10 dní a 9 nocí v Zanzibaru - 2

Odjet řízením Osudu na nucenou dovolenou, to se asi přihodí málokomu. Patřím mezi těch několik málo šťastlivců, které Osud tímto žertíkem potrefil.

Když jsme začali plánovat tu nucenou dovolenou, aby nám nepropadly vouchery na letenky, přišla řeč na Zanzibar - jako jednu z mála ještě v březnu povolených destinací  - tedy kam jsme mohli letět s "našimi" airways. A mně pořád Zanzibar vrtal někde v podvědomí do mozku díru. Proč? Proč tohle místo..?

...No ovšem! To byl přeci televizní pořad Haliny Pawlovské! (Aby bylo jasno, Halinu Pawlovskou znám z dob jejího scénáristického debutu filmu "Evo, vdej se!" kde jsem tedy působil jako asistent režie. Od té doby s paní Halinou "na sebe slyšíme". - A ještě přidám perličku. Na černobílém foto u daného odkazu ten mladík, kterému sedá hlavní představitelka na kolenou -  to jsem já osobně.) Archiv ČT už to vysílání Zanzibaru nenabízí, zato můžete najít knižní podobu. Byly to vlastně cestopisy. A název "Zanzibar"? - Už, už jsem chtěl začít pátrat, kdeže se to paní Halina usadila a odkud psala svoje cestopisy, až jsem padl na to správné vysvětlení v anotaci na knížku Zaznibar.

Nicméně, z každé fotografie Zanzibaru na vás dýchne přesně to samé - klid a pohoda.

A tak není divu, že jsme se první noc vyspali do růžova - mimochodem i po té celkem dlouhé cestě. A kdybych vás chtěl nudit, asi bych vám napsal - no a pak jsme jedli, pili, koupali se a odpočívali.

No a pak jsme jedli, pili, koupali se a odpočívali.

Ale to by ten blog byl dost jednotvárný.

Nicméně, jídlem musím začít. A měli jsme pochopitelně "all inclusive".  Proč pochopitelně? Zanzibar, stejně jako jiná místa podobného typu, patří mezi tzv. resortní turistické destinace. Kdekoli v Evropě jsme zpravidla zvyklí, že se na dovolené ubytujeme a pak se pohybujeme bez problému po širokém okolí... všude obchody, restaurace, bary... Tyto resorty jsou uzavřený svět komfortu - oázy luxusu - kde ani v blízkém ani v širokém okolí není nic turisticky přitažlivého, natožpak na nějaký samostatný pohyb a třeba stravování nebo nákupy. Pokud něco, pak jedině nějaký ten výlet a tečka. Proto resort, proto veškerý servis - proto bezpečnostní opatření pro vstupy do celého areálu, proto třeba ochranka atd.

Tím se vrátím k poznámce v předchozím blogu - a sice o mužích v masajském na pláži moře.

Všimněte si, jak ty postavy důsledně jsou v jisté linii. To není dáno jen odlivem nebo přílivem moře, a že ten rozdíl byl značný. Bylo to tzv. určením, kde je pozemek resortu a kde už je "volná příroda" přístupná všem. Ti muži a někdy i ženy, jsou obchodníci ze sousedící části vesnice. Takže v lehátku ležíte pohodlně, nerušeni, v klidu. Jakmile se však zvednete a vypravíte se do moře, vrhnou se na vás tito vesničtí masajové. Ne snad, aby vás snědli - o lidožroutství jsem nic nikde ani nehledal. Ale svým způsobem vás chtějí "sníst" turisticky. Nabízejí vám zboží, služby, výrobky. Lákají vás do svých dřevěných kiosků na pobřeží. A nic na tom nemění nápis na jednom z kiosků "Ikea". Je to dobře míněný žert. Ve skutečnosti jsou to totiž dřevěné boudy stlučené z prken, z beden, s lepenými střechami z plechu... Co tam nabízejí, netuším. Nikdy jsem se nenechal zlákat a na oslovování jsem většinou nereagoval.

A tu přísně vytyčenou linii mezi resortem a přírodou dodržují i vesnické děli, které denně chodí sem a tam mezi vesnicí a resortem, který se prakticky vklínil mezi tato dvě místa. Jak jsem se později vyptal řidiče, systém je zde přibližně britský - základní stupeň školy, měšťanka, střední škola, vysoká škola a universita. Děti zde chodí v jednotných uniformách. A jak jsem později viděl - někdy i hezkých pár kilometrů. Pochopitelně pěšky. - Na foto je skupinka domů se vracejících školaček. Plachetky na hlavě mají především z důvodu, že zde kulturně převládá islámské náboženství.

