10 dní ve Španělsku all inclusive, teda fakt "all" - 4

Když chcete dovolenou all inclusive, tak vám ji Osud zkrátka dopřeje! - A šlape pak po vás, ať se vám to líbí nebo ne. Chtěli jste all inclusive? Tak si to užijte!

Konečně u moře!

Tak by se dal nazvat čtvrtý den naší dovolené a druhý den s Davidem a Johnem. I když se to trochu všechno pomíchalo po svém... ale nikomu to vůbec nevadilo. Ale to si nechám na další pokračování.

Dnes, trochu pro celkové odlehčení, postřehy o jídle.

Snídani jsme tentokrát absolvovali v dolním hotelu. Výběr jídel zde byl o něco větší. A větší boj byl i o to, kdo si dřív natočí kávu. Vůbec, osazenstvo, které se zde vyskytovalo, to byl občas pohled pro Bohy!

Nejpočetnější "kastou" zde aktuálně byli důchodci. Teda, ruku na srdce, ačkoliv mi za nějakých 14 dní bude 61, osobně si myslím, že do důchodce-geronta mám ještě pěkně daleko. Nicméně, lidská hladovost penzistů je všude stejná... a nemusíte být ani Čech. Tady vedle Španělů převládali Francouzi. Jak jsme se posléze dozvěděli, pro ně je to tam levné. Podle toho, jak se hrnuli pro jídlo a jak se cpali, by člověk řekl, že ve Francii strádají hlady a tak se přijeli najíst do Španělska.

O zážitky u snídaně nebyla fakt nouze.

U snídaně bylo vtipné to, že se všichni hrnuli k jednomu kávomatu, ačkoliv hned za rohem ve stejné skříni byl kávomat také. Bezostyšně jsem toho využíval a "předbíhal".  O něco větší umění bylo vykličkovat mezi jídelními pulty a důchodci belhajícími se k pultům s jídlem jako by šlo o život nebo jim ujížděl poslední autobus.

Nejbezpečnější proto bylo posmýknout se s přítelem vyzbrojeným slepeckou holí mezi "davy" a usadit jej ke stolu. Jak už jsem předestřel, cestou k sezení jsem mu říkal nabídku a tak pak nebyl problém mu přinést, co hrdlo ráčí.

Některé akce důchodců byly přitom tak originální, že jsem to nevydržel a dělal si poznámky. Předem se omlouvám za neuctivé výrazy, ale uznejte sami, že se to jinak nedalo napsat. Tady je aspoň malá ukázka:

• Královnou dnešní snídaně je bezesporu na krátko ostřihaná, na šedo dobarvená urostlejší, svérázná intelektuálka něco mezi pětašedesáti a více. Vesele sedí na kraji balkonu, cigáro hulí jak fabrika. Osazenstvo na balkonu ji nezajímá... Užívá si to po svém. Čte přitom knihu z čtečky, e-booku, občas hodí ranní kašlík, ale pak popotáhne z cigárka a čte si dál.
• A jiný den: kouřící bába od rána zase sedí na svém místě, fouká cigarety manželovi přímo do obličeje. Namísto do e-booku teď zírá na něj. Má své oblíbené sluneční brýle, takže v tom vypadá jak kobra brejlovec zírající na svoji budoucí oběť.

Vrcholem ranních zážitků pak byla tato scénka.

• Starý prostatik, sory, ale ten geront se fakt jinak nedal nazvat, si nanosil snídani. Pilně si sysloval jídlo na stůl. Ovšem, protože byl založením bordelář, tak měl na stole v bordelu i jídlo. Tak nějak podivně hozené přes sebe, že i já jsem jednu chvíli váhal, jestli už neodešel. A v okamžiku, kdy si odešel napumpovat kávu, tak mu to uklízečka sklidila! Ten pohled na jeho zmatení při návratu stál za to. Nejprve zůstal stát a z jeho gest bylo lze vyčíst: "Sedím tady nebo ne?" Pak se zorientoval a praštil s hrnkem na stůl. Začal jenom sípat a rozhazovat rukama. Co sípnutí, to gesto a grimasa... Pak si pracně znovu nanosil pokrmy a když se dal do jídla a znovu začal sípat a rozhazovat rukama. Něco mu chybělo... Voda! I zvedl se a odšátral se pro vodu. Nejsem zlomyslný, ale málem jsem u toho řval smíchy. Louis De Funés by se nemusel za takový výkon stydět.

