10 dní a 9 nocí v Zanzibaru - 1

Je to zvláštní. Obvykle všichni plánují své dovolené relativně dlouho dopředu. Všechny ty first minute a nebo paradoxně last minute, ale lidi stejně vědí, že na dovolenou pojedou. Ne tak já. Ale bylo to.

Člověk míní, Osud mění, by se dalo říci.

A tak když si naplánujete dovolenou, zakoupíte letenky, pomalu balíte kufry na najednou - bác!

Přijde lock down.

Přesně to se stalo před dvěma roky. U letecké společnosti jsme zakoupili letenky, vše domluvili "v rodině" s tím, že pojedeme k příteli domů do Malajsie (i když už je samozřejmě doma tady, v ČR). Takže jsme nepotřebovali žádný zájezd, rezervaci ubytování a podobně. Tam kupujeme pouze letenku.

A pak třeba cestujeme, jako v  r. 2019 - kdy jsme byli v regionu Sabah, který je na ostrově Borneo. A je to součást malajské federace.

Nebudu vás dlouho napínat. Místo balení kufrů do Malajsie jsme se věnovali spíš jejich rozbalování. A hřálo nás vědomí, že letecká společnost přeměnila naše letenky na vouchery s menším bonusem navíc. A máme dva roky na jejich využití.

Jenže čas plynul a využití letenek nikde.

A znáte to. Zapomenete, když si občas vzpomenete, objevíte, že je to komplikované na čtení, na chápání...  pak to zase odložíte. A najednou vám začne vrtat hlavou:  panebože, kdy že ty letenky vlastně končí? To už se musíte prokousat všemi těmi informacemi a zhrozíte se definitivně! Máte měsíc na využití letenek, jinak propadnou!

Co vám budu povídat. Nejprve tedy musíte naplánovat, kam se pojede - lépe řečeno: kam můžete letět, protože tam létá ona vaše letecká společnost. Zjišťujete jak sehnat ubytování. Atd. atd. Hrál jsem si na cestovku už několikrát, vždycky s úspěchem. Ale po zjištění možných destinací, jsem se rozhodl "přehrát" vše na českou renomovanou cestovní kancelář.

A připadal jsem si trochu jak v  té pohádce o kohoutkovi a slepičce, s tím rozdílem, že ten kdo se dusil jsem byl já. Takže jsme ladili termíny, jak s letadly tak s ubytováním. U letenek to skončilo tím, že jsem si hezky popovídal s anglicko-arabsky mluvícím operátorem. U cestovky jsem byl přeřazen do jejich oddělení Exkluziv... Tak jsme dali nakonec ten Zanzibar dohromady. A já se pak děsil ohlasů předchozích hostů ve VOI Kiwengwa Beach Resort - skoro bych řekl, že to bylo i pár bezesných nocí. Naštěstí, ne vždy ty recenze působily věrohodně.

A tak jsme vlastně - aby nám nepropadly letenky - museli vyrazit do světa na dovolenou, tam kam nás Osud pustil (Malajsie se otevřela až od 1.4. t.r.).

Bezprostřední cestu jsme začali jako všichni správní Češi - přípravou jídla na cestu.

Za to také zčásti mohly ohlasy lidí, kteří si na webu stěžovali, že při dopoledním příletu je pustili na jídlo až na večeři, atd. A stejně tak při odletu. A tuším, že tomu tak opravdu bylo u zájezdů s řadovou polskou cestovkou, které u nás naše cestovka přeprodávala.

My jsme měli opravdu exkluzive a naprosto bez jakýchkoli omezení.

Tím, že jsme letěli od cestovky nezávislou, komerční leteckou společností, měli jsme dobrý servis i v letadlech. Ano, museli jsme přestupovat (to s cestovkou nemusíte). S poloslepým přítelem jsem to všechno zvládal v pohodě. Naštěstí i na přestup jsme měli dostatek  času.

K mé radosti jsem zjistil, že i bezpečnostní pás je mi akorát a nemusím žádat o "prodloužení". S tím také souvisí odpověď na dotaz "Kdo létá první třídou" z minulého blogu.

"Arabáši!"

Takto mi to doslova i s otázkou nahodila jedna starší Češka, se kterou jsem se v rámci pohybové relaxace 5 hodinového letu, dal do řeči. Nespatřujte v tom nic rasistického. Jde o pouhou závist ze strany oné dámy, neb ona si první/byznys třídu nemůže dovolit, zatímco bohatí šejci ano.

To mi také vysvětlilo plně dostačující délku bezpečnostního pásu. Ti přeci nebudou hubení, že? A tak se mohu utěšovat představou, že jsem bohatý šejk - tedy, ehm, objemem postavy.

