10 dní a 9 nocí v Zanzibaru - 3

Odjet řízením Osudu na nucenou dovolenou, to může potrefit jenom mne. A tak jsme s přítelem na něco víc než týden v Zanzibaru, přesněji jednom z jeho ostrovů a užíváme si dovolenou.

Česká republika, ba co říct, celá Evropa, jsou na víc než týden bezpečně vzdáleny daleko. Se svým Bruselem, se svým Fialou a jeho petkou  (pet-koalice), a dalšími konflikty, které schytáváme. Děláme přesně to, co doporučila jedna známá, která svým uměním pomáhá lidem posunout jejich osudy.

A její motto: "Je třeba zachovat si odstup". Neboli, nenechat se vtáhnout, přesněji, zatáhnout do všech těch politických, mediálních a jiných dramatických her, prostě se od všeho odpojit, dívat se na věci opravdu jinak. A to jsme si tady vzali dokonale k srdci i mysli.

Zanzibar nám k tomu vytvořil dokonalé podmínky.

Užívali jsme si slunce, užívali jsme si jídla, užívali jsme si bazénu i moře. Je to zvláštní, že jsme od prvního okamžiku věděli, že se nám tady bude líbit. Takže cokoli bych dál v tomto směru napsal, je vlastně kýč. Prostě dovolená.

Také měníte na dovolené své zvyky?

Určitě aspoň některé. Nemáte běžné domácí starosti. A tak si užíváte a dopřáváte. Jednou z takových dovolenkových radostí je určitě mírné popíjení v všeho druhu. Obzvláště, když je to zadarmo.

Tedy, abych byl upřímný. Zadarmo byly místní alko i nealko nápoje, zadarmo byla místní káva v konvici a zadarmo byly vybrané koktejly. Když jste chtěli např. malé italské preso z kávovaru, stálo vás to 2-2,5€, To podle toho zda jste byli v baru v hlavní budově (tam to bylo dražší) nebo v baru u bazénu. Panák tvrdého alkoholu vás vyšel na 8€, stejně tak vybrané koktejly. 

Ono italské preso jsem si dal jen jednou. Chutnalo mi, ale zas takový maniak nejsem, abych za to dával ty peníze. Stejně tak i místní nápoje posloužily dobře mým stále menším "alkoholickým" choutkám. Navíc, mládenci za barem sice měli odměrku, ale většina z nich to stejně lila od oka.

Kromě zobrazeného pomerančového koktejlu s bílým rumem, byl v oblibě nejvíc rum s kolou - tedy Cuba Libre -  a dále Gin Tonic.

V uvolněné atmosféře pak měli pré i kuřáci.

Nejenže měli povoleno kouřit v obou barech, ale navíc ještě měli svoji lobby. Nikomu to vykuřování nevadilo. Přinejmenším proto, že všechny prostory byly dokonale provzdušněny.

Ony ty vstupní prostory vůbec byly zajímavé. Především tu byla recepce. Tady vyřídili a zařídili opravdu všechno. Od klíče od pokoje, přes wifi až po třeba finanční hotovost. Tu jste potřebovali, pokud jste chtěli něco nakoupit v místních dvou kioscích. Aby každý z těch obchůdků měl svůj platební terminál, bylo přinejmenším neekonomické. A tak vám na recepci vydali jednorázově hotovost až 300 USD - a tu s +5% navíc si stáhli z vaší karty. Spokojeni byli tím pádem všichni.

Ano, ke každému správnému hotelu patří mini prodejna suvenýrů. Zde byly dvě. Řezbářská a textilně doplňková (korálky, kabelky, boty, plavací potřeby, a nejrůznější upomínkové cetky).

U řezbáře jsme žádný "kšeft" neudělali. Zato v textiliích z nás měla prodavačka radost. Přítel totiž zapomněl doma čepici na hlavu a tak si pořídil něco jako šátek. A prodavačka musela zaučovat ve vázání.

Pochopitelně nezůstalo jen u toho jednoho šátku, později jsme jich tam nakoupili ještě několik. Mimo jiné, pod záminkou, že to bude i dobrý dárek pro známé kamarádky. Jak to dopadlo, si asi dovedete představit. Známé nedostaly nic.

Každopádně, ten šátek a la turban byl pořád lepší než, to co jsem v legraci příteli nasadil na hlavu.

O něco hůře jsem tady dopadl s nákupy já. Nekoupil jsem si vůbec nic. Dokonce ani ty náhradní sandály ne. Celých 9 dní jsem odchodil v botách do vody a nebo s "adaptovanými" sandály vlastními neb vězte, že mi sandál přišlápl v letadle nějaký jihoslovanský mamlas, co seděl přede mnou a celou cestu se tutil se svou zjevně novomanželkou. A nic jiného nevnímal. Prakticky nový sandál dopadl takto. A na foto je už po částečné rekonstrukci rozlámanou sponkou...