Neméně zajímavé bylo chování i stravovací "návyky." To se projevovalo zejména u oběda a večeře.

Vrcholnou atrakcí byla jedna scéna při večeři, kdy skupina žen indicko/arabského původu se málem poprala u pultu, která z nich si nandá jako první a kdo víc. Do stupňujícího se křiku se pak nechala slyšet uražená ženuška podobné kasty: "Člověk si ani nemá kde nandat jídlo." Manžílek za ní poslušně nešťatsně cupital. Že o pár metrů dál, v úhlu za rohem byl další pult s prakticky stejným jídlem, to už bylo nad jejich poznávací schopnosti. Vzal jsem to pro jistotu zadem, protože jsem šel dopředu k výčepu pro limonádu.

I jinak jsme se snažili vyhýbat hlučnému chování. Nestáli jsme ani o skupinu Němců, kteří první večer při našem příjezdu mohutně halasili a skákali "za trest" šipky do ledového bazénu... ani o partu arabských mladíků s dívkami, kteří se nahrnuli na balkon a halasně se dohadovali, kdo bude kde sedět. Nicméně aspoň se potom uklidnili a jejich jídlo probíhalo v klidu.

Kapitolou samou pro sebe byly samozřejmě děti. Občas měl člověk pochopení, jindy nervy trochu  pracovaly. Pochopil jsem proč mi u pár hotelů internetová mapa ukazovala "Adult Only" - čili "Pouze pro dospělé." Ale všeobecně se dá říci, že se rodiče snažili... a až na pár výjimek se řev a halas drobotiny dal přežít.

Zajímavé byly ovšem stravovací návyky. Vzhledem k dovolenkové amtosféře rodičovská kázeň povolila a mládež se živila dle své chuti. Zapsal jsem si:

"Nejoblíbenější dětské jídlo bez rozdílu věku: kečup a hranolky. Starší kategorie mládeže k tomu přidává s oblibou ještě pizzu. Nejstarší pubertální mládež přidává někdy i těstoviny. Nicméně bez rozdílu věku všechny děti jedí hranolky stejně: uchopí je do ruky a pokud možno dva až tři si nacpou do úst najednou."

Dokumentovala to i situace, kdy bylo k večeři grilované maso. Otec nabodl kus jemného masa na vidličku a nabídl ratolesti. Synátor si dal maso do úst, pronesl "Hm, dobrý" a dál se cpal hranolkama s kečupem a colou.

Jo, a ještě jeden postřeh. Jakkoli má mládež zdravý odpor k veškerému ostatnímu jídlu, bezvýhradně se dokáže cpát jakýmikoli sladkostmi všeho druhu.

Shrnuto podtrženo, poznamenal jsem si:

"Závidím jak do sebe docela dokážu lidi narvat tolik jídla. Vrchovatý talíř zeleniny, vrchovatý talíř hlavního jídla, vrchovatý talíř sladkosti… Chudák podvýživená baba si dává 3 masa. Mladej jde od pultu, plný talíř, ale už žvejká cestou. Kdo má talíř jenom pokrytý jídlem a nemá ho narvanej vrchovatě, tak už je snad i mrtvej."

Ale "zážitkový" byl i personál. Byli zde jednak vrchní (jako ten povedený předstírač práce, co se na nás vrhnul hned první den), jednak servírky a kuchaři, dále specialisti na grilování... a nakonec mladé uklízečky s pojízdnými stolky. Zručně sklízely talíže, zbytky jídel, vzápětí nato i ubrusy a servírovaly čisté sklo, nádobí i příbory... bezvýhradně jakmile předchozí hosté opustili stůl. To se mi líbilo: každý host měl prostě garantovánu 100% čistotu. Protože, co po sobě dokázali někteří hosté nechat na stole, to jsem dost dobře nechápal.

I mezi obsluhujícím personálem se našlo několik originálů. Největším z nich byl bezesporu pohledný černoch, který jeden večer krájel vepřovou šunku. Kdykoli jsem se jej ale snažil přitom vyfotit, tak zručně uskočil... a nikdy se mi nepodařilo jej vyfotit ostře. Ale jinak se zubil na celé kolo, dokonce si snad myslel, že s ním i flirtuji; a jak jsem pochopil - byl ke všemu svolný... Nu, dal jsem mu najevo, že tudy cesta nevede.

