Jsme s přítelem na něco víc než týden na jednom ostrově v Zanzibaru a užíváme si dovolenou. A jako všichni podléháme typickým nešvarům, jako třeba že se vydáme z resortu na malý výlet (do spárů průvodců).
Upřímně, nemám výletování tohoto typu moc rád. Jakmile vás dostanou do spárů průvodci turistů, stáváte se pro ně v podstatě peněženkou. V Tanzanii, v Zanzibaru, se ceny smlouvají. (Tedy nepočítaje supermarkety s pokladnou apod. - ale i tady mohou být výjimky z pravidla.)
A tak jsme si domluvili cenu za výlet, který měl dva hlavní body.
1. "Spice Farm" - neboli farma s kořením
2. Tržnice s kořením, místními folklorními věcmi a pod.
A chtěl jsem, abychom se vrátili do 14 hodin a my tak stihli aspoň hodinu oběda v resortu. Jeden z důvodů byl, že jsem nechtěl riskovat zdravotní potíže z místního jídla.
Cestovali jsme naštěstí stejným autem i řidičem, který nás vezl z letiště. Čili, už jsme se znali a tak jsme mluvili o všem možném. A já si všímal a fotil, co jsem chtěl vidět nebo zachytit.
Jednou z takových kuriozit byl silniční ukazatel směru na různé vesnice, kde se jedna z nich jmenovala pro nás obzvláště vesele:
Jiným mým takovým objektem pro fotografický lov byl místní "autobus". Nikdy se mi ho nepodařilo zachytit celý, ale určitě si jej z fotografií poskládáte dohromady.
Jak vidíte, cestují všichni, kdo mají ruce a nohy a přepravuje se vše, co se kam vejde. No, ruku na srdce, dovedete si něco takového představit u nás?
Jak jsme tak jeli k prvnímu našemu cíli, míjeli jsme různé cedule s nápisem "Spicy Farm". A mně velmi rychle došlo, že vlastně jedeme - jak jinak - na jednu spřátelenou farmu. Tady má náš řidič svoje známé a svůj "kšeftík". Nečekejte, pochopitelně buhvíjakou "farmu". V podstatě jde o několik umně osázených políček, jejich cílem není plodit suroviny na koření, ale především sloužit jako show pro turisty.
Přijeli jsme, náš řidič vyhledal nějakého známého, který mluvil anglicky, předal nás a sám šel odpočívat. Jinak ten náš příchod - to byla také show. Zírali jsme na sebe všichni.
A pak už jsme tedy procházeli hliněnými cestami, občas lehce namoklými. Náš nový průvodce, ještě spolu s kolegou, nám ukazovali postupně kurkumu, henu, citronovou trávu...
Pepř určitě poznáte. K našemu údivu nám sdělili, že je to vlastně liánovitá rostlina (Pepřovník černý - praví internet) a pro pepřové kuličky se musí až hezky pěkně k vrcholům stromu, kolem kterého se vinou.
Dále nám třeba ukázali citronovou trávu, zázvor, kávovník, skořicovník, banánovník, hřebíček, aloe vera.
Po každé to probíhalo stejně. Dostali jsme do ruky kousek rozmělněného listu, případně odřezek kůry a museli jsme si přivonět a hádat, o jaké koření jde. Čichové buňky nám pracovaly na plno, stejně jako znalosti angličtiny... "Safra, jak se řekne skořice? Aha - cinnamon! A zázvor? Jo, ginger! - Panebože, jak se řekne hřebíček?!" - a tak to šlo dál.
A tak z té hrstky fotografií, i když jsem se snažil si zapisovat pořadí, nakonec stejně rozeznám jen ten kávovník.
U následující fotografie by měly zpozornět hlavně dámy. Víte co to je? Místní tuto rostlinu nazývají "zingufuri".
Ta červená jadérka z rostliny masajské ženy používají jako rtěnku! Výrazně barví, a když se to přítel z legrace rozhodl vyzkoušet, musel jsem jej krotit, aby toho honem honem nechal. Bohužel, na fotografii to tak nevyznělo, jako v reálu. A abych to upravoval dodatečně v nějakém tom foto editoru...
Pak následovala komerční část.
Nejprve jsme byli odvedeni k obchodníkovi s parfémy - neboť na farmě se pěstuje také ylang.
Parfémek ylang-ylang o obsahu 15ml nás stál 4 dolary a jako "dárek" jsme dostali mýdlo.
O ovoce jsme zájem neprojevili, takže náš průvodce prohodil směrem k prodavači, jenž chatoval mobilem: "Sorry, byznys nebude". Prodavač jen pokývl hlavou a chatoval dál.
Načež následoval vrchol návštěvy na farmě, a sice kokosová show.
Se stromu ovšem dotyčný umělec žádný kokos nepřinesl. Měl už dva kokosy připravené před tím, umně je osekal mačetou a my jsme je dostali k vypití. (Mezi námi řečeno, to "popěvování" byla ve skutečnosti pěkná ulejvárna a dotyčný je "nasadil" kdykoli mu ve šplhání začaly odcházet síly. Na druhou stranu jak se říká, chtěl bych mít jeho kondičku.) On za odměnu dostal 2 dolary.