Chápu, že záběry z přírody jsou o mnoho hezčí a tak vám to vynahradím naším nerozlučným "sousedem". Ubytoval se někde v konstrukci schodů, kterými jsme stoupali k pokoji. A občas na nás překvapeně vykouknul.

A když už jsme u těch kuriozit, tak ještě přidám unikátní ceduli, která byla na zdi u přístupu ke schodům.

Ani se tomu nápisu nedivím. TOHLE bych rozhodně neskočil.

Mám-li však doplnit obrázek celého vstupního areálu hlavní budovy, musím se vrátit tam.  A to, prosím - po schodech!

A nebylo zbytí, ať už jste šli schody mezi bungalovy...

...a nebo si vybrali schody široké, vedoucí od bazénu a moře.

Štreka to byla pořádná. A je jedno, zda dolů nebo nahoru. A ti, co si přečetli úvodní blog, tak teď už vědí, proč mne bolela kolena - a to v jednom kuse.

No, v hlavní budově kromě recepce, kiosků a baru, byla i místnost s malými trezory pro cennosti. A hned vedle recepce - a dál už byla jen kuchyně a jídelna - bylo něco jako kulturní koutek.

Tady byla velká televize, tady delegáti cestovek pronášeli své proslovy a tady také byla knihovna.

Knížek zde bylo docela hodně. A v nejrůznějších jazycích. Nad některými tituly mi zůstával rozum stát. Byly spíše pozůstatkem nějakého přírodozpytného psychiatrického kongresu a buhvíčeho ještě. I když beletrie - stará tak 10 let - převažovala.

A pár knížek v češtině byste zde také nalezli. Skoro mám ale chuť říct, že se daly spočítat na prstech jedné ruky.

A tak, čím se ještě po večerech v resortu zabavit?

Naštěstí (nebo na neštěstí - jak to kdo bere) tady máme animátory. To nejsou animátoři, co kreslí okénko za okýnkem ať už na blánu nebo v dnešní době na počítači a vytvářejí pak animovaný film. Prapůvod slova "oživovatel" je však lingvisticky stejný. Oba animátoři mají za úkol oživit. Jedni animované postavičky. A druzí lehce znuděné turisty v hotelových resortech.

Tady byly v nabídce 4  "animace" a při shlédnutí nabídky jsem se modlil, aby mne to potrefilo co nejméně.

Live bandu "Big5" se nedalo uniknout neb se rozložil v hotelové lobby. Čtyři muzikanti a zpěvačka. Zpěvu nebylo co vytknout - muzikálnost měli všichni v těle. Horší to bylo s hudebním doprovodem jako takovým. Ne, že by hráli falešně, ale hudební složka - klávesy, bicí, kytara a kdoví co ještě - hrály jaksi velmi opatrně a úsporně. Jejich aranžmá bylo až minimalistické. Tím pádem to byl celé takový podivný kontrast.

"Waikiki Night Klub" byla svozová diskotéka. Odjezd byl tuším v 22 večer a návrat po půlnoci. Hudby a tance chtivé turisty prostě navezli z různých hotelů a resortů do nějaké haly, se světelnou show - dle foto na reklamě... víc jsem to nestudoval a nenápadně intrikoval, abychom tam nejeli. Podařilo se.

"Akrobatickou show" na pláži jsme vynechali vědomě oba. Hudební doprovod byl velmi hlučný a doléhal až do hotelové lobby v plné síle.

Důvodem, proč jsme se na tu show nehrnuli, byla "Masai Show", která proběhla na stejném místě dva dny před tím a na kterou jsme si počkali, zvědavi, co to bude.

Úrovní to bylo něco jako když středoškolská lidová škola umění, pěvecko-taneční kroužek, nacvičuje své představení. Bylo to spíše improvizovaně chaotické. A i když se mládež snažila, výsledný dojem byl spíše coby sympatický pokus než zážitková show.

První tanec nám prezentovali jako "Oslava zabití lva" a druhý jako "Mladý muž se odhodlává vybrat si manželku." Z našeho evropského pohledu se to mnoho nelišilo. Ostatně, posuďte sami.

Že jsem na závěr prvního videa dal obrázek tanzanijské bankovky se lvem, je celkem logické. Co potom ty tři bankovky na konci druhého videa? Inu, každá manželka něco stojí...

Nuže, a co jsme si jako správní turisté vymysleli na příště? Ano, správně - výlet autem! Ale o tom opravdu až příště.

- - -

Všechna foto i videa: autor