Kariéra, společenská prestiž a peníze jsou jistě cílem většiny současných lidí. I já jsem to za mlada tak nějak viděl. Zhruba v osmnácti jsem si s poměrně smíšenými pocity představoval, jak budu vypadat dejme tomu ve čtyřiceti. To už je člověk ,,usazený“ a jeho život by měl vykazovat konkrétní obrysy: Chodí s diplomatkou v dlouhém plášti, doma sedí v pantoflích na gauči, plném peněz z něhož zírá na barevný televizor,,Rubín“ nebo ,,Tesla Color.“ Jezdí standardním rodinným vozem, v té době nejspíš ,,Škoda 120.“ Mastný flek na boku signalizuje stále plnou nádrž a lékárnička, transparentně umístěná za zadním sklem ohlašuje seriozního a zodpovědného občana. V té době jsem při pohledu na lidi kolem sebe věřil, že kariéra je součástí přirozeného vývoje.
Čas mezitím ale nenasytně ukrajoval léta, přidělená člověku k životu Přírodou a i když jsem již dosáhl věku daleko vyššího, než bylo výše uvedeno, realita, tedy alespoň v mém případě vůbec neodpovídá zmíněnému schématu.
Kariéra se jaksi nedostavila, peníze už vůbec ne. Než jsem zjistil, kde je chyba(upřímně řečeno jsem se o to zase až tak nestaral),přišel jsem na to, že život se dá prožít taky úplně jinak, než věčnou honbou za hmotnými statky. Například tak, že člověk všechno bere a dělá jaksi ,,ze srandy“. Kdo nic nedělá, nic nezkazí, o tom žádná. Ale taky ničeho nedosáhne. Člověku, který všechno dělá ze srandy a něco zkazí to pak projde daleko lépe, než tomu, který vše bere smrtelně vážně. Ale dělat legraci není taky vůbec žádná sranda.
V souladu s touto filozofií jsem například před lety začal pracovat s kytarou. Nejdříve jsem nástroj přenášel viditelně na rameni, abych působil zajímavě na okolí. To ale vyžadovalo víc: ,,Zahraj“! ,,No tak zahraj něco“, ozývalo se téměř odevšad, takže došlo i k vyluzování prvních tonů a akordů. Těch jsem se naučil do dnešní doby asi osm. To ale stačí k přehrání základních melodií neskutečného počtu písní, takže stále nosím a brnkám a lidi to stále chtějí, tak se jim to asi líbí.
A nyní si představte, že přes tohle vše, zde výše psané, jsem se stal před časem vzorem pro dvanáctiletou dceru mé přítelkyně Jarky, Simonu. Tedy možná ani ne tak já, jako kytara, kterou viděla v mém klíně někdy loni na Berounce. Fascinovala jí natolik, že se okamžitě rozhodla se na ní naučit a vyměnit jí za dosavadní mimoškolní aktivitu,jachting. Hudba je přece jedním z mimořádných způsobů, jak se v životě realizovat. Jen jí člověk nesmí brát ,,ze srandy“. A tato Simona tuto příležitost opravdu zcela vážně uchopila a uchopila i hmatník své nové kytary s kterou se přihlásila do ZUŠ Lounských na ,,Klasickou koncertní kytaru“. Mládí má přece zelenou,ale my, řekněme ,,více mladí“ mu musíme jít příkladem. To zde bylo jasně splněno. Simona po několika týdnech docházky uměla přehrát některé etudy od věhlasných skladatelů, ale ,,Rikatádo“,nebo,,Zátoku“ stále neumí a to mě udržuje v naději, že jsem pořád ještě lepší. Tato Simona však tyto mé skryté myšlenky netuší a naopak celou věc vidí zcela upřímně, otevřeně a kurážně: ,,Přijdeš se podívat na náš koncert 17.prosince?“. ,,Když budu moct, tak jo“, odpovídám zcela lakonicky a v duchu si myslím, že to co umí mi může předvést a předvádí večer doma při hovězím na žampionech s rýží a já na ucho dělám, že to poslouchám, ba že se mi to líbí. Ona svoji vehemenci nakonec vystupňuje tak, že mi to připomíná skoro každý den. Nejspíš myslí, že je daleko lepší mi to předvést před ,,nastoupenou jednotkou“ ostatních žáků a rodičů.