Odmítl jsem ovšem už v Praze doporučení z ohlasů u zájezdů do tohoto resortu, typu:  "Kupte bonbony a pastelky a dejte je možná dětem, ale ještě lépe učitelům, kteří to mezi děti spravedlivě rozdělí - uděláte dětem radost." Děkuji, tuto misionářskou činnost rád přenechám nadšeným dámám.

Ono se vůbec ukázalo, nakolik je nesmyslné číst ty zejména negativní ohlasy. To se týkalo i kvality jídla.

Pro Čechy - a vsadím se, že nejen pro nás - je jídlo na dovolené základem. (Mimochodem, ty naše toasty jsme dovezli do resortu prakticky všechny a srdnatě jsme se jimi první den prokousávali. Pravdou je, že jsme byli po první noci unaveni a hodilo se nám, že se nemusíme vykopat hned na snídani - kávovar, káva i čaje byly na pokoji. Stejně tak i lahev 600ml vody na osobu a den.)

Češi rádi ochutnávají i nějaké ty místní speciality, na druhou stranu si hotelovou "závodní" kuchyni all inclusive pletou s Alcronem a jinými luxusními restauracemi.

Co nás tedy čekalo tady?

Jedním z jídel s místním nádechem byl den, kdy se podával kus-kus v marockém stylu (koření a sůl) a k tomu masité přílohy z hliněných hrnců - jak vidíte na horním foto.

Především se ale podávala kuchyně v italském resortu. Základem byla středomořská kuchyně. A v Itálii mají rádi těstoviny všeho druhu. Pro mne měly jeden detail: všechny byly uvařené al dente. Tedy na polo tvrdo. Na druhou stranu jsem chápal, že těstoviny uvařené zcela do měkka by se brzy rozblemcaly.

Přesto jsem nechápal stížnost jednoho návštěvníka, že jsou zde jenom těstoviny. Nebyla to pravda. Kdo chtěl dostal i rýži, brambory, hranolky, pita chléb... jen si pro to dojít do vitríny s jídlem. Výběr zde byl svým způsobem velký a to nepočítám tématické večery.
 

Takovým tématickým večerem byl sushi bar a k tomu v kuchyni na pánvi a jinde přímo před vámi připravované mořské potvory. Také jsem se do pár z nich zakousl.

Ryby byly v nabídce prakticky nepřetržitě. Nejlepší z nich byly grilované mini řízečky, které jste si mohli dochutit různými bylinkovými solemi.

Jinak bylo v nabídce hodně ovoce, zeleniny. A nechyběly zdravé a jiné snídaně... lívanečky nebo třeba jogurt. Rád pro vás připravil kuchař na pánvi vajíčka všeho druhu.

Nejlepší sendvič ze všech přítomných jsem tam stejně uměl udělat jenom já.

Že nemáte ještě chuť na něco k jídlu, že ne?

Ale abyste neřekli, tak vám přidám jednu historku, jejíž jsem byl účastníkem... a na rozdíl od potrefených se dozvíte i tečku, neboli můj vnitřní monolog.

V rámci bohatosti kuchyně byla jednoho dne k večeři pečená kuřata. Servíroval je (bohužel stylem "sekyra padla" - tedy žádné porcování, jak je známe u nás) rozložitý veselý kuchař z první fotografie. A tak stál, mohutný, rozložitý, před neméně obrovským tácem, kde se vršil tucet velkých kuřat.

Odjakživa nesnáším afektované osoby a na tu plakátově zmalovanou, hlavně nafoukanou dámičku ruského vzezření, jsem měl pifku, kdykoli jsem ji spatřil. Stejně tak v okamžiku, kdy přistoupila se svým byznysovým mladíčkem. Zastavila se a zeptala se anglicky hlasem překvapené naivky:

"Ó, to jsou kuřata?"

Tím mi dokonale nahrála a já jí pohotově odvětil:

"Ne, to jsou sloni."

Pronesla pouze "ach", vypustila mne ze svého světovnímání a prohlásila ke kuchaři:

"Prosím si prsa."

No, nedalo mi to, abych nesjel pohledem z jejího obličeje na to, co Zdeněk Troška jednou nazval "Vyděšené nulky."

Madam obdržela kousek prsou a vzápětí na to se přidal její znuděný manžílek: "Chci prsa rovněž."

Život už mne naučil, kdy držet hubu. A jak jsem raději spolknul větičku: "No, aspoň konečně milostivá nějaká prsa bude mít a kompletně obě dvě." a přisunul jsem kuchaři talíř pro svoji porci.

A tak pro dnešek už dost povídání o Zanzibaru a dovolené. Končím dnešní blog s vědomím, že musím ještě odpovědět i na otázky z úvodního blogu...  ale něco si přeci musím nechat na příště.

I povídání o alkoholu.

Tak na zdraví!

- - - -

Všechna foto: autor