Čtyři dny zážitků v makedonském hlavním městě s "Farmou v jeskyni" uběhly, jak voda ve zdejší řece Vardar a bylo načase zabalit scénu, vyspat se naposled a vyrazit k domovu
Náklaďák se však proplétal ranním, ještě chladnou záříjovou rosou zkropeným Skopje líně a neochotně. Čtyři dny a noci života, strávené v hezkém prostředí milých lidí a příjemného města se jen těžko opouštějí. Po vyjetí na dálniční obchvat se ale motor spokojeně rozpředl a ručička tachometru se usadila standartně mezi devadesátkou a stovkou. Zatím nepatrná síla začala pomalu vítězit nad silou nedávno zažitého.
Síla domova, reprezentovaná v současnosti hlavně Jaru (co ti mám upéct?:) a vidina posezení s kamarády v hospodě při(nic proti "Skopsku", bylo skvělý)pořádným pivu. Užít si těch pár hodin slávy při vyprávění. No řekněte: co je proti tomu osmihodinové sezení v letadle, pak dva dny sedět na nějakym semináři, vidět maximálně přes žaluzie okolní mrakodrapy a pak zase osm hodin v letadle...To dovede přece každej, ne!:)
V uších mi stále doznívá poslední naléhavá prosba paní produkční: "Hlavně si to nech na makedonský hranici zaplombovat!! Jinak ti to Srbové rozeberou do šroubku!"
Vy z těch Srbů máte porád vítr! Myslím si v duchu. No, jo, vy ste letěli letadlem! Tak je znáte jen z televize a novin! Síla médií je opravdu nechutná.
Připomínce o plombování se Makedonci široce zasmáli: "Makedonie a plomby?? Kdes to slyšel?" Pasport, karnety a "vjeligděňskite" - šťastnou cestu! a jsem vypuštěn k Srbům. Tam je to nachlup stejný: "Pasošku", karnety, úsměvy a "Čechoslovačka!...Sretan puť!!: A obávané Srbsko je na zbytek dne a noc moje.
Hluboko po setmění zastavuji na odpočívadle poblíž města Subotica, již blízko maďarských hranic a chci se uložit k spánku. V tom mi brání parta "pižďuchů", jež mají opodál rozložené hadry na prodej na autě a občas některý z nich přiběhne a chce makedonské dináry. Nabízím jim půl pecnu "českého" chleba z Lidlu, který zůstal zapomenut v kabině, ale zdá se stále v kondici. Chlebem žebráci prudce opovrhují a dokonce to vypadá, že by se vrhli radši na mě. Odjíždím radši ještě kus dál k hraničnímu přechodu Roeszke, kde je celoplošné osvětlení, kamery a zdá se, jinak klid.
Ráno ještě rád vdechnu májku se zmíněným chlebem, neboť zdejší "dněvni pečivo" je po dnu a noci jak diamant. Přitom na mě v dáli kyne kvočna EU svým modrým křídlem s hvězdami. Ač mě od ní dělí pár set metrů, ten největší boj ještě přijde! Maďaři jsou houževnatí!
Popojíždím kousek k placaté bílé budově s okénky. Spedice a celnice. Zde vystojím pár front, odevzdám několik barevných listů z carnetu a pár Euro. Obdržím za to několik razítek. (Ne)činnost zhruba na dopoledne. Vyzbrojen kuráží z jejího absolvování vyrazím rovnou k hraniční závoře s budkou.
Z budky vystřelí drobný mužík v maskáčových kalhotách, rozběhne se přímo proti mě, mává zběsile rukama, což doprovází až hysterickým povelem štémpl kúrrvá!! Mávám na něj z okna barevnými papíry:"dyť já už posbíral všechny štemply z okruhu sto metrů!!" On však trval sveřepě na svém. Je až neuvěřitelné, jakou odvahu a kuráž vdechla státní moc tomuto sotva padesátikilovému drobečkovi, aby se postavil dvacetitunovému monstru. Štémpl kúrrrváá ...a už zuřivě bušil do přední masky.
Zacouval jsem tedy kus zpět a jdu znova do budovy celnice. Procházím jí pomalu celou, až nakonec objevím ještě jedno zastrčené okénko. Vložím tam vějíř papírů a skutečně ještě jeden štempl dostanu. Navíc se dozvím, že teď musím papíry odevzdat v dalším okně a čekat.... klasika!
Cestou ven z budovy si všimnu digitální tabule přímo nad budkou u závory, kde se rozsvěcí registrační značky aut, která mají najet. Jo aháá! říkám si. Tak oni si tu hrajou na zápaďáckej órdnunk a já jim do toho vletim, jak do hejna hus!
Mezitím v budce přibyl ještě jeden "pižďuch" a vidím svoje barevné papíry, které k nim mezitím dospěly, jak s nimi mávají a živě o něčem diskutují. Tuším, že bude "veselo"
Vtom se rozsvítí moje SPZ nad jejich budkou: Sláva!! Najíždím k závoře, ten malej s papírama otevírá pravé dveře a svižně se vyšvihne na sedadlo spolujezdce s pozdravem "čao"! Závora se vymrští a mužík pokyne rukou s papíry vpřed. O kus dál pokyne k zastaven a ukáže na tachograf: ,,Máš tachograf nastavenej pořád na postel a dáš mi 400Euro!!"
Chvíli sedím jak opařenej a pak začnu pomalu mluvit: "to ti nedám, mám to takle pořád a ještě nikdy to nikomu nevadilo."(rozumějte, tachograf se dá nastavit do třech "módů" - jízda, odpočinek, spánek, ale při každém z nich případnou jízdu zazanamenáva stejně)
Pižďuch ale trvá na svém : "Někdo z nás je ídijótó a já to nejsem!! 400 Euro!!" Ještě, že mluví "provozní" angličtinou, sem tam doplněnou německým nebo "slovanským" výrazem, takže si docela rozumíme.
Říkám: "tady nejde o to, kdo je ídijótó, tady jde o to, že to ještě nikdy nikomu nevadilo v celý Evropě...i v Německu.
Hmm. Nadechne se on, aby se vzápětí rozkřičel, jako když byl venku: "takže ty jsi ídijótó a já s tebou končim!!!" A plesknul papírama o sedačku, prásknul dveřmi a byl v prachu.
Uff!! To jsem si ulevil. To radši zůstanu stokrát ídijótó, než bych ti přispěl na bordel neb kasíno, říkám si v duchu. Jemu se podařilo pouze otřást do té doby dobrou pozicí Maďarska v mé "hitparádě zemí". A vlastně nepodařilo. To jejich "ídijótó" a "kúrrvá" je nenapodobitelné!
články s podobným obsahem v mém blogu pod rubrikou "od volantu"
