Ráno jsem zaslechl náhodou v rádiu zprávu, že prý stáří našeho autoparku povážlivě narůstá. To by mě ještě tak nerozrušilo, jako hned následující zpráva, že státní orgány s tím budou muset něco dělat.
Proboha, proč zase!!? Každý útok na ,,stará auta" jakoby byl útokem na mě samotného. A určitě nejenom na mě.
Nejen pro to, že jsem příznivcem aut z šedesátých až osmdesátých let ale hlavně kvůli principu.
Každý dospělý člověk přece ví s čím jezdí a nese za to plnou zodpovědnost, či snad ne? Stále nám bude někdo něco nařizovat? Už moloch ,,technických prohlídek" bereme většinou se skřípěním zubů. Ale dobře. Když auto tedy splňuje základní bezpečnostní předpoklady, proč by záleželo, jak je staré?
Nejspíš kvůli lobby výrobců aut, jež jsou páteří ekonomiky. Za platy, které nabízejí zdejším zaměstnancům si zde těžko někdo nové auto koupí. Většina produkce jde do zahraničí a k nám se zpětně dostanou až jako ojetá.
Můj život je s auty nerozlučně spojen od začátku. Už od ranného dětství jsme s mámou rozváželi nová auta do prodejen. Já samotný jsem nikdy nové auto nevlastnil. Vždy to byly spíš vraky z pohledu mnohých. Nezpůsobil jsem však nikdy nehodu. Bezpečnost provozu není ani tak o autě, jako hlavně o řidiči. Auto pro mě nikdy nebylo prodloužením sebevědomí nebo mazlíčkem. Spíš takovým ,,ořem dálek"
Věřím, že tím je i pro mnohé další a navíc relaxací i zdrojem inspirace a radosti z cestování. Pro mnohé také denní nutností.
I kdybych měl na nové auto,porozhlédl bych se spíš po perfektně repasovaném youngtimeru.
Čistě dle mého názoru tato auta měla ,,duši" a ,,tvář." Již na velkou dálku člověk rozeznal, co jede.
Dnes vše splývá v jednolitý dojem ,,vomydlenýho mejdla." Je to nabité elektronikou a když je porucha, může to člověk jenom zamknout a jít. Někdy ani to ne.
Ještě vzkaz strůjcům těch případných opatření:
Mnoha lidem vezmete ,,hračku" a radost a asi je hodně naštvete.