Z Prahy do Dauhá jsme letěli Airbusem. Byl to starší model. A tak nás potrápilo, než jsme přišli na to jak ovládat obrazovku pro cestující. Přivykli jsme totiž dotykovému ovládání. Zatímco tady jsem marně kloval prstem do obrazovky jak vrána. Až přítel přišel na to, že v opěradle křesla se skrýval starý dobrý "tv" ovladač na šňůře... Do Zanzibaru jsme pak letěli Boeingem. Ten mne trochu potrápil, protože sedadlo do uličky (anglicky značené "aisle"), které si vždycky vybírám, mělo tentokrát zmenšený prostor pro nohy. Vedle každé vnitřní nohy sedadla se vždy nacházel kovový box. Jeho účel netuším. Zabíral až čtvrtinu místa a věřte mi, že to je při takové delším letu brzy na překážku.

A tak jsme přes různé další drobné peripetie (v mé porci hovězího byla půlka masa dobrá, půlka byla neskutečná nestravitelná flaksa), probírali směr Zanizbar podporováni zábavou na palubních obrazovkách. Trochu jsem to prozkoumal, co nabízejí, ale to si nechám na zpáteční cestu. Sám jsem se spíš bavil pozorováním lidí a věnoval se svým obavám, co nás vlastně v Zanzibaru čeká.

A tak skutečně první foto je až z příletu do Zanzibaru.

Už v Praze jsem si zařídil elektronicky tanzanijské vízum (Zanzibar je součást státu Tanzánie), další (ne)potřebná osvědčení jsem měl s sebou rovněž. Takže jsem hned po příchodu k plátěnému stánku zdravotníků před vchodem do haly přistrčil veselé pracovnici k nosu potvrzení o očkování. Ale stejně jsem neunikl papírování - místní úředníci trvají na vyplněném papíru v jejich provedení a ne předem vyplněné v elektronické formě. Jméno, datum narození, číslo pasu, vydání pasu, občanství, adresa, odkud jedete, kam jedete... Jestli něco nenávidím, tak je to tohle papírování. No a pak vystát frontu k úředníkovi za přepážkou. K vaší úlevně nakonec "buch-buch" dostanete razítko a vízum do pasu. Ještě vás zkontroluje úředník, zda máte v pase to "buch-buch" a můžete ven před halu, s kufrem v jedné ruce, s přítelem "v druhé" - a hledáte někoho, kdo má na papíru vaše jméno nebo aspoň název cestovky.

Asi 20 hlavý dav "delegátů" je před vámi...   no, nakonec se najdete. Dostanete řidiče a už si to svištíte k resortu, který je vzdálen nějakých 50 km, na opačné straně ostrova.

Snažíte se zjistit nebo spíš pochopit jak vypadá typická africká krajina. V hlavě máte zasuté cosi z dokumentů Hanzelky a Zikmunda - nakonec i cosi podobného zachytíte mobilem.

A zajímá vás, jak vypadá typické africké zanzibarské bydlení - abyste zjistili, že kromě hlavního města Zanzibaru Stone Town všechno ostatní vypadá jak vesnice, ať přijedete kamkoli. (Přičemž vám později zkalí radost česky mluvící delegát, aby přítomné Čechy ze zájezdu informoval, že to na čem jste, není Zanzibar, nýbrž ostrov Unguja. Zanzibarem, že se myslí celé souostroví. - Dobře vám tak! Nemáte naslouchat, když nejste součástí zájezdu.)

Během cesty pochopitelně navážete kontakt s řidičem. A rovnou si jej zamluvíte jako řídiče na případný výlet. Domluvíte si kontakt a cenu si smluvíte později.
 

Nakonec, po hodině jízdy na vás čeká resort. Vstupní foto už znáte z předchozího blogu. Řidič nás vede k recepci a já mu dávám svůj první, ale zdaleka ne poslední bakšiš v podobě 1 dolaru. Jindy ale uspějeme i s eurem. A to i při všech platbách, kdekoli a komukoli - s výjimkou bazaru, pro který si později opatříme místní šilinky.

Bez problému se zapíšeme v hotelu, hlídač v tradičním masajském oblečení (viz opět předchozí blog) nám odnese kufr až k našemu bungalovu. Tím pádem máme čas se trochu rozhlížet kudy jdeme a jsme příjemně překvapeni tou zelení, květenou a vším.

Tušíme, že se nám tu bude líbit.

Pokoj máme v prvním patře. A zde nás další překvapení čeká v podobě zdobení lůžka na uvítanou.

Zabydlujeme se a jdeme obhlédnout nejbližší okolí. Zjišťujeme, že jsme dostali bungalov blízko hotelového bazénu i blízko moře.

Moře je totiž asi 20 m hned za bazénem. Toto je pohled směrem k bazénu.

Na následujícím foto už je moře, přičemž bazén s pláží mám za zády. Vedle turistů si povšimněte mužů v červeném, i s holemi. To jsou místní obchodníci v masajském oblečení. Má to vše svá pravidla a k nim se ještě dostaneme.

Teď už si ale vychutnáváme první okamžiky u moře.

A to je pro tuto chvíli vše. Naše dovolená začíná.

Pro pobavení připojuji fotografii místní meteorologické stanice.

Všechna foto: autor