A tak je tady najednou opravdu 17. prosinec a já vlaju přes park Jezerka, vlečen zoufalou Jarkou: ,,Ta holka mi říkala, že je to od pěti a já ten koncert kvůli tomu hektickýmu dni v práci nakonec ani neuvidím…“ ,,Ale Jaru, vždyť je teprve čtvrt na šest.“ Uklidňuji jí. Zhruba v 17.20 rozrážíme v největším trysku vrata ZUŠ Lounských a pídíme se po přehrávací místnosti. Ta je samozřejmě až v podkroví. Vysupíme tam z posledních sil a za jedněmi dveřmi se ozývá tlumená hudba ,,Tady!“ Zalomcuji klikou, dveře se rozletí a hle! V místnosti právě probíhá koncert jakéhosi dívčího kvarteta, dvě flétny, violoncello a klavír, děvčata přehrávají právě jakési ,,Preludium v A dur“ od X.Y. Přihlížející rodiče a publikum na nás srší zlověstné pohledy. Některým i zlověstně praská v kostech, jak se otáčejí a z jejich pohledů lze vyčíst jediné: ,,Kdo se to opovažuje rušit koncert našich ratolestí, ze všech nejlepších a nejchytřejších!!?“ Děvčata mezitím bravurně pokračují ve skladbě. Ta hudba nemá jedinou chybu,ale, jak Jarka v zápětí zašeptá:,,To není ono!“Jarka teď sedí zcela zdrcena, pak sahá po kabelce aby opustila co nejdřív místnost. Nechce znovu rušit, dokud skladba neskončí. Tony hudby pomalu utichají, aby vzápětí vytryskly v největší síle a pokračovaly dalších 10 minut, jak už to u vážné hudby bývá. Jarka už je zcela bez naděje, když vtom vše skončí a k nám přistoupí paní, která jediná od začátku vše pochopila a plně s námi soucítí:,,Vy hledáte kytary, že jo?“ ,,Tak ty jsou v přízemí“.
Tam skutečně objevujeme místnost, kypící životem, plnou kytar, dětí, odloženého šatstva, not, rodičů, stojanů na noty a Simony. Vše v jakémsi přehledném chaosu a ač je již 17.35, nic zatím nenasvědčuje, že by měl začínat koncert. Jarka září štěstím. Já taky zářím, že ona září, ale nedávám to tak znát. Ostatní rodiče jsou v tomto případě překvapivě převážně otcové. Kytara, to už je ,,něco“ na rozdíl od zdravotního střediska, třídních schůzek nebo nákupu cvičebního úboru. Všichni důležitě vše rekognoskují přes náhledy svých super digitálních fotoaparátů. Simona se pomalu stěhuje na stupínek, kde vytvoří s dalšími sedmi dívkami jakési ,,okteto“. Vznikne tak bizarní vlak z osmi kytar, za kterými nejsou téměř vidět malé holky. Něco takového jsem v životě neviděl. Je dobře, že jsem sem šel. Pak vše pomalu utichá. Jarka vytáhne z kabelky stařičký černý automatický foťák, zvaný ,,Pleskač“. Přiloží ho k obličeji a ticho v místnosti prořízne hlasité ,,plesk kvuíííiiíííiiíííuííík.“V tu chvíli se plně opakuje scéna z podkrovní místnosti: Všichni se otáčejí, vrhají zlověstné pohledy a pak tupě zírají na ,,briketu“ v Jarčiných rukou. Potom děvčata přehrají pod taktovkou svého učitele dvě skladby od věhlasných skladatelů, pak vystoupí ještě asi deset jednotlivců z vyšších ročníků. Pak vše dobře skončí a všichni jsou šťastni.
,,Tak vidíš Jaru, že jsme to stihli.“