Občas je člověk svědkem milostné komunikace mezi personálem: kuchtík, který zrovna přinesl maso na gril, hodil pohledem po mladé brýlaté uklízečce... Nehnula ani brvou. A le sotva se mladík otočill usmála se asi 5 vteřin potom. Pochopil jsem - nemůže mu dát najevo hned, že se jí líbí.

Když jste v takovém "all inclusive" hotelu víc jak pět dní, pochopíte, že i tady se vaří v takzvaných bezodpadových technologiích, jak tomu ironicky říkám.

Ve středu tedy bylo krájené masíčko z vepřové kýty. Ve čtvrtek se nabízelo to co zbylo z krájení už volně nakrájené na tácu. V pátek ze zbytku udělali smažené vepřové mini řízečky. Prohlédl jsem nechtěně i další trik kuchařů. Když zbyde maso a už to není to pravé ořechové, tak to nakrájejí na kousky a polejí omáčkou. Náhodou jsem z jednoho takového kousku tu omáčku shrnul a to maso bylo růžové se zelenými mapami. Bléé. - A co se ani pak nesní, udělá se z toho roláda. No a úplný zbytek potom se přidá do tzv. paely - neboli z velké pánve servírovaného rizota. V tom se schová opravdu každý zbytek, který se nesní. Jak v Páralově Profesionalní ženě.

Jak říkám; provozovat takový hotel, zejména all inclusive kuchyni, to je kumšt!

Grand finale následovalo, jak už jsem říkal, v baru, po hlavním jídle. Pokud to šlo, sedli jsme si ven k bazénu, Pokud to nešlo, seděli jsme přímo ve foyeru recepce nebo v baru. A užívali si neplaceného internetu, který byl jedině zde.

Vedle kávy, coly a zmrzliny, výborného piva, jsem párkrát ochutnal i tzv. míchaný nápoj z místního alkoholu, jak praví "all inclusive" popis v nabídce. Upřímně: pít se to nedalo. Jednou jsem si dal jako že rum s ledem, po druhé gin tonic. Oboje alkoholicky chutnalo stejně. Asi jako denaturák s alkoholovou trestí. Skoro to na mne dělalo dojem, že jinak bezvadná, usmívajcíí se bamranka ten alkohol prostě nalévala z jedné a té samé lahve.

Posezení uvnitř mělo své zásadní úskalí. Bez výhrady po obědě i po večeři začínal program. Buď animační nebo jiný kulturní. Jiným kulturním vystoupením byly vesměs umělecké výkony ruských emigrantů, převlékajícíh se za mezinárodní umělce. Jakési eskamotérsko-kouzelnické duo, skupina hudebníků a vrcholem "umění" byl pěvecký večer bývalého operního pěvce. Ten nabídl směs mezinárodních hitů 50.-60. let (u nás neomylně z reperotáru Simonové, Chladila, Vašíčka, Čeřovské). O přestávce mezi zpěvem to proložil poněkud poruštěnými melodiemi. Pokud někdo musel poslouchat tak dlouho ruskou populární hudbu jako já během 5 letu studií v Moskvě, pak po hudební aranžmá si nemohl splést.

Tady máte na videu ukázku z večerního animačního programu. Jakmile začao něco takového, končila zábava. Dosah byl z baru až do foyeru. Zbývalo jediné: sbalit tablet a mobily, ukončit komunikaci na internetu a nepřálo-li venkovní počasí, buď se vydat na večerní procházku nebo jít spát.

Jak říkám, rychle pryč... a rychle pryč do dalšího pokračování našich zážitků, tedy zážitků onoho čtvrtého, kupodivu pohodového dne.

Ovšem Osud, jako správný mistr dramatických umění nás ukolébal jedním pohodovým dnem. To hlavní mělo ale přijít hned vzápětí: den následující, den pátý! I o něm bude řeč.

O tom všem příště - zase v pátek.

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

/Pokračování../

_________________________________________________

Autorem všech fotografií je Martin Faltýn, dle Kodexu blogera.