamery, pochopitelně kostýmy, stavevní materiál, ale také lidi - všechny ty specializované profese od filmu.

Ta praxe nebyla daleko od té dnešní (či spíše naopak, dnešní praxe není daleko od tehdejší). Tvůrci si sehnali producenta nebo některý producent si najal tvůrce pro film, do kterého chtěli investovat peníze a natočit jej. Pak už jen stačilo si na příklad u Miloše Havla pronajmout ateliér na Barrandově a spolu s tím se často pronajímaly i tzv. filmové štáby a ostatní specialisté.

Ve výsledku filmoví pracovníci takto přecházeli z jednoho filmu do druhého. Neměli ale stálé zaměstnání - byli najímáni a tudíž i placeni film od filmu, kus od kusu. Příjmy nebyly nijak zvlášť velké. Navíc si uvědomme, že tehdy nebyla výplata měsíční, ale týdenní (uvidíme, kdy k tomuto sáhnou naše povedené vlády jako k prostředku zpružnění pracovního trhu). Však také, pokud se film točil dva týdny, co byste chtěli zbývajících 14 dní vyplácet? Všichni byli najímáni jen na ten konkrétní film a tak se museli zatraceně snažit, aby si je zase někdo najmul příště.

A na sklonku roku 1937 se stalo, že v běhu výroby filmů jeden film vypadl. Pro lidi, kteří již téměř najisto počítali s předvánočním výdělkem, to byla katastrofa. A tak se někdo obrátil na Martina Friče, aby zaplnil výrobní výpadek nějakým filmem. Aby lidi dostali své výplaty a měli na vánočního kapra. Tak se také stalo. Spolu s Otakarem Vávrou a Hugo Haasem napsal scénář a film se skutečně natočil. Od té doby se filmu Mravnost nade vše přezdívalo, že je to film "na kapra".

Martin Frič uměl mistrně režírovat herce - a to i takového těžko zvladatelného živla jakým byl právě Vlasta Burian. Jakkoli se o něj dělil s Karlem Lamačem (Frič 9 - Lamač 8 filmů) i s jinými režiséry, herecky nejlepší Burianovy filmy vznikly právě pod Fričovým vedením. Byl to právě Frič, kdo se odvážil nabídnout Vlastovi Burianovi i vážnou roli - ve filmu U snědeného krámu.

Práce s hercem byla vždy silnou stránkou Martina Friče. Měl přitom jednu zvláštnost. Věřil (a věděl), že hercův výkon je nejlepší na po druhé, při druhém opakování, tedy po tzv. druhé klapce, řečeno filmařským žargonem. Při tom prvním "jetí" si herec situaci ošahává, teprve na podruhé z něj vystupuje bezprostřední jistota, ale každé další opakování je pak už stále více rutinní a vyumělkované.

Vyprávěl mi pomocný režisér Miroslav Zelenka, že byl takhle přítomen jedné denní projekci - tedy promítání natočených záběrů z předcházejícího dne. A Friče náhle někam odvolávali z projekce. Frič se prý zvedl a pronesl jen: "Vemte všechny druhé."

Úspěšných komedií natočil Frič celou řadu. A dodnes se na ně rádi díváme. Vedle Kristiána to byly třeba Eva tropí hlouposti, Hotel modrá hvězda, Cesta do hlubin študákovy duše, Když Burian prášil, Tetička, Počestné paní pardubcké, Mazlíček... ve spolupráci s Voskovcem a Werichem pak jejich levicové filmy Svět patří nám a Hej rup, v 50. letech Císařův pekař, Pekařův císař...

Objevil a dal příležitost v hlavních rolích mnoha hercům. Vedle Vlasty Buriana např. Oldřichu Novému, Hugo Haasovi, Nataše Golové, Adině Mandlové, Voskovci a Werichovi, Jiřině Štěpničkové, Daně Medřické... v neposlední řadě Jiřímu Sovákovi nebo Jiřině Bohdalové.

Sám byl zdatným hercem. Jeho nejznámější roli slavného detektiva Holmese v Burianově Lelíček ve službách Sherlocka Holmese snad ani nemusím dvakrát připomínat.

Martin Frič uměl natočit ale i mistrné umělecké filmy jako Jánošík, kde objevil herce Paľo Bielika, s ním též natočil film Varúj! A nebo film Hvězda zvaná pelyněk, ve kterém objevil Jiřinu Bohdalovou pro vážné role.

Je podepsán pod dvěma pohádkami Dařbuján a Pandrhola a Princezna se zlatou hvězou.

Uměl natočit i různé dokumenty (kterými se živil v 50. letech během dvouletého zákazu ministra Nejedlého točit hrané filmy);

Jako jeden z prvních natáčel pro televizi. Nejznámější jsou asi povídky s Janem Werichem Medvěd a Slzy, které svět nevidí, z díla A. P. Čechova.

Byl z dnešního pohledu workoholikem.  Prameny často citují jeho slova: „Když jsem několik dnů nedělal film, měl jsem pocit prázdna.“ Filmy točil neustále až do své vědomé smrti (26. 8. 1968); z pocitu marnosti nad příchodem vojsk Varšavské smlouvy 21. 8. 1968 vypil celou lahev koňaku, kdy věděl, že i jen sklenice alkoholu je pro něj smrtelná. Premiéry svého posledního filmu "Nejlepší ženská mého života" se tak ani nedožil. A měl třeba v plánu natočit film o Lidicích...

Zůstalo po něm údajně celkem 111 filmů. Velká většina těch hraných, dodnes milovaných, ale také několik dokumentů, filmových portrétů-medialonků a televizních inscenací. Úctyhodné dílo na jeden život. A co víc, dílo téměř vždy dokonalé, naprosto profesionální, s kvalitami, které jsou ještě dnes pro mnohé nedostižitelným vzorem. V r. 1965 byl jmenován národním umělcem.

Zachovalo se kupodivu i něco z jeho osobního vyprávnění o filmové práci. Pojďme si tedy toho filmového mága, který si také říkal uměleckým jménem Mac Frič, pojďme si jej i jeho 110. výročí od narození, připomenout alespoň tímto způsobem.

Pokud video nefunguje, zde je přímý odkaz:

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=O34u0LqeYvE

P.S.: Příznačné je pro česká audiovizuální média, že se neobtěžují výročí Martina Friče připomenout byť jen jediným filmem nebo nějakým dokumentem o něm.