Drsné dětství

,,Dětství je nejkrásnější etapa života." Říká se to. Patrně proto, že rodiče se snaží dát dětem to nejlepší a tak si myslí, že i děti samy to tak cítí.

Dnes se okolo výchovy dětí a mládeže vede stále větší polemika. Dle obecného mínění to s ní (mládeží) jde stále víc s kopce. Přirozená láska a péče už prý dávno nestačí. ,,Moderní výchova vyžaduje stále vyšší nároky na rodiče a společnost", zní médii křížem krážem.

Už jen při vyslovení takovéto teze se musí ,,normálnímu" člověku udělat špatně. Tuto, jinak přirozenou věc dnes řeší různé ty odbory sociální péče, OSPODy, BUFDIRy, Barneverny, ze kterých si bereme mustr a bůhví co ještě a dělají z toho téměř nukleární vědu.

Přitom z(nejen) mého pohledu je dnešní mládež i navzdory tomu všemu lepší, než za našich časů. Hodně mladých má zájem o umění, literaturu, film, brigády, cestování a to hlavně ti, jež nejsou do něčeho tlačeni- ,,musíš, nesmíš, nemůžeš!!"

Vůbec se ale nepsalo a nepíše o tom, že za našich mladých časů, tj. 70. a 80. léta, byla běžně na školách, učňácích a vojně šikana s prvky sadismu. Až nedávný případ, kdy dva mladí parchanti sadisticky umučili spícího člověka na lavičce ve mě probudil vzpomínky na některé téměř identické nápady mezi vrstevníky. Chytili třeba kluka, který byl mírně postižený, donutili ho otevřít pusu a plivali mu do ní, jinému se snažili narvat brčko do močové trubice, jiného vyhodili z okna(naštěstí v přízemí) a když se sápal zpět, přišel zrovna učitel a dal mu poznámku...

Nikdo nic neřešil. Šikanovaní se neozvali a učitelé zpravidla objevili jen oběti po akci a ty potrestali.

Připadalo nám to v té době asi nějak normální. Vždyť přece až my budeme starší, budeme moct šikanovat zas ty nové mladé. Ještě, že byli i tací, kteří, byť za mlada šikanováni, dále již nikoho netrýznili. Bylo to pod jejich úroveň. Těch jsem si vážil, když jsem se tento drsný svět snažil marně pochopit. Díky takovým i dnešní svět patrně ještě ,,nějak" funguje.

Vzpomínám na kluka ze střední školy, který mi jen tak z plezíru vyrazil chlebíček, který jsem si nesl ze školní kantýny. Byl to čtyřicetikilový střízlík a chtěl si tímto vylepšit ego. Myslel, že než se otočím, bude čtyřikrát pryč...Hodil jsem po něm židli, která se zabodla nohou do dveří, za které se naštěstí stačil schovat....Divím se, že jsme to všechno přežili bez úhony až na nějaké škrábance a zhmožděné prsty....Přitom další den jsme zase postávali v kroužku při čekání na autobus, bafali z vyklepaných Startek, plivali před sebe a vytvářeli ,,kluziště." Všechno vypadá nevinně, vždyť jsou to přece ještě děti....

Až než se něco stane. Případ těch dvou oživil moje, ne moc pěkné vzpomínky na drsné dětství. Ty na které se většinou brzy zapomene a zůstanou jen v pozadí toho hezčího.

Příroda nám dala do vínku rozum a ten nám poslední dobou nějak přerostl přes hlavu. Bylo by možná lepší při výchově dětí nechat více promlouvat samu Přírodu, přirozený cit a lásku.

Dětství nemusí být nutně nejkrásnějším obdobím života. Výmluvně to vystihl Jan Saudek: ,,nevím, proč nám furt někdo chce vnutit, že nejhezčí období života je to, kdy je nám nejvíc poroučeno."