Nakonec jsme byli něco jako "korunováni".
Moje pocity vám asi popisovat nemusím. Jelikož si na podobné opičárny nepotrpím, už dlouho jsem si nepřipadal jako blbec, jako v tomto případě.
Pak už jsme uvolnili místo asi desetičlenné výpravě, když jsem před tím našim průvodcům strčil každému po dolarovce (jak asi tušíte, byl jsem těmito drobnými dobře vybaven ještě z české směnárny).
A my jsme dále pokračovali do tak zvaného Kamenného města - Stown town.
Tady se předem omlouvám, že jsem odmítl se podívat na rodný dům Freddy Mercuryho. stejně tak místní kostely nebo komplex depresivních budov trhu s otroky - pokud po tom toužíte, nalistujte si to na internetu sami.
Že jsme ve městě, jsem dlouho nepoznával. Okraj Stone Townu jsou prostě klasické vesnické domy-boudy, jako na vesnici. Až teprve jakýsi zábavní park dal najevo, že jsme ve zdejším hlavním městě.
A pak také obytné domy z betonu.
A mimochodem, je libo taxi?
Než jsme se vydali do tržnice, potřeboval jsem místní měnu. To je jedno z míst, kde se s zahraniční měnou nechytáte. A tak nás řidič zavezl do solidní banky a tady se odehrálo něco, díky čemu jsem ještě teď doma terčem posměchu.
Že jde o solidní banku jsem poznal hned podle toho, že u vchodu seděl - no něco jako policista nebo spíš voják. Dvoumetrový chlap s postavou zápasníka - tedy spíš bývalého. Pravda je, že na klíně držel velmi úctyhodný kulomet, s lesknoucím se pásem nábojů. Podle mne stačilo jen odjistit a lupiči neměli šanci.
Byl to ale srdečný chlapík a ukázal mi na bankomat pár metrů za jeho zády, ještě před vchodem dovnitř banky.
Angličtinu bankomatu jsem zvládnul celkem dobře, samotný výběr peněz už nikoli. Nevím, jakou jsem dělal chybu, ale posléze jsem to vzdal - za mnou už totiž čekala jakási paní. Omluvně jsem prohodil s oním strážcem pár slov a on mi poradil, ať počkám na bankovního úředníka. Ten ostatně přišel a pomohl té paní a já mu naznačil, že potřebuji rovněž pomoc.
Stalo se. Nějak se před mýma očima prohrabával bankomatem - podle mne úplně stejně jako před tím já. A mně tancovaly před očima nabídka výběru 200,000 - 300,000 - 500,000 - ano číslovky vidíte správně. Slušná inflace a doufejme, že v tomto směru nebudeme Tanzanii následovat. - Těch statisícových sum jsem se zalekl a tak jsem s pomocí úředníka vybral - dvacet dva tisíce!
Hrdě jsem s nimi nakráčel do vozidla.
"A kolik to vlastně dělá?" zajímal se můj přítel.
Řidič byl evidentně stejný matematik jako já, až posléze s pomocí kalkulačky oznámil: "To je 10 dolarů."
Sklidil jsem posměch a byl vyslán k dalšímu výběru.
Se strážcem jsem se pozdravil s jako starým známým a znovu začal manipulovat s bankomatem. Neváhal jsem a opět za pomoci úředníka vyzvedl tentokrát dokonce 300,000 - což bylo víc, než jsem dostal za úkol (peněz na nákupech není nikdy dost).
Rozloučil jsem se s ochrankou a vyrazili jsme směr tržnice. Nedá se nic dělat, tady musím z fotografií vytvořit galerii.
Nákupy jsme tu učinili dva. Jednak koření. A tady vám prozradím další záhadu z úvodního blogu.
Jaký nezvyklý zákaz platí v Tanzanii?
Už když jsme přilétali na ostrov letadlem, dostalo se nám od letušky důrazného varování:
"Pozor, v Tanzanii je přísně zakázáno používat igelitové tašky. Pokud by vás s nimi viděli, můžete dostat pokutu až 5,000€."
Ano, za celou tu dobu jsme neviděli v Zanzibaru jedinou igelitku. A jak to řeší? Jejich nákupní tašky, do kterých nám dali i koření, jsou něco jako polo textilie. Je to pravděpodobně i nějaký recyklát... zkrátka, dbají tady na ochranu prostředí.
Nu, utratili jsme za koření 150 000 tanzanijských šilinků, což je na naše peníze nějakých 1.500 Kč.
Kromě koření jsem měl ještě jeden záměr. Koupit masajské oblečení pro našeho známého. Nejen proto, že je milovník různých exotických věcí. Bylo to také poděkování za to, že nám oněch deset dní hlídal naše kocoury a pečoval o ně.
Výsledek můžete posoudit. Protože náš kamarád měl navíc narozeniny, tak jsme požádali i strážce v resortu, aby se s námi pro tento účel vyfotil.
Myslím, že pro dnešek těch zážitků bylo víc než dost. Takže pokračování zase příště. A mimo jiné se dozvíte tři základní masajské turistické výrazy.
Všechna foto: autor
